Vyhledávání Menu
EN | CZ
 

Bilancování kardinála Vlka

Celý rozhovor uveřejněný ve třech oddílech na internetových stránkách www.kardinal.cz je rozčleněn do jednotlivých kapitol zabývajících se těmi největšími úkoly, s nimiž se kardinál Vlk během svého téměř dvacetiletého funkčního období musel vyrovnávat. V celém rozhovoru se jasně ukazuje ohromná šíře a vážnost úkolů, které si kardinál Vlk předsevzal a postupně je naplňoval. Jistěže každá doba přináší své výzvy. Přesto se zdá, že právě doba po komunistické nesvobodě, kdy bylo potřeba vše budovat od začátku, takových úkolů přinesla nesmírně mnoho, více než kdy jindy.

Kromě toho, že člověk může díky bilanci nahlédnout do celku vykonané práce, potvrzuje celý rozhovor také to, co musí být zřejmé každému, kdo někdy sledoval působení prozatím posledního pražského arcibiskupa. Konec komunismu a otevření se prostoru svobody v naší zemi pro něj nebyly pouze radostným dějinným okamžikem, který konečně umožnil plnohodnotný rozvoj církve. Kardinál Vlk vidí, že hovořit pouze o příčinách zhroucení komunistické totality je pro porozumění dějinám málo. Je třeba také hledat důvody, které vedly ty odvážné k tomu, aby se komunismu postavili. Právě díky smysluplné odvaze těch, kteří patrně sami neměli tu moc komunismus svrhnout, však dnes chápeme, co byl komunismus zač a čeho byl schopen. To nám umožňuje také lépe rozumět dnešní době svobody, rozumět nám samým, ale také tomu, jaké naděje a perspektivy se nám na konci roku 1989 otevřely. V neposlední řadě si tak můžeme uvědomit, že to byly také myšlenky křesťanství, které vedly společnost v pohnuté době sametové revoluce.

Z rozhovorů arcibiskupa, s nímž pražská arcidiecéze vstoupila do 21. století, je zřejmé, že si uvědomuje to, nač se vlastně často zapomíná, že totiž i věřící jsou občany naší země a trpí stejnými neduhy jako všichni ostatní. Jejich výhodou je, že si jich jsou, také díky svým pastýřům (biskupům), snad většinou vědomi. Přesto však, jak říká arcibiskup pražské arcidiecéze, změna ani v jejich myšlení nemohla být okamžitá, a proto se církev u nás rozvíjela přiměřeným tempem. Kardinál Vlk cítí, že svou bilanci nedluží jako veřejná osoba pouze svým přátelům, ale ani pouze diecézi či naší církvi. Hovoří vždy také o celé společnosti, minimálně o lidech dobré vůle. Odmítá označovat Českou republiku za nejateističtější zemi v Evropě. U lidí, kteří se nehlásí k církvi ani k víře v Ježíše Krista nejde podle něho o odmítání Boha, ale spíše o to, že pro ně instituce církve představuje cosi nesrozumitelného, nepřitažlivého a nepopulárního. Tuto nejen komunismem vytvořenou představu o katolické církvi se vždy snažil měnit. Je příznačné, že právě on v tomto ohledu přiznává jistý nedostatek. Pro budování samotné komunismem poničené církve se podle kardinála „nechala stranou“ společnost. „Prostě příliš jsme se soustředili sami na sebe. A tak se stalo, že jsme se kvůli práci uvnitř církve aktivně neangažovali v budování společnosti,“ říká a dodává, že také o sociální otázky se příliš nedbalo.

Přesto u kardinála Vlka jednou z jeho důležitých snah, jejichž pozadí osvětluje v rozhovoru, byl právě podíl na rozvoji občanské společnosti. Podle něj „k demokracii patří nutně občanská společnost jako platforma k tomu, aby se mohli vyjádřit i lidé, kteří nejsou organizováni v nějaké straně ... ale patří do společnosti a chtějí ji ovlivňovat a spoluutvářet“.  A právě do této sféry patří i církev, která chce křesťanskými hodnotami utvářet atmosféru společnosti a politickou kulturu. Kardinál Vlk vždy považoval za svou povinnost vyslovovat se k politickým otázkám, které jsou věcí každého občana. Od této občanské angažovanosti striktně odlišoval aktivity stranické. Přesto mu tato občanská aktivita, v níž jde rozhodně v linii svých předchůdců – kardinála Berana a kardinála Tomáška, byla velmi často vytýkána především ze strany těch politiků, kterým se tento jeho hlas zrovna moc nezamlouval.

