Vyhledávání Menu

K náboženské výchově v předškolním věku

Převzato z knihy Phyllis Chandlerová, Joan Burneyová: Až přijmete své dítě (Welcoming Your Child), Katolické arcibiskupství v Omaze, 1983 - převážná část třetího oddílu "Jsme katolická rodina". Český překlad pro CPR Otto Musil


1. ROZVOJ VÍRY

"Tam, kam se ohýbá větev, se naklání i celý strom." (Alexander Pope)

Bůh vás povolal, abyste se stali rodiči. Jako matce a otci vám Bůh svěřil privilegium, abyste Ho sdíleli se svým dítětem. Křest vám poskytuje příležitost zavázat se, že své dítě povedete při vývoji jeho víry, která je už přítomna a čeká jen, aby v něm mohla vyrůst.

Bůh je ve vašem dítěti přítomen od okamžiku početí. Boží láska ve spojení s vaší stvořila nový život. Vaše dítě přichází od Boha a touha poznat a zakusit Boha je přirozenou součástí růstu a vývoje.

Důvěra ve vaši láskyplnou péči, která se u vašeho nemluvněte vyvinula, je prvním krokem na jeho cestě k víře. Boží přítomnost je pro vašeho malého syna nebo dceru zosobněna ve vás. Vy pro ně představujete lásku, dobrotu, péči a bezpečí.

Když dítě vyrůstá, jeho chápání Boha se vyvíjí plněji. Teprve potom může být představa Boha oddělena od rodičů a jiných důležitých lidí.

Matka i otec jsou v procesu tvorby náboženského přesvědčení důležití. I když se matka může u dítěte lépe uplatnit přímým vysvětlováním a pokyny, otcův příklad a praxe jsou mocnými stimuly pro vývoj vztahů k náboženství. V minulosti se často odpovědnost pokládala za věc matčinu a důležitost otcovy úlohy nebyla plně chápána.


Manželství s rozdílným vyznáním


 Mnohá manželství se dnes uzavírají mezi příslušníky různých vyznání. Ačkoliv byl tento text napsán především pro katolické čtenáře a něco z něho platí jen pro ně, mnoho dalších věcí představuje křesťanský světový názor a jednotlivá tvrzení a představy platí pro příslušníky všech vyznání, nejen pro katolíky.

Je třeba se zmínit zvláště o dvou věcech. Za prvé, jste-li nekatolický partner v manželství s katolickým partnerem, jste součástí katolické rodiny. Seznámení se s názory, které zde předkládáme, vám pomůže pochopit vaši úlohu i úlohu vašeho partnera jako rodičů a způsob, jak je tím ovlivňován vývoj víry u vašich dětí.

Za druhé, jestliže určitá část tohoto textu (např. úvaha o mši sv.) nemá pro vás význam, můžete ji nahradit vhodnou alternativou s odpovídající náplní, jako např. jiné formy modlitby.

Pro dobrý vývoj víry dítěte je třeba zdůraznit důležitost vzájemných vztahů mezi otcem a matkou. Děti rodičů, kteří jsou viditelně šťastni a spokojeni se svými vztahy a kteří si navzájem projevují náklonnost, mají vyvinutý cit pro náboženství, jsou všeobecně blíže k církvi a jsou zbožnější než ostatní děti.

Vzájemné vztahy rodičů hrají rozhodující úlohu při vytváření duchovního života dítěte.

Nezapomeňte ani na to, že vaše dítě bude sdílet vaše chápání Boha. Řeknete-li: "Děkuji Ti, Bože, za to, že jsi mi dal tento krásný den," budete sdílet Boha, který nám dává všechno dobré. Řeknete-li: "Bůh nemá rád zlobivé chlapce," budete sdílet Boha, který soudí a odvrací se. Zamyslete se, jakou představu chcete svému dítěti vtisknout, a pak ji vytvářejte svými činy a chováním.


Jak se dítě učí?


 Vaše nejranější vzpomínka z dětství na náboženství je pravděpodobně spojena s odříkáváním modlitby "Otče náš" nebo "Zdrávas Maria" anebo s návštěvami rodiny v kostele. V minulosti se děti účastnily náboženské činnosti dospělých s předpokladem, že až vyrostou, přijmou ji za svou a budou jí rozumět.

