Vyhledávání Menu
EN | CZ
 

Coup d'état roku 1948 zadusil dech tradice

Nejenže církev byla uvržena do těch nejhorších temnot, ale především pohled na ni byl velmi poznamenán komunistickým rozvratem všech hodnot. Tímto totalitním režimem pokřiveným pohledem dnes trpíme bohužel svým způsobem všichni. Komunismu se nepodařilo církev umlčet, u mnohých se mu však podařilo dosáhnout toho, aby neslyšeli hlas jejích svědků a nechápali, o čem hovoří. Na tom se všichni přítomní shodli.

Doktor Jan Stříbrný, II. viceprezident České křesťanské akademie, který se ujal úvodního slova, stručně nastínil události roku 1948 v Československu a pokusil se vystihnout jejich důsledky pro život církve. Potom, co režim v roce 1949 odhodil masku, nepokrytě ukázal, jaké jsou jeho cíle. Aby bylo křesťanství v Československu umlčeno navždy a s ním také všechna morálka, použil podle dr. Stříbrného následující čtyři prostředky. Šlo v prvé řadě o to oddělit propagandou klérus a lid, přesvědčit věřící o tom, že církev nejsou ti, co musí platit církevní hodnostáře, ale pouze kněží, kteří vykořisťují naivní věřící. Druhou komunistickou strategií bylo spoutat církev finančně tak, aby byla bez svého majetku zcela závislá na státu. Dalším úkolem pro stranické aparátčíky bylo odtrhnout církev od jejího centra, od Vatikánu, a vytvořit tak ovladatelnou „národní církev“. Posledním prostředkem k deformování církve, který historik Stříbrný zmínil, byli lidé uvnitř církve ochotní ke spolupráci s režimem. Proti všem těmto snahám hrdinně stáli lidé pevně zakotvení ve víře, kteří se nezlomili, a byli proto totalitní mocí ponižováni, zavíráni do věznic a popravováni. Proti nastupujícímu komunismu se rázně vyslovilo mnoho osobností jako např. kardinál Beran. Tito pro nás dnes svědkové víry jako jsou např. Oto Mádr, kardinál Beran, Josef Zvěřina či Růžena Vacková však nemohou změnit nic na tom, jak řekl dr. Stříbrný, že „dnes společnost pociťuje chybějící generaci lidí, kteří byli ochotni zasvětit svůj život službě druhým.“ Hluboká křesťanská tradice v naší zemi byla rozvrácena.

Mons. Oto Mádr ve své krátké, ale přesvědčivé řeči podal důkaz nevyhnutelnosti toho, čím prošel. Tváří v tvář krutému a zvrácenému režimu se vydal pro něj jedinou možnou cestou. „Bylo pro nás samozřejmé být vězněn pro Boží věc a to, co mělo být negativní – naše vyřazení z veřejného života, jsme vnímali pozitivně, jako utváření budoucnosti církve.“

Řeholní sestra Ludmila Pospíšilová, OSF hovořila o těžké době po zrušení klášterů v 50. letech a o životě tajných řeholních komunit v 70. a 80. letech. Zatímco doba padesátých let byla bezelstná a krutá a řehoní sestry byly přinuceny pracovat jako dělnice v těch nejhorších podmínkách s tím, že byly rozbity jejich přirozené komunity, doba normalizační byla zákeřnější. Režim již nemohl skrývat své zločiny tolik jako dříve. Zahraničí sledovalo dění v Československu a i československá veřejnost měla tu a tam necenzurované zprávy. Perzekuce však byla mnohem rafinovanější a tím nebezpečnější. Když se ve svých 17 letech rozhodla sestra Ludmila Pospíšilová vstoupit do Kongregace školských sester sv. Františka, řekla jí tehdejší provinční představená, že jí jako perspektivu může nabídnout jedině kriminál. Mladá adeptka však odpověděla, že by přesto ráda do společenství vstoupila. Prošla tak již jistou zkouškou.

Biskup Václav Malý se ve své řeči zaměřil na dvě témata. Nejprve konstatoval, že snahou komunistů bylo církev zcela zničit, aby mohla být společnost prohlášena za výlučně ateistickou. K tomu bylo zapotřebí neomezovat pouze její vnější život, ale proniknout do nitra lidí. Komunismu šlo o duši člověka, řekl signatář Charty 77. Poté navázal na to, co dr. Stříbrný onačil za nejhorší ránu, kterou naší společnosti komunismus zasadil. Přerušená tradice představuje totiž samozřejmě nezahojenou jizvu i na tváři naší doby. Právě proto, že se komunismus tolik snažil okleštit chápání církve, že ji prezentoval jako hierarchii kněží a prelátů, je možné dnes mluvit o církvi jako protivníkovi státu bez toho, aby si každý katolík uvědomil, že je jak údem církve, tak občanem a součástí společnosti. K tomu, že je dnes pohlíženo na víru jako na soukromou věc, kterou si věřící odbývají mezi svými a nevynáší ji do veřejného prostoru, přispěl také komunistický pohled odrážející se ve způsobu vyjadřování. Komunisté někdy byli ochotni tolerovat, aby „se věřící nábožensky vyžili“. Také proto je dnes některými představiteli veřejného či politického života náboženství chápáno jako jistá činnost, jíž je možno vyhradit jistý čas a prostor, a nikoli jako celou existenci zahrnující životní směřování.

Na závěr setkání upozornil dr. Stříbrný na zajímavé publikace, které objasňují situaci katolické církve za komunismu. Vedle již slavné knihy Neumlčená od Václava Vaška je to do několika svazků rozdělené dílo Dům na skále od téhož autora. Byla zmíněna také nedávno vydaná publikace od Stanislava Balíka a Jiřího Hanuše, Katolická církev v Československu 1945-1989. (ap)

27. 02. 2008