Vystupovat na veřejnosti, tak jako to dělá kardinál Vlk, přináší i svá rizika. Po skončení papežské návštěvy se objevil v novinách článek, který z ne zcela jasných důvodů podsouval kardinálu Vlkovi, že své působení hodnotí jako neúspěšné. Bilanční rozhovor se vedle hodnocení úspěchů, jichž bylo dosaženo v rámci obnovy církevních struktur, rozvoje života arcidiecéze a jejích jednotlivých údů, soustřeďuje také na čtyři velmi obtížné „kauzy“, které musel pražský arcibiskup řešit. Z nich jako neúspěšně vyřešená vychází však pouze jedna. Zatímco integrace podzemní církve do oficiálních struktur, vyrovnání se se spolupracovníky StB v řadách církve i urovnání neúnosné situace na katolické fakultě byly de facto úspěšné, nedořešeným zůstal spor o katedrálu. Jak kardinál Vlk řekl při jiné příležitosti: církev se zde vlastně soudí s komunismem. Tento zcela pochopitelně citlivý problém převezme také nový arcibiskup.

Doba působení kardinála Vlka nebyla jen dobou postkomunistickou, ale také dobou výrazných proměn celé západní společnosti, jíž jsme součástí. Mezi nejdůležitější změny evropské společnosti řadí kardinál Vlk důraz na emoce místo racionálních úvah, prosazování individualismu na úkor lidské sounáležitosti, rostoucí moc médií, která jsou stále povrchnější, a sekularizaci dotýkající se i tradičně katolických zemí. O tomto se kardinál přesvědčil zvláště ve své funkci prezidenta Rady evropských biskupských konferencí, které je věnována část rozhovoru. V čele této rady zažil také velmi zajímavou výměnu zkušeností křesťanů z Východu a Západu, která se nakonec stala obohacením pro obě strany.

Evropa byla vždy jedním z důležitých témat úvah kardinála Vlka. Nedávno si nejen česká, ale i světová média všimla té části rozhovoru, kde je zmíněn islám a Evropa. Hovoří-li pražský arcibiskup, který byl vždy otevřen ekumenismu, ale i mezináboženskému dialogu, o „islamizaci“, obrací svůj kritický osten nikoli proti jednomu z abrahámovských náboženství, nýbrž proti staré Evropě, která zapomněla na své kořeny, na půdu, z níž vyrůstají její konstitutivní ideje. Skutečnost, že je stále silněji v Evropě slyšet hlas islámu, je pouze důsledkem této situace. „Systematickým vyprazdňováním křesťanského obsahu života Evropanů se vytváří prázdný prostor, který oni [muslimové] snadno zaplňují,“ říká kardinál Vlk. Není to jen moderní stát, co žije z předpokladů, které nemůže garantovat. Možná i sjednocující se Evropa by měla znovu s Hegelem promyslet svůj dnešní vztah ke křesťanství. Křesťanská víra je v rozhovoru interpretována jako „alternativní styl života“ pro naši konzumní společnost.

Kardinál Vlk se dotýká také postoje prezidenta Václava Klause, jehož způsob myšlení dobře znázorňuje neschopnost duchovního přesahu mnoha dnešních politiků a kterému chybí smysl pro základní úsilí každého člověka, jenž je schopen uvažovat, který je s to přičítat si své jednání a který není sobě samému lhostejný. Kardinálovo volání po „transformaci srdce“ přece souzní jak s křesťanskou metanoia, tak s platónským či Patočkovým obratem duše. Kdo usiluje o vlastní identitu, pečuje o svou duši a v reflexi k sobě samému proměňuje sama sebe. To je přece něco zcela jiného než násilně určovat společnosti, jak se má „duševně transformovat“. Kardinálu Vlkovi jde o druhého, říká, že je mu blízký Lévinasův důraz na jinakost, která je základním znakem druhého člověka. O tuto vzájemnost, lásku nebo, jak civilně říká, solidaritu mezi lidmi mu vždy šlo také v církvi. Snad o tom svědčí i jeho biskupské heslo, které zní „Aby všichni byli jedno“.

Na závěr celého rozhovoru se kardinál Vlk pokouší shrnout zkušenost svého vlastního života a říká: „Vyplácel se mi základní vztah lásky ke druhým, v nichž jsem se snažil vidět především to pozitivní. Láska a pokora druhých mě otevírala a získávala, zatímco nespravedlnost a bezpráví mě vyprovokovávaly k rozhodnému a pevnému postupu. Nedivím se Kristu, že často farizeje tvrdě odmítal a že násilím vyhnal kupce z chrámu v Jeruzalémě. A hodnocení svého života a své činnosti nechávám v ruce Boží podle Ježíšova slova „… když jste vše vykonali, řekněte: neužiteční služebníci jsme, co jsme měli vykonat, to jsme vykonali...“ (ap)

07. 01. 2010