Dnes bereme více v úvahu úroveň dětských schopností a zákonitosti procesu učení. Už se nedopouštíme toho, abychom prostě ponořili děti do praktik dospělých. K dispozici jsou výborné materiály připravené zvláště pro děti. Přesto se stále ani zdaleka neshodneme v tom, jaké nejúčinnější metody při vyučování dětí náboženství používat. Názory se liší v rozsahu od "děti nepatří na mši sv." až po "musí znát slova modlitby Otče náš, i když jim nerozumějí". Mnohé takové postoje pak získávají nadšenou podporu.

Skutečnost, že malé děti nejsou schopny pochopit názory, logiku a myšlení dospělých, neznamená, že by jim nemohly být vystaveny. Jsou schopny absorbovat mnohé z toho, co je za touto hranicí. Také přece nečekáte, až bude dítě umět uvařit celé jídlo, abyste mu dovolili pomáhat při přípravě večeře. Může třeba začít prostíráním stolu nebo mícháním salátu. Zapojíte-li dítě do nějakého procesu a budete-li ochotni odpovídat na jeho otázky, vždycky to obohatí jeho znalosti a schopnosti a zvýší mu sebevědomí.

Totéž platí o náboženství. Je nemoudré jednat, jako by Bůh neexistoval, jen proto, že dítě nemůže význam Boha pochopit. Mnohem lepší bude mluvit před vaším dítětem o Bohu s láskou a demonstrovat váš postoj tím, že budete sdělovat Jeho přítomnost ve vašem životě. Nemusíte se bát, že vaše naděje budou zklamány. Dítě je motivováno k učení a vy jste jeho vzorem. Umožněte mu, aby se učilo o náboženské víře v praxi, ale nečiňte na něj nátlak; porozumění se vyvine samo. Zaveďte si doma sledování liturgického roku: advent, vánoce, půst, velikonoce, svátek sv. Rodiny, to povzbudí vývoj modlitby a zbožnosti jako trvalých součástí každodenního života.

U dítěte se vyvine smysl pro Boha prostřednictvím kouzel a krás věcí kolem něho. Vůně květiny, zpěv ptáka, barvy duhy mohou uchvátit i malé dítě. Boží láska vás obklopuje, stačí, když na ni ukážete. Přijdou krásné okamžiky, kdy se budete spolu se svým dítětem modlit děkovnou modlitbu. Takové skutky mu pomohou ukládat Boží přítomnost do srdce pokaždé, když se dotknete jeho života.


Také vaše víra poroste


 Dítě vám také pomůže pěstovat vlastní víru. Když budete sledovat Boží divy očima svého dítěte, všimnete si věcí, na něž jste nikdy předtím neměli čas se podívat, a naleznete krásu a radost, ve chvilce, kdy bude s vámi sdílet víru.

Využití každodenních zkušeností je důležité, neboť malé dítě myslí v abstraktních pojmech jen s obtížemi. Učení bude tím úspěšnější, čím více praktických zkušeností se do něho začlení. Srovnávání duchovních věcí s dětskými zkušenostmi tvoří základ pro pochopení. Například můžete říci: "Vzpomínáš si, jakou lásku ti projevovali dědeček a babička, když jsme je navštívili? A ještě mnohem více tě miluje Bůh."

Nedělejte si starosti, když bude dítě přisuzovat Bohu některé zcela lidské vlastnosti, jako "musí si také někdy zdřímnout?" nebo "dostává rýmu?". Dítě má totiž sklon vidět Boha v lidských rozměrech. Znamená to, že Bůh je pro něj velice reálný. Je lépe přemýšlet o Něm takto než vůbec ne, protože Boha lze chápat jen obtížně.

Když se vás dítě ptá na Boha, odpovídejte poctivě a přímo, ale prostě. Během složitého vysvětlování by mohl váš syn nebo dcera ztratit zájem. Pokud bude chtít vědět více, zeptá se znovu. Neznáte-li odpověď, přiznejte to. Je mnoho věcí, jimž ani my dospělí nerozumíme, a při společném hledání odpovědi se oba můžete poučit.

