Vyhledávání Menu

Dopis Kongregace pro klérus

 

Zde si můžete stáhnout znění Dopisu Kongregace pro klérus (dokument RTF)Dopisu Kongregace pro klérus (91.7 KB) u příležitosti Světového dne modliteb za posvěcení kněží.

 


„Kněz, který se živí Slovem Božím, je univerzálním svědkem Kristovy lásky“

Drazí přátelé kněží,

Světový den modliteb za posvěcení kněží, který se bude slavit během nadcházející slavnosti Nejsvětějšího Srdce Ježíšova, nám poskytuje příležitost, abychom společně uvažovali o daru naší kněžské služby a sdíleli vaši pastorační starostlivost o všechny věřící i o celé lidstvo a zvláště pak o tu část Božího lidu, která je svěřena vašim ordinářům, jejichž jste nejcennějšími spolupracovníky.

Téma zvolené pro tento rok „Kněz, který se živí Slovem Božím, je univerzálním svědkem Kristovy lásky“,je v souladus nedávnými dokumenty Benedikta XVI. a zvláště s jeho posynodální apoštolskou exhortací Sacramentum caritatis (22.2.2007). V ní Svatý otec píše: „Ve skutečnosti si lásku, kterou v této svátosti slavíme, nemůžeme nechat pro sebe. Už svou povahou si vyžaduje, abychom ji odevzdávali všem. To, co svět potřebuje, je Boží láska, setkat se s Ježíšem a uvěřit v něho. Proto eucharistie není jen pramenem a vrcholem života církve, ale i jejím posláním. ‚Autenticky eucharistická církev je církev misionářská.‘ (Propositio 42)“ (č. 84).


1. Člověk Boží, člověk misie

Přinášet Boha lidem. To je hlavní poslání kněze; poslání, které je vysvěcený služebník schopný uskutečňovat, protože byl povolán Bohem, žije s ním, v něm a pro něho. Na zahajovacím zasedání V. generální konference Episkopátu latinské Ameriky a Karibiku (13.5.2007), jejímž tématem bylo „Jsme učedníky a misionáři Ježíše Krista, aby naše národy v něm měly život“, se Svatý otec obrátil na kněze těmito slovy: „Prvními podněcovateli následovnictví a misie jsou ti, kdo byli povolání, ‚aby byli s Ježíšem a aby je poslal kázat‘ (srov. Mk 3,13)… Kněz musí být především ‚Boží muž‘ (1 Tim 6,11), který zná Boha přímo, který má s Ježíšem hluboké osobní přátelství, který sdílí s ostatními totéž smýšlení, jaké bylo v Kristu (srov. Flp 2,5). Jenom tak bude kněz schopen vést lidi k Bohu, vtělenému v Ježíši Kristu, a být představitelem jeho lásky“ (č. 5)

Tato pravda je vyjádřena v jednom verši kněžského žalmu, který byl kdysi součástí rituálu přijímání do kněžského stavu: „Ty jsi, Hospodine, mým dědičným podílem i mou číší, ty mně zachováváš můj úděl“ (Žl 16,5). Víme z Deuteronomia (srov. 10,9), že po vstupu do Zaslíbené země se každý kmen losováním stal majitelem jedné její části, čímž se uskutečnil Boží příslib daný Abrahámovi. Pouze kmen Léviho nedostal žádné území, protože jeho zemí byl Bůh sám. Toto tvrzení mělo jistě i praktický důvod: kněží nežili z obdělávání země tak jako ostatní kmeny, ale z darů. Avšak toto žalmistovo tvrzení je znakem a symbolem hlubší skutečnosti; pravým základem kněžského života, půdou pro kněžskou existenci a zemí jeho života je Bůh sám. Církev viděla v této interpretaci Starého zákona vysvětlení toho, co znamená kněžské poslání při následování apoštolů a ve společenství se samotným Kristem.

