Vyhledávání Menu

Mons. ThLic. Karel Pilík:

Lidskou lásku jsem se naučil mít rád ...


O vztahu mezi chlapcem a děvčetem


Tato slova by se určitě hodila pro každého zamilovaného. A skutečně vycházejí ze srdce někoho, kdo s láskou udělal, a denně dělá velkou zkušenost. Jsou to slova papežova: "Lidskou lásku jsem se naučil mít rád ještě jako mladý kněz... V člověku milujícím lidskou lásku se rodí živá potřeba napnout všechny síly pro "krásnou lásku". Láska je totiž krásná. Mladí lidé v ní ostatně vždy hledají krásu a přejí si, aby jejich láska byla krásná. Pokud podlehnou slabosti, napodobují vzory chování, které můžeme velice dobře nazvat jako "pohoršení současného světa" (a bohužel jsou velmi rozšířená), ale v hloubi srdci touží po krásné a čisté lásce. To platí o chlapcích i dívkách. A konečně vědí, že nikdo kromě Boha jim takovou lásku nemůže dát. A proto jsou ochotni následovat Krista a nehledí na oběti, které může následování přinášet." (Jan Pavel II. : "Překročit práh naděje", str. 117-118)

Papež, jak ho známe, miluje všechny lidi, ale nahlédneme-li hlouběji do jeho srdce, poznáme, že tam jsou skryty jeho dvě tajné lásky: láska k mládeži a láska k horám. Zajímavé je, že se tyto dvě lásky nějak doplňují, k sobě patří.

Když světil kapli na nejvyšší italské hoře Gran Sasso, řekl: "Mlčení hor a bělost sněhu nám hovoří o Bohu... ukazují nám cestu... Hory otevírají své tajemství pouze tomu, kdo má odvahu se do nich vydat. Vyžaduje to oběť a cvičení. Nutí to člověka opustit bezpečnost údolí, ale také nabízí úchvatnou podívanou tomu, kdo má odvahu k výstupu".

Tedy odvaha k výstupu, aby se před člověkem otevřela úchvatná podívaná, v našem případě podívaná na krásu člověka, na krásu vztahu dvou lidí, a protože chlapec a děvče jsou mladí, tedy dvou mladých lidí. Měl by to být pohled plný úžasu, který se s vděčností obrací k Bohu, tvůrci té krásy. Připomeňme si nádhernou Michelangelovu fresku na stropě Sixtinské kaple v Římě. Právě stvořený Adam leží ve své neporušené kráse na zemi. Ruka Boha Stvořitele a ruka jeho se už od sebe oddělily a on hledí milujícím, vděčným pohledem na toho, od něhož dostal všechno.

Mám-li hovořit o vztahu mezi chlapcem a děvčetem, uvědomuji si, že jde o jeden z nejhlubších, nejkouzelnějších, nejobjevnějších vztahů, jaké existují mezi lidmi, vztah plný poezie, vztah plný příslibů, vztah, který se týká celého člověka, jeho duše i těla, jeho citové i tělesné stránky, jeho sexuality. Na tento vztah se chceme podívat pozitivním pohledem, pohledem dětí Božích.

První věc, kterou si uvědomujeme, je, že poměr obou pohlaví u člověka se podstatně liší od vztahu mezi nižšími tvory než člověk. Tam se partneři většinou sbližují v určitých údobích, aby dali vznik novému potomstvu. Když splní tento úkol, znovu se stávají cizími jedinci. Je to tedy záležitost přechodná, která nevytváří trvalý životní vztah. U člověka je tomu jinak. Tam nejde především o vztah dvou těl, ale o vztah dvou osob, dvou duší, dvou srdcí. Manžel říká svému příteli o své ženě: "Dovedu si představit ženu tělesně krásnější než je má žena, ale nedovedu si představit žádnou jinou ženu, s níž bych si tak dobře rozuměl."Vztah obou pohlaví je především věc srdce. To prozrazují kromě jiného i historie nešťastných lásek. Proč si někdy mladý člověk chce sáhnout na život z nešťastné lásky, nebo to opravdu učiní? Chlapec s dívkou vytvářejí krásný a hluboký vztah vzájemného porozumění a lásky. Jsou šťastni. Stane-li se, že jeden druhého opustí, zradí, tomu opuštěnému připadá, jakoby se zhroutil celý svět. Přivádí ho na pokraj zoufalství, nebo přímo k zoufalství, myšlenka: To, co jsme prožili, tu krásu vzájemného vztahu, se mi už nikdy nepodaří vybudovat s nikým druhým na světě. Ta hloubka vztahu byla dána jednotou srdcí. Kdyby šlo pouze o tělo, jak snadno by mohl, zejména dnes, zrazený chlapec najít jinou partnerku, zrazená dívka jiného partnera. Ještě dnes mne jímá hrůza při vzpomínce na bratra, který, když ztroskotala jeho vážná láska, už se procházel po mostě, aby skokem do řeky ukončil svůj život. Chybělo málo. Díky Bohu, že dnes je šťastným manželem a otcem.