Použití obrázků, sošek atd. může buď dětské pochopení urychlit, nebo je i zpomalit. Chceme-li je využít, musíme si opatrně vybírat. Některé náboženské symboly (ukřižovaný Kristus, Nejsvětější Srdce Páně) mohou děti postrašit. Mají-li nízkou uměleckou úroveň, mohly by u dítěte vytvořit nežádoucí představu. Jsou-li používány jako talismany (přívěsky, sošky v automobilu apod.), přispívají k nesprávnému chápání víry.

Dobře vybrané náboženské předměty však mohou být dětskému porozumění náboženským názorům nápomocny. Například dítě nabude pocitu úcty tam, kde je v domově dobře vybraná socha nebo obraz na zvláštním místě, vhodná pro klidnou modlitbu a rozjímání. Je však důležité zdůrazňovat, že tyto předměty jsou jen symboly a povzbuzovat dítě, aby hledalo živou víru v sobě a v okolním světě.

Máte problém, jak dítěti vysvětlit Boha jako Otce, Syna a Ducha Svatého? To je obtížný pojem i pro dospělé a není žádný jednoznačně správný způsob, jak by ho dítě mohlo pochopit. Někteří učitelé náboženství navrhují učit děti jen o Bohu Otci. Ovšem na druhé straně všechny děti prožívají Vánoce a Velikonoce a mohou ocenit jejich skutečný význam jen tehdy, když si uvědomí, že to jsou oslavy Ježíšova narození a vzkříšení.

Když budete dítěti vykládat vánoční příběh, poučíte ho také o Marii a ostatních členech Ježíšovy lidské rodiny.

Uveďme následujících pět pravidel pro rodiče, kteří chtějí své děti vyučovat náboženství:




  1. Nepřehánějte to! Počkejte s vyučováním na vhodnou dobu.


  2. Poskytujte příklady znázorňující to, co chcete učit.


  3. Zaměřte tyto příklady na lásku, lásku k sobě i k druhým.


  4. Učte děti, aby hledaly v druhých krásu.


  5. Nechte dítě, aby si vše samo rozmyslelo.

Rozvoj víry vašeho dítěte je součástí vaší odpovědnosti jako rodičů. Není to něco, co by se dalo odložit, až váš syn či dcera začne chodit do školy. K tomu nemůže stačit nedělní kázání v kostele ani vyučování katolického náboženství ve škole. Toto vyučování je ovšem pro dítě velmi vhodné. Poskytne mu příležitost rozšířit si své znalosti víry získané doma a poznat, že ostatní příslušníci společenství sdílejí stejné hodnoty a chtějí se také poučit o Bohu. Vyučující náboženství vám velmi pomůže a posílí i vaše znalosti, abyste mohli své dítě lépe vést.

Ani kostel, ani škola však nesplní tento úkol za vás. Mohou vám jenom pomáhat. Vy jste ta domácí církev, církev doma. Svým příkladem vyučujete mnohem více, než si myslíte. Když se vás dítě na něco ptá, hledá vysvětlení toho, co vidělo, slyšelo a cítilo. Vy jste ten nejvhodnější člověk k vysvětlování. Neznáte-li odpověď na nějakou zvláštní otázku, pomozte dítěti najít někoho, kdo to umí. Nebudete-li na jeho otázky reagovat, bude to pro něj znamenat, že buď nemáte zájem, anebo že nepokládáte otázky o záležitostech víry za důležité.

Vývoj víry je proces celoživotní, a to jak pro vás, tak pro vaše dítě. Příliš často se domníváme, že náboženská výchova, získaná v dětském věku, nám vydrží po celý život. Součástí vaší křesťanské odpovědnosti je pěstovat svou víru pomocí modlitby, svátostí, čtení a jiných forem výchovy dospělých a účastí v církevním společenství.

Vaše živá víra potom poroste s vírou vašeho dítěte tak, jak budete směřovat k plnějšímu porozumění Božímu poselství, které žije v Ježíšových slovech.


