Vyhledávání Menu
EN | CZ
 

Benedikt XVI. nebude v Praze poprvé

Je zřejmé, že všichni věřící žijí v napjatém očekávání toho, čím je Svatý otec při návštěvě České republiky osloví. Klademe si otázku, co bude tématem jeho promluv, obsahem jednotlivých vystoupení zaměřených jak na mládež, tak na akademickou obec či ekumenu. Co zdůrazní jako to pro naši zemi podstatné? Na tyto otázky nemůžeme znát odpověď. Můžeme jen uvažovat nad tím, zda papeže nějak neinspiruje kontext, do něhož budou jeho projevy začleněny. Můžeme promýšlet souvislost s nedávným výročím narození sv. Václava, letošní oslavou prohlášení staroboleslavského mariánského obrazu za záštitu - Palladium země České. Víme také, že cesta Svatého otce, který bude sloužit mši v Brně, propojí Cyrilometodějskou a Václavskou tradici.

Kromě toho rovněž známe jeho první encykliku Deus caritas est, která byla věnována lásce, a také druhou Spe salvi, která hovoří o naději. Dokonce již máme k dispozici také jeho třetí encykliku Caritas in veritate. Tento nový papežský dokument, který se věnuje sociálnímu učení církve, nabízí témata „vhodná i pro nadcházející papežskou návštěvu v naší zemi“, jak ve svém nedávném článku napsal kardinál Miloslav Vlk. Kromě toho však můžeme číst také přednášku, kterou papež při své návštěvě, ještě jako kardinál Ratzinger, v Praze v roce 1992 přednesl. Možná není zcela zbytečné, abychom si tuto přednášku s celým názvem „Aby Bůh byl všechno ve všem: O křesťanské víře ve věčný život“ stručně připomněli.

Na začátku svých úvah si kardinál Ratzinger položil otázku, jak je to vlastně s vírou ve vzkříšení a život věčný, kterou křesťané vyznávají. Hraje toto očekávání vůbec nějakou praktickou roli v našem dnešním životě? Nepřiblížilo se smýšlení křesťanů o této věci až příliš pohledu člověka, který veden osvícenskými ideály lpí na svébytných zákonech běhu světa a přírody a kdo trvá na tom, že smrtí je člověk prostě „vyřazen z provozu“?

Přestože platí, že současný člověk již pro věčný život nemá takový smysl, přání shledat se znovu s milovanými lidmi je živé i dnes. Ratzinger ukazuje, že myšlenka, že smrt není definitivně posledním slovem, je vlastní všem náboženským představám a že i dnes se v různých podobách stále objevuje. Právě s ohledem na tyto rozličné a nejasné představy je dnes však třeba, abychom si znovu uvědomili moc živého Boha, který dává naději, kterou očekáváme a bez níž nelze žít.

„Avšak co vlastně očekáváme,“ ptá se Ratzinger. Je to spravedlnost, po níž marně toužíme na tomto světě či skutečná láska nebo štěstí? „Toto přesně máme na mysli, říkáme-li ´věčný život´...“, vysvětluje dnešní papež. Věčnost není dlouhé trvání, které následuje po smrti, vždyť by tak každý okamžik našeho života zcela ztratil svou váhu. Věčnost je spíše jednota tří dimenzí času, jakési „nyní“, které obsahuje to, co nám buď příliš rychle nebo příliš pomalu ubíhá v jednotlivých okamžicích. Věčnost nemůže být něčím, co přichází po čase, ale je novou kvalitou našeho života. Člověk, který umírá, je s definitivní platností završen.

Nejen ve smrti, ale v každém dotknutí duše Bohem se člověk učí správně vidět. Všude, kde dochází k takovému setkání, tam je věčný život. Ve své knize Eschatologie Ratzinger říká: „již připravenost očekávání je něčím, co proměňuje“ a Janově evangeliu (17, 3) můžeme číst: „ ... život věčný je v tom, že poznají tebe, jediného pravého Boha, a toho, kterého jsi poslal, Ježíše Krista“ anebo tam, kde Ježíš říká: „Kdo slyší mé slovo a věří tomu, který mě poslal, má život věčný (…) Přešel již ze smrti do života“ (J 5,24). Žít věčnost je tedy možné již uprostřed času.

Věčný život se zásadně liší od utopie. Zatímco utopie je zaslíbením světa lepších zítřků, pro které zde nyní není místo, věčný život je něčím, co se probouzí již nyní. Moderní víra v budoucnost, o niž se můžeme sami zasloužit tím, že zformujeme dokonalou společnost, měla nahradit eschatologii. Jak ukazuje v jedné své eseji Tomáš Halík, prezident České křesťanské akademie, která kardinála Ratzingera do Prahy pozvala, eschatologie nahrazená vírou v pokrok či náboženská rovina „rovinou morálky“ je vlastní právě naší společnosti. Náš čas se však stává věčností nikoli našim úsilím, nýbrž proto, že Boží vůle se děje „jako v nebi, tak i na zemi“. Boží království, ukazuje Ratzinger, „není to chronologické potom, nýbrž označuje v každé době cosi zcela jiného, co právě proto může sestoupit a vnořit se do času, aby ho jednou do sebe zcela pojalo a učinilo z něho čistou přítomnost.“

Svou pražskou přednášku zakončil kardinál Ratzinger úvahou o základní roli Kristově. „Žít s Bohem, žít věčný život v životě časném, je možné proto, že existuje život Boha s námi: toto Boží bytí s námi je Kristus.“ Kristus je vstupem věčnosti do našeho času a zároveň otevřením času do věčnosti. Skrze Krista je Bůh „všechno ve všem“. Vstoupil do tohoto světa jako jeho vnitřní míra pro každý jednotlivý život, jako míra naší křesťanské identity. „Tělo Kristovo jsou nová, nyní již neuzavřená nebesa. Jestliže jsme se sami stali údy Kristova těla, pak jsou naše duše zachyceny v tomto těle, ono se stalo jejich tělem, a tak vyčkávají konečného vzkříšení, kdy Bůh bude všechno ve všem.“ (ap)

16. 07. 2009