Benedikt XVI. k tomu řekl: „Kněz může a má říci i dnes spolu s levitou ‚Dominus pars hereditatis meae et calicis mei‘, Bůh sám je mým podílem na zemi, vnitřním i vnějším základem mého života. Ústřední místo Boha v životě kněze je o to cennější a je třeba ho zdůraznit v dnešním úplně funkcionalistickém světě, kde se všechno zakládá na vypočitatelných a ověřitelných výkonech. Kněz musí skutečně poznat Boha z nitra, udělat s ním zkušenost a tak ho přinášet lidem. To je prvořadá služba, kterou dnešní lidstvo potřebuje“ (Projev k Římské kurii u příležitosti vánočního blahopřání, 22.12.2006).

Jestliže se ze života kněze vytratí ústřední místo Boha, vyprázdní se veškerý základ jeho pastoračního konání a v přehnaném aktivismu nastupuje riziko, že pastýřská služba ztratí svůj obsah a smysl.

Mohla by tak narůstat přepjatost a výstřednosti odvádějící ho z cesty. Místo podstaty by přicházely náhražky. Běžel by marný vyčerpávající běh bez pokroku.

Jedině ti, kdo se naučili „být s Kristem“, jsou připraveni dát se od něho „posílat, aby kázali“ autenticky (srov. Mk 3,14). Vášnivá láska ke Kristu je tajemstvím přesvědčivého hlásání Krista. „Buď člověkem modlitby, dříve než budeš kazatelem“, říkával sv. Augustin (De doctrina christiana, 4, 15, 32: PL 34,100) a napomínal vysvěcené služebníky, aby byli žáky modlitby v Mistrově škole.

Církev při Slavnosti Nejsvětějšího Srdce Ježíšova vyzývá všechny věřící, aby pozvedli pohled víry „na toho, kterého probodli“ (Jan 19,37), na Kristovo srdce, živé a výmluvné znamení nepřekonatelné Boží lásky a nevyčerpatelný zdroj milosti. Činí to a tak zároveň vyzývá kněze, aby, jakožto strážci a správci všech bohatství Kristova Srdce, toto znamení hledali v sobě a aby Kristovu milosrdnou lásku vylévali na ostatní, na všechny!

Skutečně „Kristova láska nás nutí“ (2 Kor 5,14), píše sv. Pavel. „Jestliže chceš milovat Krista, rozšiř svou lásku na celou zem, protože Kristovy údy se nacházejí v celém světě“, připomíná nám sv. Augustin (Komentář k 1. listu apoštola Jana 10,5).

Proto každý kněz musí mít misijního ducha, čili ducha skutečně „katolického“, musí „vycházet z Krista“, aby se dostal ke všem, pamětlivý slov našeho Spasitele, který „chce, aby se všichni lidé zachránili a došli k poznání pravdy“ (1 Tim 2,4). Kněz je povolán k tomu, aby se setkával s Kristem v modlitbě, to jest, aby ho poznával a miloval i na cestě kříže, která je cestou účinné a obětavé služby v lásce. Tak se slavnostně dokazuje a dosvědčuje autentičnost jeho lásky k Bohu a na všech se odráží milosrdná Kristova tvář. „Krása tohoto obrazu září v nás, kteří jsme v Kristu, když prokážeme, že jsme lidmi dobrého díla“, připomínal nám sv. Cyril Alexandrijský (Tractatus ad Tiberium Diaconum socioque, II, in divi Johannis Evangelium).


2. Být autentickým svědkem Kristovy lásky ve společnosti

Poslání, které kněz dostává při svěcení, není nějakým vnějším prvkem položeným vedle svěcení, ale vnitřně a životně ho určuje. „Vysvěcení je pro misii“ (Jan Pavel II. apoštolský list Pastores dabo vobis, č. 24).

