Vyhledávání Menu
EN | CZ
 

Byla objevena nejstarší dřevěná madona s dítětem u nás

„Na podzim roku 2010 byla v soukromém majetku v České republice identifikována dřevěná madona s děckem jako výtvor vrcholného románského umění, který představuje současně nejstarší objekt tohoto druhu uložený dnes v českých zemích.“ Tak začíná svůj text o relativně nedávno objeveném fragmentu historik umění a docent olomoucké univerzity Pavol Černý (Umění/Art, 2012/3-4). Zatímco v západní Evropě patřily samostatné plastiky zobrazující madonu s dítětem k nejčastějšímu způsobu zpodobnění tohoto motivu, na našem území se z doby Přemyslovců takových sošek dochovalo jen několik. Navíc všechny pocházejí až ze 13. století. Z tohoto hlediska si proto nalezená plastika, která je datována do 12. století, zasluhuje náležitou pozornost.

Dřevěná socha představuje v raném a vrcholném středověku běžně rozšířenou podobu Panny Marie s dítětem. Plastice frontálně sedící madony chybí velká část hlavy. I jinak nese stopy značného poškození. Relativně zachovalá je postava dítěte sedícího na jejím levém koleni a pravá ruka, která nese velký kulovitý předmět. Plastika je pokryta několika vrstvami polychromie, dnes popraskanými. Na velké kouli v pravici Panny Marie jsou patrné zbytky temně načernalé barvy. Materiálem poškozené sochy vysoké dnes 34 cm je lipové dřevo.

Odění madony odpovídá soudobým kostýmním reáliím 12. století. Základem je dlouhý spodní oděv s dlouhými rukávy a svrchního oděvu, který je kratší a jehož rukávy se zvonovitě rozšiřují. Chybí závoj, který se jinak objevuje poměrně často. Na hlavě je pozorovatelný fragment čelenky. Žezlo nebo jablko držené v pravici je nejčastějším atributem románských madon. Jablko v ruce Panny Marii ji symbolizuje jako novou Evu, která tím, že je matkou Božího Syna, podílí se na přemožení hříchu. V případě popisované sochy se ovšem podle soudu Pavola Černého jedná spíše než o jablko o globus ve smyslu panovnické insignie královny nebes, ale i mystické královské nevěsty jejího ženicha Krista, personifikované Církve nebo apokalyptické ženy (Zj 12, 1). Také čelenka či koruna na hlavě je jedním z doprovodných znaků rozmachu mariánského kultu během 12. století. Postava Ježíška je umístěna na levém koleně matky. Postrádá dětské rysy a připomíná spíše dospělého člověka se zmenšenou hlavou, což je pro dobu vzniku sošky ještě častý jev.

Podle Pavola Černého patří madona s Ježíškem do kultovního typu madon označovaných běžně jako „sedes sapientiae“, čili „trůn moudrosti“. Objevená socha představuje symbolický trůn Šalamounův, na kterém sedí moudrost v podobě Ježíše Krista ztělesňujícího moudrost Otce. Ježíš Kristus zaujímá své místo v lůně matky Panny Marie, které koncil v Efezu v roce 431 přiznal titul Bohorodičky. Takovýmto plastikám zobrazujícím duchovní tajemství, které mohly obsahovat také relikvie, byla často připisována zázračná moc. Své místo měly na oltářích, ale byly také nošeny v procesích. Svou roli hráli také v rámci liturgických dramat provozovaných od 10. století zejména na svátek Epifanie. Díky svému pohyblivému charakteru se taková soška, postavená doprostřed věřícího lidu, mohla snáze stát součástí chrámové liturgie.

První známá celofigurová zobrazení trůnících madon jsou doložena již v ranně křesťanském umění. Jak píše doc. Černý, jejich plné rozvinutí se objevuje teprve od 10. století a souvisí s monumentálním sochařstvím karolinské doby. První dochovanou plastikou Panny Marie s Ježíškem je tzv. zlatá madona z Essenu, která vznikla kolem roku 980 v dolním Porýní. Nejvíc takovýchto přenosných soch se dochovalo ve Francii, zejména v oblasti Auvergne, v povodí Maasy a Rýna, ve Španělsku, Itálii, či Skandinávii, ale i ve střední Evropě. Skutečnost, že z českých zemí pocházejí první známé doklady až ze 13. století, neznamená, že neexistovaly již dříve. Není vyloučeno, že mezi ně patřila i nově objevená socha, píše Pavol Černý.

Zatímco kamenné sochařství vycházelo z místní tradice a lze je tak lépe zařadit do kontextu doby, u drobné dřevěné plastiky, kterou lze snadno přenášet, je určení doby vzniku daleko obtížnější. Přesto doc. Černý nachází některé indikativní rysy umožňující dataci. Je to podle něj především dolní okraj spodního oděvu madony. Forma řasení záhybů se poprvé objevuje na kamenných reliéfech katedrály v Chartres, které jsou datovány do doby mezi 1145 a 1155. Černý se proto domnívá, že v Čechách nalezená soška patří do vlivu sochařské tvorby střední Francie. Další analogie lze nalézt při srovnání s mnoha románskými sochami pocházejícími z německého území a území dnešního Švýcarska. Kromě afinit ve slohově obecných rysech jsou to paralelní poloha holení, způsob držení jablka či ztvárnění polštáře. Podle Černého je nejvíce pravděpodobné, že soška pochází z prostředí švýcarských regionů a dobou jejího vzniku je druhá polovina 12. století.

Je-li datování správné, jedná se u této nově identifikované madony o nejstarší objekt tohoto druhu u nás. První dřevěné plastiky typu „sedes sapientiae“ jsou v přemyslovském státě doloženy až z první poloviny 13. století. Je to dnes nezvěstná „madona z Lomnice u Tišnova“, „madona z Klobouk u Brna“, či známá „madona z Tuřan“. Všechny vykazují analogie s nedávno objeveným exemplářem. Tato skutečnost ovšem neznamená, že by popisovaný exemplář byl konkrétním vzorem archaických prvků na zmíněných madonách mladších. Jak přiznává Černý, není zatím známo kdy a za jakých okolností se madona dostala do Čech a zda tedy mohla být na našem území přítomna již ve 13. století a být tak vzorem pro české moravské madony tohoto období. (Aleš Pištora)

06. 05. 2013