Vyhledávání Menu
EN | CZ
 

Církevní a civilní manželství

Svoboda výběru formy uzavření manželství

Opakované koketování s obligatorním civilním sňatkem se pravidelně objevuje v okamžicích, kdy se začne jednat o kodifikaci nového občanského zákoníku. Kodifikace sama o sobě je věcí velmi záslužnou, ale proč se do ní vtírají instituty, které jsou zbytečné vzhledem k stávající zcela vyhovující právní úpravě a znamenají pouhé obtěžování občanů. Navrhovatelé argumentují tím, že právo volby sňatku nepatří ve smyslu čl. 4 Listiny základních práv a svobod mezi základní práva a svobody. To však nemůže být dostatečným  zdůvodněním pro neomezenou libovůli při ukládání povinností nejrůznějšího typu. Demokratický právní stát by se měl řídit obecnou zásadou ukládat povinnosti v míře nezbytně nutné tam, kde je toto zapotřebí z důvodu ochrany práv jiných a vzhledem k obecnému blahu společnosti. Tedy, jinak řečeno, neomezovat svévolně občany při výkonu práv, pokud k tomu není závažný důvod.

Autoři návrhu argumentují veřejnými statusovými účinky uzavření manželství a praxí některých zemí, ve kterých existuje obligatorní forma civilního sňatku. Je třeba připomenout, že v těchto zemích byl obligatorní civilní sňatek uzákoněn v určitém dobovém politickém kontextu, kterým často byla snaha státu získat pod absolutní kontrolu veřejné záležitosti, upevnit moc a důsledně separovat církve z veřejného života. V naší historii je obligatorní civilní sňatek spojen s nástupem komunistické moci a návrat k fakultativní formě civilního sňatku zase se zapojením mezi demokratické právní státy a s návratem k občanským a lidským svobodám a právům. Jaké jsou tedy v současnosti dobové souvislosti, abychom se vraceli k obligatornímu civilnímu sňatku? O vytěsnění církve z veřejné moci nemůže být řeč, protože žádnou takovou moc nemá, snad tedy návrat k omezování svobod občanů. Odvolání se na internacionalizaci vztahů není pádným argumentem – jako je řada zemí s povinným civilním sňatkem, je stejně tak i řada zemí s obojími formami sňatku. Žádné seriózní studie, které by prokazovaly dlouhodobé trendy určitým směrem, předloženy nebyly.

Dalším důvodem by mohla být okolnost, že současný stav je nevyhovující a působí opakované problémy z hlediska platnosti manželství. Žádné takové skutečnosti však prokázány nebyly. Podle novely zákona o rodině č. 91/1998 Sb. může být církevní sňatek uzavřen až poté, kdy snoubenci předloží oddávajícímu osvědčení vydané příslušným matričním úřadem, od jehož vydání neuplynuly více než tři měsíce, o tom, že splnili všechny požadavky zákona pro uzavření platného manželství. Zavedení tohoto institutu je podle dosavadních zkušeností dostatečnou zárukou státní ingerence a korektnosti uzavírání manželství církevní formou.

Hodnotový přístup

Za povšimnutí stojí také důraz na vytěsnění hodnotového přístupu k právu. Autoři důvodové zprávy prohlašují, že církevní sňatek se od civilního liší svojí podstatou, protože civilní sňatek je prohlášením před státem a vůči státu, projev sňatečné vůle snoubenců, oproti církevnímu sňatku, kterým podle těchto názorů, je vzájemný, navzájem adresovaný slib požehnaný ordinářem. A čím tedy je civilní sňatek, resp. co znamená sňatečná vůle? Podle § 1 platného zákona o rodině se manželství uzavírá na základě dobrovolného rozhodnutí muže a ženy vytvořit harmonické, pevné a trvalé životní společenství. Je sice pravdou, že motivy k uzavření manželství mohou být i jiné, zákonodárce tímto však vyjadřuje, že se hlásí k určitému hodnotovému řádu a respektuje jej. Odklon od hodnotového vyjádření není možné považovat za pozitivní trend. Obecně totiž platí, že většinou lidé uzavírají manželství, protože chtějí žít jako rodina, vychovávat děti, být si oporou, tedy něco si slibují, něco očekávají, toto můžeme označit jako projev vůle. Navrhovatelé však zdůrazňují sňatečnou vůli jako něco zásadně odlišného, A co tedy vlastně? Jen deklarace vůči státu, ale tato deklarace je přece motivována zmíněnými vnitřními motivy, které se snaží navrhovatelé vytěsnit ze zákona.   

V této souvislosti je třeba připomenout, že naopak církev respektuje civilní manželství a považuje je za přirozeně platné pro nepokřtěné. Váží si totiž manželství jako přirozeného svazku muže a ženy. Z toho pak někdy pramení údiv rozvedených, kteří by chtěli uzavřít nové manželství v církvi a jsou překvapeni tím, že jejich civilní manželství je pro církev platné. Důvodová zpráva uvádí jako výhodu pro církev, že celebrace církevního sňatku bez statusových účinků pro stát zaručuje skutečnou religiozitu obřadu. Možná až trochu dojemná péče o prožívání manželského obřadu, ze které spíše ovšem skrytě vyčuhuje motivace vydělit církev z veřejné sféry, navíc tato péče má za následek, že věřící budou nuceni uzavírat manželství dvakrát.

Na závěr je možné shrnout, že navrhovaná podoba zákona ve variantě prvé, tj. obligatorní zavedení civilního sňatku, je naprosto zbytečným zásahem do svobod občanů, kterým jsou občané nuceni k úřednímu postupu, jehož potřeba není v současnosti odůvodněna. Navíc představuje snahu o vytěsnění hodnotového řádu z práva, právo bez hodnot se však stává pouhým nástrojem moci. Právo není technika fungování společenských vztahů, musí vyjadřovat, aby bylo dobrým právem, i obecně přijímané a uznávané hodnoty, a nikoliv tyto hodnoty vytlačovat jako nadbytečný nadstandard.

ThLic. JUDr. Marie Kolářová, kancléřka Arcibiskupství pražského

22. 09. 2008