2. MODLITBA V RODINĚ


"Ať už jsme mladí nebo staří, učíme se modlit tím, že se modlíme. Modlitbu přinášíme domů. Domov se stává místem, kde je modlitba nezbytná. Má-li být modlitba něčím důvěrně známým, místem, kde se cítíme spokojeni, pak nutně musí plynout naším životem tam, kde ho prožíváme." (Gabe Hucková: Kniha o rodinné modlitbě)

Modlitba u vás doma se musí přizpůsobit vaší rodině. Měla by být tím, co je pro vás "správné". Budeme probírat různé aspekty modlitby a zkoumat, jak váš přístup k modlitbě ovlivňuje modlitbu vašeho dítěte. Avšak otázky typu jak, kdy a kde se modlit atd. nejsou ty nejdůležitější. Ve skutečnosti záleží hlavně na tom, abyste vy, vaše rodina i vaše dítě přijali modlitbu jako základní součást vašich životů.

Má-li si vaše dítě postupně uvědomovat Boží přítomnost ve vašem domově a v rodině, musí též pocítit potřebu rozmlouvat s Bohem. A protože se dětská představa Boha vytváří na základě zkušeností z každodenního života, musí být také způsoby, jak s Ním komunikovat, před dítětem zdůrazněny.

Modlitba je naším prvotním způsobem rozmluvy s Bohem. Rodina, projevující plně svou úlohu rodinné církve, pokládá modlitbu za nezbytnost. To neznamená, že byste museli trávit většinu času na modlitbách. Spíše se tím míní, že rodina učiní z modlitby součást svého života, než aby k modlitbě přistupovala, jen když je čas anebo v nějaké krizi.


Příklad je účinným učitelem


 Váš příklad je tím nejúčinnějším učitelem, jakého může dítě mít. A protože váš život v modlitbě je úzce spjat s vaší představou Boha, budete tuto představu sdílet se svým dítětem prostřednictvím modlitby. Bude-li modlitba důležitá pro vás, bude důležitá i pro vaše dítě.

Významný dojem učiní nejen čas, kdy se modlíte, ale také způsob, jak se modlíte. Pokřižujete se jenom ve spěchu před večeří? Pokleknete a modlíte se růženec v soukromí své ložnice? Zvoláte někdy radostně: "Děkuji Ti, Bože, za toto krásné jarní ráno"? Zastavíte se někdy na tichý okamžik rozjímání, když plníte své povinnosti? Čtete písmo? To všechno jsou příklady modlitby, a přece se vzájemně velmi liší.

Také obsah vaší modlitby ovlivní modlitební zvyklosti vašeho dítěte. Je ve vaší modlitbě chvála i poděkování? Máte-li nějaká přání, co žádáte od Boha? Modlíte se za ochranu, za odpuštění, za milost? Proč je pro vás modlitba důležitá?

Modlitba je součástí osobního vztahu s Bohem. Modlitba je také důležitá pro vaši účast v křesťanském společenství. Potřebujete modlitbu o samotě i s druhými. Modlit se můžete individuálně, spolu s manželským partnerem, oba rodiče s dítětem, s celou rodinou i s celým společenstvím.

Také vaše dítě by mělo mít příležitost modlit se jak v soukromí, tak i ve společenství. Můžete je k tomu povzbuzovat, jakmile je schopno mluvit k Bohu soukromě, svými vlastními slovy. Také ho můžete zapojit do rodinné modlitby.

V dnešní zaměstnané domácnosti může být těžké si nalézt čas pro rodinnou modlitbu. Ta nejvhodnější doba nebude v každém domově stejná. Nejvhodnější doba je taková, která vám nejlépe vyhoví, ať už to bude během večerního jídla, před spaním, brzy ráno nebo v poledne.


Formální nebo spontánní modlitba


 O hodnotě formální modlitby v protikladu k modlitbě spontánní se nyní hodně diskutuje. Měly by se malé děti například naučit Otče náš? Anebo je lepší, když budou mluvit k Bohu svými vlastními slovy?

Ve skutečnosti není zapotřebí mezi spontánní a formální modlitbou rozlišovat. Je dosti místa pro obě.

I když tříleté dítě asi neocení krásu a význam slov Modlitby Páně, byla nám tato modlitba dána samotným Ježíšem a je významnou součástí našeho křesťanského dědictví. Zúčastnit se společné Modlitby Páně s křesťanským společenstvím může být opravdu inspirující pro kohokoliv, včetně dítěte. Taková zkušenost může být úžasným přínosem i při neporozumění slovům.