Vztah pohlaví, má-li být opravdu lidsky důstojný, předpokládá soulad a lásku dvou srdcí. Bez ní to tělesné může být něčím velmi ubohým, nenaplňujícím, dokonce zneuctívajícím.

Jdeme po cestě, na které chceme objevovat tajemství lásky. Bůh sám je Láska (srv. 1Jan 4,8). Jeli tomu tak, pak je láska vepsána do hlubin všeho stvořeného. Je to láska Boha, který žije v Trojici Osob, které vytvářejí dokonalé společenství lásky v úplné jednotě. Tento základní trojiční rys je vepsán do podstaty všeho stvořeného, i do struktury lidské lásky, do podstaty lásky mezi chlapcem a děvčetem.

Naše lidská přirozenost, jak nás o tom ujišťují prameny Zjevení, a i naše zkušenost, není, jak by někteří chtěli tvrdit, zcela zkažená, ale raněná, vyšinutá z rovnováhy. Ale přesto zjišťujeme, že i v této naší přirozenosti je možno objevit některé krásné rysy, jiskry Boží. Jsme-li schopni je přečíst s otevřenou duší, zjistíme, že jsou to schopnosti, které do lidské přirozenosti vložil Pán a které ani porušenost naší přirozenosti nestačila zničit.

Podíváme-li se na způsob, jak se rodí láska mladých lidí v jejich srdci, vidíme, že v dětství rozdílnost pohlaví nevystupuje příliš do popředí. Ale v době dospívání dochází k velice hlubokým proměnám. Víme, jak důležitá a často převratná doba to je v životě mladého člověka. S dospíváním se probouzí přitažlivost pohlaví. Chlapec chodí do třídy s řadou děvčat. Ale začas zjistí, že některé z děvčat ho začíná zcela zvlášť zajímat, že každá věc ho na ní přitahuje, její podoba, její vlasy, její hlas, její způsob chůze. Najednou se cítí tím děvčetem okouzlen. Je to něco zvláštního, co předtím ještě nikdy nepoznal. Podobně tomu tak bývá u děvčete vzhledem k chlapci. Dochází tedy k zamilování. Hlavním rysem zamilovanosti je právě toto mimořádné okouzlení druhou bytostí. Toto kouzlo ho přitahuje, je předmětem jeho snů a tužeb. Dochází k vzplanutí horoucího citu, k hlubokému a výlučnému zaujetí. Projevy jsou zpočátku nesmělé, plné poezie: vzájemná setkání, hovory, pozornosti, dárky, vyhlížení jeden druhého. Mladý člověk tímto láskyplným zaujetím a objevením krásy toho druhého cítí, že je úplně jiný než všichni ostatní. Je zkrátka zamilovaný. Někdy se mu za to i posmívají... Cit této horoucí lásky se neobjevil v duši mladého člověka náhodou, tuto dispozici k zamilování vložil do lidské přirozenosti Bůh. Můžeme říci, že i v naší raněné přirozenosti lze objevit jakési jiskry Boží, záblesky ráje. Podíváme-li se na ně pozorným pohledem, můžeme z toho vyčíst dvě věci: Především psychologicky je jasné, že chlapec se může zamilovat jen do jednoho děvčete, nebo děvče jen do jednoho chlapce. Každý z nich může mít houf kamarádů nebo kamarádek, ale zamiluje se vždy jen do jedné nebo ona do jednoho. Uvědomíme-li si tedy, že tuto schopnost zamilovat se vložil do lidské přirozenosti Bůh, Stvořitel, Láska sama, pak z toho vyrozumíme, že On si zřejmě přeje, aby ze všech děvčat světa pro toho chlapce vystoupilo do popředí jedno jediné děvče na světě a jeden jediný chlapec pro to děvče, čili dochází tady k výlučnosti vztahu k jednomu děvčeti nebo k jednomu chlapci.

