Vyhledávání Menu

Cesta do semináře

Moje cesta do semináře

Jmenuji se Petr Havlík, je mi 22 let a jsem bohoslovcem pražské arcidiecéze. V semináři letos nastupuji do třetího ročníku.

Co se týče mého povolání ke kněžství, myslím, že nezastupitelnou roli zde sehrála ministrantská služba - ministruji od svých šesti let v našem kostele v Dobřichovicích. Ministrování jsem zpočátku bral jenom jako jednu z mnoha svých aktivit (florbal, skaut, výlety po okolní krajině, různé klukovské vylomeniny v dobřichovických lesích nebo polích...). Postupem času jsem ale začal poznávat, především díky péči pana faráře, jáhnů a starších ministrantů, že tady jde o něco víc než jen o hru. Ministrování není jen jednou z mnoha, více či méně, zábavných činností. Je to zvláštní služba v rámci mše sv., díky níž můžu být Pánu Ježíši zvláštním způsobem blízko a můžu Mu oplácet Jeho nesmírnou lásku k nám alespoň touto svou nepatrnou službou. A i když jsem tehdy neměl zrovna velké náboženské vzdělání, věděl jsem, že jsem přítomen něčemu velikému a zásadnímu - tady přichází sám Bůh, aby se s námi setkal a proměnil nás. Tady jsem přítomen Ježíšově oběti, kterou podstoupil z lásky k nám, a mohu Ho přijímat do svého nitra; mohu se s Ním setkat.

Jan Pavel II. kdysi řekl, že kněz stojí za tolik, za kolik stojí jeho mše sv. A je to hluboká pravda. Často na mne udělalo větší dojem, s jakou zbožností, věrností liturgickým předpisům a viditelnou láskou daný kněz sloužil mši sv., než kdyby měl kdovíjak skvělé kázání nebo se snažil dělat z liturgie zábavní show. Přesto, že jsem na kněžství vůbec nepomýšlel (chtěl jsem být dobrým tátou rodiny a mít kupu dětí), říkal jsem si: „Kéž by všichni kněží byli jako tento!“ a „Kdybych já byl knězem, chtěl bych být jako on!“.

Později, když jsem se na začátku druhého ročníku vyššího gymnázia rozhodoval, kam po škole, Hospodin mi naprosto vyvrátil mé dosavadní představy. Prostřednictvím jednoho opravdu svatého kněze mi ve sv. zpovědi dal jasně poznat, že ode mne chce něco víc - že mě chce celého pro sebe. Nemohl jsem tomu věřit (proč zrovna já? Jsou tu mnohem zbožnější, lepší a inteligentnější kluci...) a ještě dlouho se ujišťoval, intenzivně se modlil a prosil o jasné poznání Jeho vůle. Ale Pán mi říkal stále jasněji: "Neboj se, důvěřuj mi! Když já povolávám, dám také všechny potřebné milosti k tomu, abys mi mohl sloužit. Budu ti neustále nablízku, abych ti pomáhal!" A ujištěn těmito mnohými láskyplnými povzbuzeními jsem s hlubokou vděčností za naprosto nezasloužený dar povolání vstoupil do kněžského semináře...

 

27. 09. 2013