Malé děti se mají účastnit formálních modliteb, ale nemají se nutit, aby se je učily nazpaměť. To už je raději povzbuzujte k rozmluvě s Bohem jejich vlastním jazykem, na jejich úrovni, jako by hovořily s dobrým přítelem nebo s rodiči. Vždyť jejich vztah k Bohu je vlastně také napodobováním vztahů mezi lidmi, jak je odpozorovaly v životě.

První modlitby vašeho dítěte budou velmi konkrétní. Tak při jídle může váš drahoušek prosit Pána Boha, aby požehnal každou vidličku, ubrousek a talíř s jídlem na stole. Před spaním se zase třeba objeví přání mít novou hračku nebo "aby přestalo trápení od starší sestry". Pro malé dítě jsou to důležité věci a mají vždy úzký vztah k tomu, co vidí, slyší anebo čeho se dotýká.

Pro váš rozhovor s Bohem je také důležitá spontánní modlitba. Nepokládejte neformální modlitbu za něco, co dělají jen děti, dokud nevyrostou natolik, aby zvládly dospělejší jazyk. Mnoho dospělých se necítí dobře, když mají svou víru vyjádřit spontánní modlitbou. Vyjádření vlastních myšlenek, potřeb a pocitů vlastními slovy je však stejně významné pro vás jako pro dítě. Nezapomeňte, že Ježíšova slova modlitby Otče náš byla původně jeho spontánní modlitbou. Tím, že budete komunikovat s Bohem svými vlastními slovy, ukážete dítěti, že je to přijatelné pro dospělé i pro děti.

Vzpomenete si asi na růženec nebo jiné formy zbožnosti. Při jejich užití dáte svému dítěti krásný příklad, když uvidí, jaký pro vás mají význam. Malé dítě však není schopno udržet si pozornost na dlouhou dobu, obzvláště u modliteb pro ně nesrozumitelných. Takže rodinné pobožnosti skládající se z krátkých modliteb, písní a rozjímání budou asi vhodnější.


Maria a Písmo


 Možná i vy máte pocit zvláštní blízkosti Marie, protože ona je duchovní matkou všech křesťanů. Ona je jedinečným příkladem odevzdanosti do Boží vůle. Jako matka Ježíšova sdílela mnohé zkušenosti všech rodičů, i když její dítě bylo Synem Božím. Promluvíte-li se svým dítětem o své úctě k Marii, dáte mu příležitost, aby si vytvořilo podobné pocity.

Použití Písma sv. u malých dětí dělá někdy starosti. Příběhy z bible je třeba vybírat pečlivě vzhledem k poselstvím, která obsahují. Mnoho poučení obsažených v Písmu malé děti nepochopí. Možná, že bude lépe vyprávět dítěti příběh vlastními slovy, předat mu tak poučení, která chcete, aby slyšelo. Váš kněz nebo učitel náboženství vám pomůže vybrat vhodnou dětskou knížku o Písmu, což bude užitečnější.

Není příliš důležité, jak, kde a kdy se modlíte, jako spíše aby modlitba plynula celým vaším životem.


3. ÚČAST NA MŠI SVATÉ S VAŠÍM DÍTĚTEM


"Naše každotýdenní liturgie se nazývá Eucharistie. To slovo znamená díkůvzdání. To, co tam konáme, totiž žehnání a rozdělování chleba a vína, je shromažďováním toho, co naše životy vydaly, a posílením pro další život. Poděkování, konané nad dary chleba a vína, je skutečným vyjádřením našeho křesťanského života." (Gabe Hucková)

Bůh mluví jasně o Své lásce k nám, tím že Sám Sebe rozděluje pro nás v Eucharistii. Vy pak máte příležitost předat toto poselství lásky svému dítěti, když spolu s ním jdete do kostela. Váš postoj k tomuto zvláštnímu času, vaše úcta a účast na liturgii, váš podíl s ostatními z katolického společenství na bohoslužbě - to všechno vaše dítě ovlivňuje, i když pojmy eucharistického tajemství jsou nad jeho chápání.

Mše svatá pro dospělé představuje nejvyšší formu oslavy. Všechny ostatní způsoby, jimiž chválíme a uctíváme Boha, se spojují při rozdělování Eucharistie.

Protože se vaše dítě připojuje k rodině při její oslavě, je přirozené, že se také účastní mše svaté. A přece možná budete uvažovat, máte-li vzít malé dítě do kostela. Může se stát, že vám potom bude účast na mši sv. přerušovat a odvádět vaši pozornost při modlitbě.