Zamilovaný má ovšem hlavu plnou snů, těch nejkrásnějších. Všechno se odehrává především v citové oblasti. Otázka těla začíná vystupovat do popředí až později. Chlapec touží po děvčeti, touží s ní stále být, má určitou představu, že by s ní byl rád navždy. Nejhorší, co by ho mohlo napadnout, je představa, že by ji jednou mohl ztratit. Čili další rys, který se zde objevuje, je touha po trvalosti tohoto vztahu. Tedy: výlučnost a trvalost. Vidíme, že v samotné naší přirozenosti, a to i v té přirozenosti raněné, jsou určité rysy, které něco napovídají o původním, neporušeném Božím plánu s člověkem. Člověk tedy nepoztrácel všechno z toho, čím ho obdařil Bůh na počátku. Toto jsou ty paprsky, které zůstaly jako krása v duši člověka stvořeného Bohem, který je Láska. Takže: výlučnost a touha po trvalosti vztahu.

Ovšem vzhledem k tomu, že k zamilování dochází v době ještě nedospělého mládí a zamilovaní nemohou pro svůj věk tento vztah realizovat, většinou mladistvé zamilování odezní. Jen ve velice malém počtu případů se stává, že by toto mladistvé zamilování vydrželo a přešlo pak v dospělém věku v manželství.

Zamilování v raném věku je jakési návěstí na cestě, které oznamuje blížící se zamilování v dospělém věku, kdy mladí lidé už dozráli, aby mohli svůj vztah zodpovědně realizovat. Mladý člověk, který už naplno dospěl a naplno se postavil do života, se zamiluje, až přijde jeho čas. Zamiluje se znovu jako dospělý, kontroluje už také svůj cit. Už to není jen takové skoro ještě dětské vzplanutí poezie lásky. Vystupuje už do popředí vědomí odpovědnosti.

Zkonfrontujeme-li nyní tento trend naší přirozenosti, který disponuje člověka k samovolnému citu lásky s touhou po výlučnosti a trvalosti vztahu, s tím, co nám o vztahu muže a ženy říká Písmo svaté, s překvapením zjišťujeme, že tyto dva trendy si jdou vstříc. Z jedné strany spontánně se rodící cit vřelé lásky s touhou po výlučnosti a trvalosti, a z druhé strany prameny Zjevení vrcholící v evangeliu, si jdou navzájem vstříc a směřují k témuž bodu: K výlučnosti a trvalosti vztahu. Když našemu Pánu dávají jeho odpůrci záludné otázky ohledně manželství, Pán odpovídá: "Nečetli jste v Písmu, že Stvořitel na začátku učinil lidi jako muže a ženu?... Proto opustí muž otce a matku a připojí se ke své ženě a ti dva budou jeden člověk? Nejsou tedy již dva, ale jeden" (Mt 19,5-6). A když mu připomínají mojžíšské dovolení možnosti rozvodu, Pán jim odpovídá: "Mojžíš vám dovolil rozvod se ženou pro tvrdost vašeho srdce, ale na začátku tomu tak nebylo" (Mt 19,8). Je krásné vidět jak Pán Ježíš vrací ten vztah k počátkům, k tomu snu lásky, který od věčnosti byl v srdci samotného Boha, který pak promítl lásku stvořením muže a ženy pro trvalý celoživotní vztah lásky. Z tohoto hlediska vidíme, že spojení mezi mužem a ženou je Bohem zamýšlené, Bohem chtěné, chtěné jeho láskou pro lásku, proto, aby se člověk láskou stal šťastným a aby z bohatství této lásky mohl rozdávat těm, kteří se z této lásky narodí.

Vidíme, že sen o lásce, od věků přítomný v srdci Boha a promítnutý do stvoření, nabývá konkrétních obrysů. Základem je láska srdcí. Ta dává tomuto vztahu niternost a krásu. Je to něco, co mnozí z vás už prožili, anebo co právě nyní prožíváte. Dobře. Prožívejte to. Děkujte Pánu za to, že je tak dobrý a že otevírá ve vašem srdci pramen tohoto horoucího, krásného citu.