„Láska k Bohu a láska k bližnímu se vzájemně prolínají, protože v tom nejmenším se setkáváme se samotným Ježíšem a v Ježíšovi potkáváme Boha“, napsal Svatý otec (encyklika Deus caritas est, č. 15). V eucharistii, která je drahocenným pokladem církve, se stáváme obětavými služebníky Chleba věčného života a jsme vyzýváni, abychom stále kontemplovali krásu a hloubku tajemství Kristovy lásky a proměňovali vášnivost jeho zamilovaného srdce ke všem lidem bez rozdílu, zvláště k chudým a slabým a k chudým z nejchudších, jimiž jsou hříšníci, v trvalou, pokornou a často skrytou službu lásky.

Směřování k misii je konstitutivní částí eucharistické formy kněžského života. Svatý otec o tom píše: „První a základní misijní poslání, které dostáváme ze slavení svatých tajemství, je vydávat svým životem svědectví. Úžas z daru, který nám dal Bůh v Kristu, vnáší do našeho života novou dynamiku a tím nás podněcuje, abychom byli svědky jeho lásky. Svědky se stáváme tehdy, když se skrze naše slova, skutky a způsob života projevuje a sděluje někdo Jiný“ (posynodální apoštolská exhortace Sacramentum caritatis, č. 85).

Kněz je povolán k tomu, aby se stal „chlebem lámaným pro život světa“, aby sloužil všem s láskou Krista, který nás miloval „až do krajnosti“; tak se eucharistie stává v kněžském životě tím, čím je při svém slavení. Kristova oběť je tajemstvím osvobození, které nás trvale vyzývá a podněcuje.

Ať každý kněz v sobě cítí naléhavost být skutečně tvůrcem spravedlnosti a solidarity uprostřed lidí; kněz je povolán, aby před nimi svědčil o samotném Kristu. Živeni Slovem života kněží nemohou zůstávat na okraji boje za ochranu a povznesení důstojnosti lidské osoby a jejích universálních a nezcizitelných práv. Benedikt XVI. k tomu napsal: „Právě v síle slaveného tajemství je třeba se postavit proti okolnostem stojícím v protikladu k důstojnosti člověka, za něhož Kristus prolil svou krev a tím potvrdil velkou hodnotu každé jednotlivé osoby“ (Tamtéž, č. 89).

Objevíme skutečný smysl amoris officium, té pastýřské lásky, o níž k nám hovoří sv. Augustin (In Iohannis Evangelium Tractatus 123, 5: CCL 36, 678): Církev jakožto Kristova snoubenka chce, aby ji kněz miloval naprostým a výlučným způsobem, jakým ji miloval sám Kristus, její Hlava a Snoubenec. Tak pochopíme teologické odůvodnění církevního zákona o celibátu v latinské církvi a jeho hlubokého a příhodného spojení se svátostí svěcení – jako nevýslovného Božího daru, jako jedinečné účasti na Božím otcovství a na plodnosti církve, jako úžasnou misijní energii a jako svědectví před světem o eschatologickém království. Celibát přijatý svobodným a láskyplným rozhodnutím se stává sebedarováním církvi v Kristu a s Kristem a vyjadřuje službu kněze církvi v Pánu a s Pánem (srov. II. vatikánský koncil, Dekret Presbyterorum ordinis, č. 16; Jan Pavel II., apoštolský list Pastores dabo vobis, č. 29).

Můžeme se ptát, jaké jsou to oblasti, kde kněz může svědčit o Kristově lásce.

a) Především je to misie, kérygma a katecheze; katecheze mladých i dospělých, blízkých i vzdálených. V ní se úplnou a jasnou formou předává Kristovo poselství. V dnešní době je naléhavě nutná odpovídající znalost víry, jak je předložena v Katechismu katolické církve a v jeho Kompendiu.