Vzít dítě na mši svatou nebo ne - to je otázka


 Liturgie mše sv. je obvykle určena pro dospělé účastníky. Dítě jí nemůže v žádném případě plně porozumět. Možná, že se vám zdá, že je lepší nechat dítě v něčí péči. Anebo se při návštěvě kostela vystřídáte se svým partnerem.

To jsou alternativy hodné úvahy. Když však vy a váš partner jdete na mši sv. v různých časech, ztrácíte tu krásnou příležitost společné modlitby, potvrzení a sdílení vašeho svátostného manželství se společenstvím. Také když ponecháte dítě s někým jiným, může se mu zdát, že ho vyřazujete z něčeho, o čem cítí, že to má pro vás zvláštní význam, a nebude chtít, abyste chodili bez něj.

Takové jsou možnosti, z nichž si musíte vybrat, a rozhodnutí bude záležet na vaší situaci.

Jestliže své dítě na eucharistickou oslavu přivedete, máte odpovědnost za to, aby to pro ně byl co největší přínos. Je-li mše sv. pro malé dítě nepříjemná, mohlo by to uškodit jeho vztahu k náboženství.

Bude-li dítě pozorovat váš příklad a praxi, postupně se vyvine vědomí o významu eucharistické oslavy.


Zkušenost z kostela by měla být láskyplnou zkušeností


 Nejdůležitější věc, jakou může dítě zakusit v chrámu, je láska. Přicházíme spolu k Eucharistii, abychom oslavili Boží lásku k nám. Vaše dítě se poučí o Boží lásce prostřednictvím vaší lásky, kterou může vidět a pociťovat. Tato láska, vždy přítomná, by se měla sdělovat obzvláště jasně v chrámu, na Božím místě.

Přesto však pro mnoho malých dětí jsou návštěvy kostela spíše spojeny s napomínáním, aby seděly tiše, s hrozbou trestu, mračením a zlostnými pohledy, někdy i zacloumáním, štulcem nebo plácnutím. Není divu, že tyto děti se do kostela příliš netěší a vyhnou se návštěvě, jak jen mají příležitost.

To ovšem neznamená, že by se dětem mělo dovolit, aby si v kostele dělaly, co chtějí, a vyrušovaly tak své rodiče, kněze i ostatní při společné bohoslužbě. Děti se musí vhodnému chování při mši svaté naučit, ale dá se to dokázat jemným a laskavým způsobem, udělat z návštěvy kostela zkušenost, která má pro dítě svůj význam, takže se na ni těší.


Aby měla mše svatá svůj význam


 Především, neočekávejte od svého dítěte dospělé chování. Bylo by nereálné očekávat od malého dítěte takové činnosti, jako je dlouhé klečení, poslech kázání atd. Zkuste se vžít do dětské situace. Dítě třeba nevidí přes okraj lavice, když klečí anebo vidí jen záda druhých lidí, pokud je nevezmete na ruku nebo neposadíte blíže k oltáři. Dítě se může bát, když v době sv. přijímání zůstane samo v lavici.

Používejte pozitivní způsoby spolupráce, když pomáháte svému dítěti, aby se chovalo přístojně. Ať se projevuje Kristova láska. Je-li dítě neklidné, obejměte je místo napomínání. Vezměte je na klín, když posloucháte kázání. Na místo příkazu "buď zticha!" se jen dotkněte rtů, abyste mu naznačili, že má šeptat a ne mluvit nahlas.

Při důležitých okamžicích řekněte: "Chci poslouchat, co pan farář říká" anebo: "Chci mluvit s Pánem Bohem." Poučujte je s láskou, a ne se strachem.

Použijte vhodné způsoby, abyste dítě zaujali. Upoutejte jeho pozornost na sochu, nápis apod. Ať si s sebou vezme knížku nebo vycpané zvířátko. Proberte svými slovy četbu evangelia nebo nějakou modlitbu. Vysvětlete mu, o čem bylo kázání.