Ale k plnosti této lásky patří i tělo. Vždyť obě pohlaví jsou pohlaví doplňková, toužící po spojení. Má tedy docházet ke spojení muže a ženy i po stránce tělesné? Samozřejmě ano. U většiny lidí tomu tak má být. Tělesné spojení má být vyvrcholením vztahu těch, kteří milují. Stávají se jedním tělem, nejsou už dva, ale jeden, jak nám před chvílí připomněl Pán. A on sám dává tomuto spojení vrcholnou platnost slovy: "Co tedy Bůh spojil, člověk nerozlučuj" (Mt 19,6). Z toho tedy vyplývá, že pohlavní spojení mezi mužem a ženou je Bohem zamýšlené a mravně dovolené tenkrát, když ti dva jsou schopni dát svému vztahu charakter doživotní výlučnosti a trvalosti, tedy až v řádném manželství, které pro vás jako křesťany má podobu svátostného manželství.

Když vyslovíme zásadu předmanželské zdrženlivosti, jsme si dobře vědomi, že říkáme něco, co vzbudí přinejmenším údiv u mnoha našich současníků. Řeknou třeba: "Promiňte, ale přece nejsme ve středověku". I známí autoři vám budou radit, že s vaší zákonitou dospělostí v 18 letech padají všechny zábrany. Je třeba dát sexu zelenou, všechno vyzkoušet. Pak si možná vyberete partnera nebo partnerku, třeba jen na čas. Doba ale pokračuje tak rychle, že autoři, kteří dávali sexu zelenou až v 18 letech, jsou už zastaralí. Dnes už se někdy i na základní škole děti učí praktikám jak zvládnout techniku pohlavního styku bez následků.

Toto je naše situace. Žijeme v době inflace sexuality. Nabízí se na každém rohu, stojí se fronty u novinových stánků na pochybné tiskoviny, televize ochotně poslouží. Když se v minulých dobách mladý člověk chtěl zkazit, šel do vykřičeného domu. Dnes stačí, když zasedne do lenošky ve svém pokoji a zapne televizor.

Jaký to proces probíhá před našima očima? Jaký je výsledek přebujelé sexuality? K čemu vede inflace sexuality? Jejím důsledkem je jedna z nejhorších ran současné, tzv. civilizované společnosti: masový rozpad manželství. Je to jev hluboce negativní, úpadkový, který ohrožuje a rozvrací to, o co nejvíce jde: ohrožuje to lásku. Vztah lásky mezi chlapcem a děvčetem, mezi mužem a ženou, odumírá, nebo ani nemá čas vzniknout. Stává se přelétavou, nezávaznou záležitostí. Statisticky je zjištěno, že v Evropě stále více narůstá počet lidí, pro které manželství už nic neznamená, kteří tedy svou sexualitu prožívají bez manželství a mimo manželství. Jde o momentální uspokojení pohlavního pudu, aniž by se vytvářel hluboký vztah lásky k druhému člověku, který není možný bez úcty, bez odpovědnosti, bez schopnosti se pro druhého obětovat. Člověk, který nevyspěl v osobnost, která dokáže ovládat své tělo, svou sexualitu, často zanechává za sebou poušť, poušť necitelnosti, sobectví a odcizení.

Vy mladí nesete ve svém srdci, ve své duši, ale i ve svém těle tajemství lásky a života. Podstatná část vaší evangelizace a povznesení světa spočívá v úsilí uskutečnit a světu nabídnout model pravé, rozradostňující, životodárné lásky. Žijte proto s Kristem a jeho církví náročnou předmanželskou morálku, ke které předmanželská pohlavní kázeň a zdrženlivost patří jako jedna z podstatných složek.

Prožívání vašeho vztahu lásky není ovšem bez problémů. To by bylo nerealistické tvrdit. Milujete se, vaše láska roste, cítíte stále více vzájemnou přitažlivost. Chcete si lásku projevit. Přijímáte-li za svou křesťanskou morálku, pak víte, že předmanželský styk nebo počínání jemu naroveň postavené, není vůle Boží. Chápejte svoji předmanželskou zdrženlivost jako něco pozitivního, jako šanci. Snažte se oslavit Pána svou láskou, snažte se k sobě chovat tak, abyste se vždy mohli Ježíšovi podívat do očí.