Nesmíme šetřit sílami, abychom vyhledávali katolíky, kteří se vzdálili, a ty, kteří toho znají o Kristu málo nebo nevědí nic. Když nedávno Benedikt XVI. hovořil k biskupům z Brazílie, řekl o tom následující: „Podstatnou součástí katecheze je také výchova křesťana k individuálním i společenským ctnostem, stejně jako výchova k sociální zodpovědnosti… Musíme být věrnými služebníky Slova, aniž bychom redukovali svůj pohled anebo vytvářeli zmatek v nám svěřeném poslání. Nestačí pozorovat skutečnost z hlediska osobní víry. Je třeba pracovat s evangeliem v ruce a být zakořeněni v autentickém dědictví apoštolské Tradice, bez interpretací motivovaných nacionalistickými ideologiemi“ (Projev při společném slavení nešpor s brazilskými biskupy, 11.5.2007, č. 4 a 5).

Na tomto poli nejsou dostačující tradiční místa katecheze: přednášky, konference, biblické a teologické kurzy. Je třeba otevřít se novým areopagům globální kultury. Kromě tisku, rádia a televize je nutno více využívat elektronické pošty, internetových stránek, videokonferencí a mnoha nových způsobů pro účinné sdělování kérygmatu co největšímu počtu lidí. Samotná přítomnost pastýře, i když jen externí, s postojem odpovídajícím jeho „bytí“, musí být pro všechny katechezí. Možná jsme někdy příliš podceňovali tento aspekt, který se lidem zjevně líbí, a pokud je výrazem obsahu, nevytváří formalismus, ale je vhodnou formou pro předávání podstaty.

b) Jiným polem pro svědectví je prosazování církevních dobročinných institucí, které na různých úrovních mohou plnit cennou službu ve prospěch potřebných a slabých. „Jestliže lidé, s nimiž se setkáme, žijí v situaci chudoby, je třeba jim pomáhat, jako to dělala první křesťanská společenství, a uvádět do praxe solidaritu, aby se cítili být skutečně milováni“, připomněl nedávno papež na právě zmíněném setkání (Benedikt XVI., tamtéž, č. 3).

„Musíme odmítnout každého, kdo hromadí bohatství země a tak způsobuje nerovnosti volající do nebe (srov. Jak 5,4)”, napsal Benedikt XVI. a pokračoval: „Pán Ježíš, Chléb věčného života, nás nabádá, abychom byli citliví na situace nouze, v níž se ještě nachází velká část lidstva. Jsou to situace, jejichž příčina často zahrnuje jasnou a znepokojující zodpovědnost lidí“ (Posynodální apoštolská exhortace Sacramentum caritatis, č. 90).

c) Podpora kultury života. Všude, drazí kněží, ve společenství s vašimi ordináři jste povoláni prosazovat kulturu života, která by umožnila, jak tvrdil Pavel VI., „vzestup z bídy k vlastnění toho nejnutnějšího a nabytí kultury… ke spolupráci pro obecné dobro… až k uznání nejvyšších hodnot po lidské stránce i k uznání Boha, jenž je jejich zdroj a cíl“ (encyklika Populorum progressio, č. 21). K tomu bude potřebné zdůrazňovat při formaci laických křesťanů, že autentický rozvoj musí být integrální, to znamená orientovaný na povznesení celého člověka a všech lidí, a musí doporučovat prostředky potřebné k potlačení zásadních sociálních nerovnovážností a obrovských rozdílů v přístupu k hmotným statkům.

d) Formace věřících laiků. Mají být formováni ve škole eucharistie a stále více se jim má napomáhat a podporovat je, aby přijímali svou přímou politickou a sociální zodpovědnost koherentní s jejich křtem. Všichni pokřtění muži a ženy si mají uvědomit, že v církvi byli uzpůsobeni k obrazu Krista kněze, proroka a pastýře prostřednictvím kněžství společného všem věřícím. Mají se cítit spoluodpovědní za vytváření společnosti podle kritérií evangelia a zvláště podle sociální nauky církve. „Tato nauka, která dozrávala během celých dějin církve, se vyznačuje realismem a rovnováhou, čímž pomáhá vyhnout se falešným kompromisům nebo prázdným utopiím“ (Posynodální apoštolská exhortace Sacramentum caritatis, č. 91).

