Vyhledávání Menu
EN | CZ
 

Arcibiskup Duka se setkal s ministrem Dobešem

Ministr školství a pražský arcibiskup hovořili v závěru svého setkání také o otázce sexuální výchovy ve školách a o příručce k sexuální výchově, o níž se dnes často hovoří. Shodli se na tom, že by problematika sexuální výchovy měla být zasazena do širšího kontextu základních lidských hodnot a lidské lásky. Mohla by se stát součástí etické výchovy. Škola se totiž podle pražského arcibiskupa hlásí k úloze nikoli pouze informovat či vyučovat, ale také vychovávat. Zde však podle něj nemůže být opomenut mravní rozměr a výchova k hodnotám.

Církev se problematikou sexuální výchovy zabývá již od 80. let minulého století. V době banalizace sexu nabádá k tomu, aby byla při výchově obhajována skutečnost, že sexualita je součástí života a mezilidských vztahů a zároveň velikým darem. Není možné, aby byla sexualita představována pouze jako biologická potřeba. Podle dokumentu Papežské rady pro rodinu Lidská sexualita: Pravda a význam dosahuje sexualita svého plného významu tehdy, když je „výrazem osobního sebedarování muže a ženy až do smrti“.

Výchově v oblasti lidské sexuality se věnuje zmíněný dokument. Vychází z toho, že člověk jako Boží obraz je povolán k tomu, aby miloval. Člověk, který je bytostně tělesným, daruje v lásce sebe sama. Stejně tak je tomu u sexuality, kterou je třeba pochopit jako jednu z forem vyjádření lidské lásky. Růstu lásky pomáhá řád, který vyplývá z lásky k druhému a dotýká se tak také sexuality. Ve výchově k tomuto řádu, čistotě lásky hraje důležitou roli rodina. Je-li vztah rodičů prodchnut Boží láskou, nemůže se tento příklad nevtisknout do duše dítěte.

Ve výchově k řádné lásce, říká dále dokument Lidská sexualita: Pravda a význam, nemůže rodinu nikdo plně nahradit. Výchova dětí patří rodičům. A jsou to také rodiče, kdo stojí tváří v tvář rozvratu hodnot nejen lásky a rodiny, ale také panenství či plné sexuality. Právě s ohledem na tuto výzvu musí plněji prožívat jednotu lásky a sexuality. V úsilí o řádnou výchovu dětí však rodičům pomáhají také instituce. Úkolem školy, která mezi takové instituce jistě patří, ale není nahrazovat rodinu. Dítě musí být podle vatikánského dokumentu vychováváno individuálně. Zvláště v oblasti sexuality je proces zrání u každé jednotlivé osoby rozdílný a výchova tedy musí být zahájena ve vhodnou dobu. Tou je okamžik, kdy je dítě či spíše dospívající schopen porozumět širšímu kontextu výchovy k lásce a její mravní rovině.

Je vhodné, aby rodiče byli na cestě výchovy podporováni dalšími vychovateli a odborníky. Rodina není jediné a výlučné výchovné společenství. Je nicméně právem rodičů, jak říká dokument, vědět jaká je náplň výchovy mimo domov. Každý mladý člověk má právo „žít vlastní sexualitu ve shodě s křesťanskými zásadami“ či „neúčastnit se žádné formy sexuálního poučování mimo domov“ a žádný vychovatel nesmí do takového práva zasahovat. (Aleš Pištora)

02. 08. 2010