Upoutejte jeho pozornost na hlavní části mše sv., aby je umělo rozeznat. Ať se účastní přinášení darů, ať poslouchá zvony při slavnostních příležitostech. Povzbuďte je, aby zpívalo "Amen" nebo "Aleluja". Pozdravte se s ním pozdravem pokoje a naznačte mu, ať se tak pozdraví i s druhými.

Určitě dítěti řekněte, co se vám na jeho chování v kostele líbilo. Slova jako "ty ses opravdu snažil, abys byl zticha" nebo "jsem rád, že jsi zpíval Svatý, svatý" jsou lepší než "choval ses dobře" (nebo "choval ses špatně").

Zjistíte ovšem, že se musíte vzdát podstatné části vlastního prožívání bohoslužby, abyste postupně dosáhli toho, že bude mít účast na mši sv. pro vaše dítě skutečně význam. Poučování dítěte o Bohu je součástí vašich rodičovských povinností. Bůh vás povolal, abyste byli otcem či matkou. Za několik let by už bylo velmi obtížné, ne-li nemožné, docílit toho, aby se vaše dítě pravidelně zúčastňovalo oslavy Eucharistie!

Nezapomeňte ani na to, že mše sv. je společenství, nikoliv jen osobní modlitba, a že vaše dítě je součástí tohoto společenství. Jestliže se tedy v rámci oslavy obracíte k někomu s láskou, může to změnit navyklý způsob takové oslavy, ale její význam to nezmenšuje.

Přijdou však chvíle, kdy dítě už přestane reagovat i na sebevětší úsilí, a vy mu budete muset dát najevo, že nemá právo rozvracet bohoslužbu těch ostatních. Překročí-li jeho chování přijatelné meze a selžou-li všechny pozitivní alternativy, budete muset odejít anebo dítě rozhodně potrestat.

Prvotní důraz se klade na pozitivní metody, přivádějící dítě k ocenění návštěvy kostela jako výsady, kterou s ním sdílíte. Bude-li to láskyplná zkušenost, udělá vše potřebné, aby se mohlo také účastnit.


4. RODINY S ROZDÍLNÝM VYZNÁNÍM


Vytyčte si takové aspekty víry, které vás spojují, a uvažujte hlavně o těchto sdílených hodnotách. Vaše děti pak budou poznávat Boha prostřednictvím vaší lásky.

V mnoha dnešních manželstvích jsou spojeni lidé s rozdílným vyznáním. Úspěch takového manželství, jakož i náboženský vývoj dětí v takové rodině, závisí na tom, jak manžel a manželka reagují na rozdíly ve víře.

Rozdíly ve víře mohou ostatně nastat i tam, kde oba partneři vyznávají stejné náboženství. Například někteří katolíci jsou aktivnější v uplatňování své víry než jiní. Jeden může chodit na mši sv. denně, druhý jen příležitostně v neděli. Nemusí se shodovat na tom, jak vyjadřovat svou duchovní účast, anebo jeden může dát přednost tradičnímu přístupu, kdežto druhý bude umírněnější či dokonce liberál v postoji k učení církve.


Jak se vyrovnat s rozpory


 Tyto záležitosti mohou vést k rozporům, napětí a konfliktům v manželství a způsobovat i potíže s vývojem víry u dětí. Je proto důležité vyřešit takové rozdíly, jak je to jen možné, abyste mohli v rodině sdílet hodnoty víry.

Bez ohledu na rozdíly budou jistě také podobnosti ve vašich přesvědčeních. Vyjděte z nich a zdůrazněte ty aspekty, které vás sjednocují s vaším partnerem a s dítětem. Modlitba a oslava ve vaší rodině pak může být odrazem těchto sdílených hodnot víry.

Dobrá komunikace mezi mužem a ženou je zvláště důležitá v rodinách s rozdílným vyznáním. Musíte vynaložit veškeré úsilí, abyste vyslechli názory a pocity vašeho partnera a sdělili mu své vlastní. Porozumět tomu, jak někdo jiný cítí anebo co si myslí, není totéž, jako souhlasit s ním. Vyřešení rozdílu vzniká tak, že nejprve pochopíme, jaké to rozdíly jsou.

Přesvědčte se, že rozumíte a že umíte vysvětlit, čemu věříte vy. Jaký význam mají pro vás jako dospělého názory, jimž jste se učili v dětském věku? Možná, že potřebujete náboženské vzdělání pro dospělé, abyste správně zaměřili svou víru. Třeba nejste ani tak vzdáleni od svého partnera v tom, čemu věříte, ale jen v tom, jak to vyjádřit nebo uvádět do praxe.