Jak vícekrát připomínal petrovský učitelský úřad, věřícím laikům náleží zvláštní zodpovědnost za to, aby transformovali nespravedlivé struktury a pozvedali spravedlivé, bez nichž se nemůže udržet spravedlivá společnost; mají utvářet potřebný konsensus o morálních hodnotách a sílu k jejich prosazování v životě (srov. Benedikt XVI., Projev na zahajovacím zasedání V. generální konference Episkopátu Latinské Ameriky a Karibiku, č. 4).

e) Podpora rodiny. Vy všichni kněží jste povoláni podporovat křesťanskou rodinu a prosazovat různými způsoby, podle jednotlivých charismat povolání a podle poslání vám svěřeného, vhodnou a organickou pastoraci rodin ve vašich příslušných církevních společenstvích (srov. Jan Pavel II. Novo millennio ineunte, č. 47). Zvláště důležité a potřebné je prosazovat hodnotu jedinečnosti manželství jako svazku na celý život mezi jedním mužem a jednou ženou, v němž se jako muž a žena zúčastní na láskyplném díle Božího stvoření.

Mnohé politické nauky a myšlenkové proudy trvale podněcují kulturu zraňující důstojnost člověka, kde se ignoruje nebo v různé míře zpochybňuje pravda o manželství a o rodině. Kněz musí Kristovým jménem neúnavně hlásat, že rodina je výsostným místem pro formaci lidí a je nevyhnutelná pro skutečnou „mezilidskou ekologii“ (srov. Jan Pavel II., Centesimus annus, 39).


3. S radostí vezmu kalich spásy a budu vzývat jméno Hospodinovo (srov. Žl 115,12-13)

Jan Pavel II. ve svém Dopise kněžím na Zelený čtvrtek 2002 zvolal: „Jaké nádherné je naše povolání, moji drazí bratři kněží! Skutečně můžeme opakovat s žalmistou: ‚Čím se odplatím Hospodinu za všechno, co mi prokázal? Vezmu kalich spásy a budu vzývat jméno Hospodinovo‘ (Žl 115,12-13)“.

Tento kalich je kalichem požehnání (srov. 1 Kor 10,16), kalichem nové smlouvy (srov. Lk 22,20; 1 Kor 11,25).

Sv. Bazil k tomu poznamenává: „Co tedy odevzdám Pánovi? Ne dary a zápalné oběti… ale celý svůj život. Proto říká žalmista: Pozvednu kalich spásy a kalichem nazývá utrpení v duchovním boji a odpor proti hříchu až po smrt“ (Kázání na Žalm 115: PG XXX, 109).

Jako to zakusili mnozí svatí kněží při heroickém plnění své služby, jsme i my povoláni k tomu, abychom načerpali z eucharistie potřebnou sílu pro neústupné svědectví Pravdě bez falešných kompromisů a nezřeďovali evangelium, jak připomínal Benedikt XVI. při svém setkání s německými biskupy (Promluva v semináři v Kolíně, 21.8.2005).

Ve společnostech a kulturách, které jsou často uzavřeny pro transcendentno, dušeny konzumním chováním a jsou zotročeny starou i novou modloslužbou, s údivem znovu objevujeme smysl pro eucharistické tajemství. Obnovme naše liturgická slavení, aby byla co nejzřetelnějšími znameními Kristovy přítomnosti v našich diecézích a zvláště v našich farnostech. Zajistěme nové prostory pro ticho a pro adorující eucharistickou kontemplaci, aby v nás skutečně vibroval pravý misijní duch.

Jan Pavel II. řekl našim bratřím portugalským biskupům: „Jako strážci Božího domu bděte, vážení bratři, aby se v celém církevním životě opakoval podvojný rytmus mše svaté tvořené liturgií slova a liturgií eucharistie. Ať vám k tomu poslouží příklad emauzských učedníků, kteří poznali Ježíše až při lámání chleba (srov. Lk 24,13-35)“ (Projev k biskupům Portugalska při návštěvě ad limina apostolorum, č. 6: in: L’Osservatore Romano č. 276 z 1.12.1999).