Svatý Otec ve svých projevech, ve kterých se před několika lety zabýval tzv. "teologií těla", říká, že vztah mezi mužem a ženou je koedukační. Pomáhejte si vzájemně ztvárnit svou lásku do podoby lásky hluboce prožívané, a přitom zdrženlivé. Nejste na to sami. To je dobře si připomenout. Nejste lidé odkázaní jen na to, čím vás obdařila přirozenost. "Vy jste rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid patřící Bohu jako vlastnictví, abyste rozhlašovali, jak veliké věci vykonal ten, který vás povolal ze tmy ke svému podivuhodnému světlu" (1 Petr 2,9). Abyste byli tím, čím máte být, vám dává Bůh svou sílu a milost. O Něho se můžete opřít. Dostáváte zvláštní stavovskou milost, milost milujících se Božích dětí, milost zamilovaných, milost snoubenců. Čerpáte ji ze slova Páně, z modlitby a ze svátostí. Pravidelné přistupování k svátosti smíření a Pokrm, který Pán nabízí v eucharistii, jsou zdroje vaší síly. S touto výzbrojí jste pak schopni mimořádných, často i hrdinských výkonů.

Předmanželská zdrženlivost upevňuje růst osobnosti chlapce a děvčete, učí je vzájemné úctě a prohlubuje lásku. Doba známosti je k tomu, aby ti dva mohli poznat zda se k sobě hodí. Když zjistí, že se k sobě nehodí, mohou se rozejít, aniž by jeden druhému ublížili. Nemusí vždy první chlapec nebo první děvče být ten pravý, nebo ta pravá.

To, o čem nyní hovořím, není pouze postulát, něco, co se nám ukazuje jako ideál, jako výzva k výstupu. Je to něco, co už životem uskutečnilo mnoho vašich bratří a sester, dnes už ženatých a vdaných, obklopených zástupem dětí.

Škoda, že vám zde při tomto velikém množství nemohu ukázat svou zvláštní sbírku "svatých obrázků". Nemyslím nyní na svaté obrázky v běžném smyslu. Ta moje sbírka, to jsou fotografie těch, kteří přijali za svůj ideál předmanželské zdrženlivosti a naplnili ho životem. Není jich málo. Dobře jsem je znal. Proto jsem je mohl o fotografii požádat. Někteří, kteří znali tuto moji sběratelskou vášeň, mi ji sami nabídli. Škoda, že vám je nemohu ukázat. Viděli byste jak jsou krásní. Občas se k tomu sami v hovoru vrátí. Ať se toto moje svědectví o nich stane darem a povzbuzením pro vás. Ideály nejsou k tomu, aby se o nich psalo jen v knihách, ale aby se uskutečnily životem.

Zde vidíme, jak nedocenitelným obohacením člověka je vzít za své evangelium. Člověk, který to udělal, postavil ve svém životě na první místo Boha. Prvním spojením, na němž záleží, je spojení s Bohem, setkat se s Bohem. Jít pak vstříc druhému člověku s tímto nábojem lásky, z toho se dá něco vybudovat.

Když se pak setkají i tělesně a mohou se jeden druhému úplně darovat, pak, jak sami dosvědčují, prožívají něco vrcholného nejen po stránce tělesné, ale i po stránce duchovní. Jejich plné spojení jim hovoří o oblažující lásce mezi Osobami Nejsvětější Trojice a dává jim na ní v určitém smyslu a v určité míře podíl.

Na takovém základě se pak dá vytvořit vztah trvalý, celoživotní, nerozlučitelný, který obstojí v životních zkouškách, kterých ani lidé žijící v nejlepších manželstvích nejsou nikdy ušetřeni. Ti dva, kteří se snažili obstát ve zkouškách v době předmanželské, jsou schopni vybudovat věrné manželství. Vždyť věrnost, dnes tak často porušovaná, tak často napadaná a zesměšňovaná, je tou nejžádoucnější vlastností, která dává oběma nedocenitelnou životní oporu.

Láska, budující věrné manželství, musí ovšem mít určitou intenzitu. Nemůže to být láska jakákoli. Musí to být láska, která dává život za druhého. Jan, učedník lásky, o tom píše: "Z toho jsme poznali Lásku: že Kristus za nás položil svůj život. Také my jsme povinni položit život za své bratry" (1 Jan 3,16).