Především však musíte vzájemně respektovat své názory. Nemá cenu dokazovat tomu druhému, že nemá pravdu, nebo ho dokonce nutit, aby přijal vaši víru. To by vedlo jedině k nevoli nebo k odmítání. Láska a sdílení se musí zakládat na vzájemné úctě a přijímání toho druhého takového, jaký je.


Sdílení odpovědnosti


 Jeden partner by asi měl převzít hlavní odpovědnost za náboženskou výchovu vašeho dítěte. Je to věc rozhodnutí matky s otcem.

Poznámka CPR: Katolický rodič bude při plnění svého závazku předat katolickou víru dětem respektovat náboženskou svobodu a svědomí druhého rodiče a bude se starat o jednotu a stálost manželství a o udržování rodinného společenství. Pokud přes veškerou snahu děti nejsou pokřtěny a vychovány v katolické církvi, katolický rodič neupadá do trestu předepsaného kanonickým právem. Zároveň však nepomíjí jeho závazek předávat dětem katolickou víru. Tento požadavek se naplňuje například tím, že katolík aktivně přispívá ke křesťanské atmosféře domova; činí slovem i příkladem vše pro to, aby umožnil členům rodiny vážit si specifických hodnot katolické tradice; dělá vše pro to, aby byl o své vlastní víře dobře informován, a byl tak schopný ji vysvětlovat a hovořit o ní; modlí se s rodinou za milost jednoty křesťanů podle Boží vůle. (Ekumenický direktář, odst. 151, Scriptum, Praha, 1995)

Nemyslete si, že vaše tří nebo čtyřleté dítě převezme samo odpovědnost za takovou volbu. Je důležité, aby oba rodiče podporovali duchovní vývoj dítěte, a ne aby to byla pouze otcovská povinnost nebo matčina práce. V tomto procesu se ani nemusíte uchylovat ke kompromisům mezi vašimi přesvědčeními, protože obsah víry v prvních letech není zdaleka tak specifický, aby to působilo nějaké starosti.

To se, ovšem, změní, až dítě vyroste, ale právě teď je důležitým prvkem v rozvoji víry poznávání Boha prostřednictvím vaší lásky. Na tom se oba plně podílejte.


Povzbuzujte k otázkám, poctivě odpovídejte


 Až si vaše dítě uvědomí rozdíly v náboženské víře a praxi mezi vámi a vaším partnerem, bude se asi vyptávat. Povzbuzujte takové otázky tak, že na ně budete odpovídat otevřeně a poctivě, jak je to jen možné. Odpovězte na dětské otázky o rozdílech a současně připomeňte i podobnosti ve vaší víře a váš postoj k tomu. Nikdy nepřestaňte zdůrazňovat ty hodnoty, které spolu sdílíte.

Veďte dítě k tomu, aby poznávalo a mělo v úctě i jiné náboženské zvyky než ty, které zná ze své rodiny. Jestliže chcete sdílet hodnoty vašich vyznání, chcete se jistě také vyhnout náboženským předsudkům a ignoraci. Účast na ekumenických bohoslužbách je výbornou cestou k překlenutí prvků, které nás rozdělují, a ke sdílení víry našeho společenství s ostatními.

Především však nikdy nechtějte, aby se vaše dítě stavělo na něčí stranu, pokud byste měli s vaším partnerem konflikty ohledně náboženství. To by nebylo poctivé. Malé dítě nemůže porozumět principům, o něž se jedná, myslelo by si, že se musí mezi vámi dvěma rozhodnout. A co horšího, Bůh, jehož má dítě poznávat prostřednictvím vaší lásky, by se ukázal jako hrozba této lásce.

V prvních letech duchovního vývoje je pro vaše dítě důležitý především váš vztah jako manžela a manželky.

Stupeň úspěchu, s nímž jste vyřešili vaše rozdíly ve víře, a způsob, jakým sdílíte Boží přítomnost ve vašem svátostném manželství, jsou prvotními vlivy na vývoj víry vašeho dítěte.


* * *

 

Ludmila Pivoňková 18. 08. 2015