Do eucharistie se uzavírá tajemství věrnosti a vytrvalosti našich věřících, jistoty a pevnosti našich církevních společenství uprostřed soužení a těžkostí ve světě. Tím, že tam budeme přinášet Chléb věčného života, vyhneme se ve své pastýřské službě tvořené Slovem a Svátostí úskalí aktivismu a práce pro práci a překonáme útoky laicismu a sekularismu, kde Kristus nemá hlas ani své místo.

Mám na mysli misijní důležitost našich farností, které jako spojující tkáň utvářejí naše diecéze (srov. CIC, kán. 374, §1).

Mám na mysli každou farnost, která je communitas christifidelium a může takovou být jedině jako eucharistické společenství otevřené těm nejvzdálenějším. To znamená, že má být společenstvím způsobilým pro slavení eucharistie v misijním duchu, v němž spočívá živý kořen jejího růstu a svátostné pouto jejího plného spojení s celou církví (srov. Jan Pavel II., apoštolská exhortace Christifideles laici, č. 26).

Mám na mysli faráře, kteří nemohou nebýt vysvěcenými služebníky, protože v eucharistické liturgii a v liturgii slova konají a vyslovují něco, co nemohou konat a vyslovovat jako „své vlastní“ a něco „ze sebe“. Konají totiž a hovoří „in persona Christi capitis“. Myslím na vás všechny, mladí i staří kněží, zdraví i nemocní, kteří objevujete radikální dar sebe samotných, vlastní vaší kněžské službě, a můžete opakovat slova Jana Pavla II.: „Nastal čas, abychom odvážně hovořili o kněžském životě jako o životě nedocenitelné hodnoty a jako nádherné a privilegované formě křesťanského života!“ (Postsynodální apoštolská exhortace Pastores dabo vobis, č. 39).

Tak církev Slova a svátostí bude nutně církví neúnavného vykonávání služebného kněžství, bude církví svatých kněží, kněží, kteří celou svou podstatou a celým svým bytím milují povolání, jež dostali od Mistra, aby se chovali v každém okamžiku jako ipse Christus.

Benedikt XVI. nedávno řekl ve svém projevu k členům biskupské konference Kanady-Québecu při jejich návštěvě ad limina apostolorum (11.5.2006): „Avšak zmenšování počtu kněží… na některých místech je znepokojující výzvou týkající se svátostného charakteru v životě církve. Potřeba zorganizovat pastoraci nesmí ohrozit autenticitu ekleziologie, která se v ní vyjadřuje. Nesmí být umenšeno ústřední postavení kněze, který in persona Christi capitis učí, posvěcuje a vede společenství. Služebné kněžství je pro existenci církevního společenství nepostradatelné. Důležitá úloha laiků, kterým děkuji za jejich velkorysou službu křesťanským společenstvím, nesmí nikdy zastínit absolutně nenahraditelnou službu kněží pro život církve.“

My kněží se máme snažit o to, aby zazářila naše pravá ontologická identita, abychom vykonávali svou službu radostně i uprostřed nejtrpčích těžkostí; aby to byla služba vroucně misijní, protože tak to vyplývá z naší identity. Snažme se spolu se všemi bratry neúnavně prosit Pána žně, aby poslal dělníky na svou žeň. Povolání tady jsou, ale my nedokážeme vyvolat pozitivní odpověď na ně těmito prostředky, prostředky, kterým nás naučil Pán, a ne jinými.

Takovouto církev chceme vidět, jak rozkvétá a přináší nové plody ve své vitalitě a své aktivitě. Je to církev božského poslání, církev in statu missionis.

Obracíme se k Panně Marii, Královně apoštolů a matce kněží. Jí svěřujeme sebe samotné, naši pastýřskou službu a každého kněze. Ať nám pomáhá, abychom ji napodobovali a tak byli živými svatostánky a monstrancemi Ježíše Dobrého Pastýře!

Cláudio kard. Hummes, prefekt

+ Mauro Piacenza, tajemník

21. 08. 2013