A abychom hovořili konkrétně, připomeňme si krátce historii manželů, kteří před nedávnou dobou slavili šedesáté výročí uzavření manželství. Vzali se z lásky. Při porodu mladá maminka ochrnula. Mladý manžel měl tedy na starosti ochrnulou ženu a novorozené dítě. Bylo to ve dvacátých letech. Tehdy už se začínala manželství rozpadat. Začínala móda rozvodů. Někteří přátelé mu radili rozvod. Přece si mladý člověk nebude kazit život s ženou takto postiženou. Mladý muž odpověděl: "Když jsem s ní chodil, vždycky jsem jí říkal, že ji miluji. Teď jí to tedy chci dokázat..." Za několik roků se nemocná žena natolik uzdravila, že začala chodit. Dožili se spolu šedesátého výročí svatby. Poměrně brzy po diamantové svatbě Pán povolal k sobě jeho ve věku více než devadesáti let a brzy po něm odešla i ona. Kéž jim Pán nyní na věčnosti popřeje odměnu věrných služebníků.

Naproti tomu množící se rozvody vytvářejí mezi lidmi stále větší odcizení. Toto odcizení, vědomí ztroskotání, pocit nejistoty, být odmrštěn, ponechán sám sobě, to přivádí k beznaději, k zoufalství.

Konfrontujeme-li tyto úpadkové jevy s obětavým a příkladným manželským a rodinným životem tisíců našich ženatých a vdaných bratří a sester, kteří zápasí někdy s nemalými potížemi, chceme jim vyjádřit svou vděčnost a uznání a pomáhat jim na cestě modlitbou, a vy, kteří jste povoláni k manželství, následujte jejich příkladu!

Drazí bratři a sestry, Svatý Otec si přeje, aby všechny jeho výzvy s láskou neúnavně adresované mládeži, zejména též na velkých světových nebo krajových setkáních mládeže, se stávaly impulzem k nové evangelizaci. Nedávno na vaši adresu prohlásil: "Mladí lidé jsou velikou silou v evangelizaci. Jejich neúnavné hledání smyslu života a pravdy, jejich touha být v důvěrném spojení s Bohem a církevním společenstvím, jejich nadšení ve službě bratřím a sestrám, jsou pro nás všechny velkým znamením."

Věnovali jsme společně pozornost jedné z důležitých oblastí vašeho mladého života - poměru mezi oběma pohlavími. To, co jste dostali jako dar přirozenosti, je dar Boží, který čeká jak s tímto darem naložíte. Zda z něho uděláte mistrovské dílo lásky a krásy, nebo znehodnocené a nikomu nepotřebné trosky.

Cesta, po které jdete, je Kristus (srov. Jan 14,6). Nikdo nemá takový zájem na úspěchu Vašeho života jako On. Nikdo pro to tolik neudělal jako On. Vždyť On přišel, abyste měli život a abyste ho měli v hojnosti(srov. Jan 10,10).

Mezi všemi učiteli, kteří vám podél cesty též mohou nabízet své rady a doporučení, Kristus jediný opravdu "ví, co je v člověku" (srov. Jan 2,25). Kristus člověka miluje, ale také ho dokonale zná a nic mu nenamlouvá. Falešní učitelé vám budou lichotit. Budou vám nabízet laciné zboží autonomní morálky: Jsi dospělý. Ty sám jsi sobě normou. Nenech se ničím a nikým omezovat. Jsi svobodný. Můžeš si vše dovolit. V ničem se neomezuj. Trhej ovoce se stromu života, čím dříve a čím více, tím lépe. Hledej vždy to, co je pro tebe příjemné. V těchto radách můžeme slyšet ozvěnu slov, která kdysi našeptával Nepřítel samotnému Ježíši Kristu ve chvíli pokušení: "Vrhni se dolů!" (Mt 4,5). Dej volný průchod svým touhám.

Apoštolové, Kristovi učedníci, říkají z jeho pověření něco úplně jiného. Především člověku nelichotí a nic mu nenamlouvají. Apoštol Jan docela realisticky konstatuje, že člověk v sobě nosí "žádost těla, žádost očí a touhu po honosném způsobu života" (srv. 1 Jan 2,16). Je třeba, aby každý člověk s tím počítal a něco s tím dělal. Co z toho vyplývá? Nutnost duchovního boje, nutnost sebekázně, sebezáporu, umrtvování. Samé nepopulární věci. Ale bez toho to nejde. Apoštol Pavel radí co s tím dělat: "Bratři, nejsme vázáni povinnostmi k tělu, že bychom museli žít, jak chce tělo. Žijete-li totiž tak, jak chce tělo, musíte umřít; jestliže však s pomocí Ducha umrtvujete záludnosti těla, budete žít" (Řím 8,12-13).

Kristus nenechává nikoho na pochybách, že dobře zná člověka, že dobře ví, jak silná je v člověku žádost očí, která, když se nezvládne, se mění v žádost těla, která je pak tak silná, že člověk, chce-li obstát, musí sáhnout k násilí, musí spáchat násilí. Na kom? - Sám na sobě. V krajním ohrožení je třeba aplikovat krajní opatření.

"Svádí-li tě tvé pravé oko, vyloupni ho... svádí-li tě tvá ruka nebo noha, usekni ji, odhoď od sebe. Je pro tebe lépe, abys vešel do života bez ruky nebo bez nohy, než abys s oběma rukama nebo s oběma nohama... a s oběma očima byl uvržen do věčného ohně" (srv. Mt 18,8-9).

Co to znamená? Hledět na něco nebo na někoho, kdo mi nepatří, natahovat ruku po něčem nebo po někom, kdo mi nepatří, zaměřovat své kroky někam, kde na člověka čeká hřích, to vše přivádí člověka k pádu. Nechce-li padnout, musí se vzepřít, třeba násilím.

Tato náročná slova Ježíše Krista jsou řečena v kontextu s odstrašujícím varováním před sváděním ke hříchu. Zde slyšíme z Ježíšových úst slovo, které neříkal příliš často: "Běda!" - "Běda světu, že svádí ke hříchu ... běda tomu člověku, skrze kterého pohoršení přichází" (Mt 18,7). Běda tomu, kdo svede ke hříchu dítě, nebo mladého nezkaženého člověka. Jak velice si veřejné sdělovací prostředky dávají právě na tom záležet, jakou spoušť působí v duších mladých lidí? Zde je co napravovat...

Drazí bratři a sestry, bylo dobře si připomenout tyto nám všem důvěrně známé náročné stránky Kristova evangelia.

Nedopusťte, aby se vaše duše, vaše srdce, ale i vaše těla stávala kořistí ziskuchtivé vypočítavosti filmových nebo tiskových producentů. Naučte se silnou rukou ovládat vypínač televizoru. Pěstujte v sobě pravou křesťanskou hrdost, která nedovolí stávat se kořistí lacino se nabízející banality. Náš směr je "jít proti proudu"!

Jde o veliký start pro novou evangelizaci, zejména nyní, téměř už na prahu třetího tisíciletí. Jestliže vy, mladí křesťané, máte v nové evangelizaci sehrát svou podstatnou roli, k tomu nestačí jen jakási "kosmetická úprava". Se zvětralou solí se nic neosolí. Je třeba přijmout za své náročné polohy Kristova evangelia a z něho plynoucí křesťanské morálky.

Neztrácejte odvahu! Pán počítá s každým z vás. A pokud se někomu z vás stalo, že v duchovním boji neobstál, ať nemalomyslní. Ať nikdo nepřipustí myšlenku, že s ním se už nepočítá. Koho se to týká, ať začne znova. Pán tě miluje. Jeho láska ti jde vstříc. Je zde pro tebe v církvi. Mocí svých svátostí tě obrodí. Staneš se znovu jeho radostí a světlem pro druhé.

Ideál mravní čistoty není utopie. Jedna osoba ho uskutečnila zvlášť přesvědčivým způsobem. Je to Maria. Je neposkvrněná. Pro nás. V ní církev už došla dokonalosti (věroučná konstituce o církvi "Světlo národů" 65).

Ve své mateřské lásce pečuje o bratry svého Syna, kteří jdou životem uprostřed nebezpečí a nesnází ("Světlo národů" 62).

Svěřte svůj život Marii, která nám ukazuje cestu. Kristus nám ji dal z kříže za matku.

S její pomocí se vám podaří uskutečnit to, po čem v hloubi duše toužíte: Krásnou lásku.

O svůj objev se rozdělte s druhými. To bude vaše nová evangelizace.

Budete-li věrní, druzí půjdou za vámi.





Přepis projevu P. Karla Pilíka k mládeži na Velehradě 13.8.1993 - upraveno a doplněno.

 

Ludmila Pivoňková 18. 08. 2015