Vyhledávání Menu

Potrat a křesťanská zodpovědnost

Podle publikace Potrat a křesťanská zodpovědnost, část Společné prohlášení skandinávských katolických biskupů, Göteborg, červenec 1971. Vydavatel Křesťanská akademie v Římě (?) v publikaci neuveden.

Pozn.: Vzhledem k tomu, že na přebalu publikace je uvedena kresba hlavičky dítěte od Albrechta Dürera, rozhodli jsme se jako ilustrační obrázek k textu použít reprodukci obdobného námětu od téhož autora. Originál obrazu sv. Anny s Pannou Marií a Ježíšem z roku 1519 se nachází v Metropolitním muzeu umění v New Yorku.

"Jakou účinnost má naše ustavičné hřímání proti potratům a eutanazii? Že je lidské embryo skutečným člověkem, to nelze popřít. Ale co z toho? Není-li člověk partnerem Boží lásky, jestliže je na konci jen pád do tmy, co je na potratu a na eutanazii hrozného? Proč by se člověk, který trpí nesnesitelnými bolestmi nemohl osvobodit usmrcující injekcí? Myslím, že rozhodující tu není skutečnost, že jde o život člověka, nýbrž co či kdo ten člověk vlastně je. Konstituce Gaudium et spes v paragrafu 22 říká, že Kristus nám zjevil nejen kdo je Bůh, ale také kdo je člověk. Nebylo by tedy užitečnější ten inkoust, který nyní vyplýtváváme na boj proti potratům a eutanazii, použít na vysvětlování lidské důstojnosti, k níž nás Kristus povolal? I to patří k základům té evangelijní naděje. Mluvíme dost často o Zmrtvýchvstalém, ale máme odvahu také říci, že se s ním každý osobně setká při smrti? Či máme také strach to slovo smrt vůbec vyslovit? Žijeme, jak říká mešní modlitba, „v naději na požehnaný příchod našeho Pána Ježíše Krista“? Zde je nejhlubší základ naší radosti i motiv naší naděje. Bez toho jsou všechny argumenty proti potratům a eutanazii plané a lidský život zůstane nudným."

Mons. Jaroslav Škarvada, první zasedání Plenárního sněmu Katolické Církve ČR, pondělí 7.7.2003. převzato ze stránek Plenárního sněmu.

 

Úvod


Jakou pomoc může dát Církev svým věřícím v otázce potratu? Může pomoci hodnotit a jednat správně v souhlasu s božským zákonem, který je správnou a vlastní normou našeho života.

Nikdo nepopře, že konečné rozhodnutí v těžké a spletité situaci musí být zcela a plně výsledkem vlastní volby člověka, pod vedením svědomí a po zralé úvaze. Toto nepromlčitelné právo patří k naší podstatě svobodných lidí. Tato lidská svoboda zahrnuje jistě také možnost volit buď dobro nebo zlo. Naše rozhodnutí mohou být s opravdovou lidskostí buď v souladu nebo v rozporu. Avšak ochráníme své vlastní právo na život a na životní určení jen tehdy, když je přiznáme druhým.

Jako křesťané kromě toho víme, že máme dar svobody, abychom mohli volit to, co potvrzuje Boží záměr s naším životem. Křesťan se tedy musí obracet k pramenům víry, aby v nich nalezl světlo a sílu pro zvládnutí problémů a zkoušek života a mohl se pak osobně a odpovědně s křesťanskou prozíravostí rozhodnout tak, jak se to na něm vyžaduje. Nemáme skrytý úmysl předpisovat, co má ten či onen dělat v konkrétních situacích a okolnostech svého života; chceme tímto pastýřským listem pomoci najít zásady, které jsou v různých konkrétních situacích spolehlivé. Obracíme se zde ke všem, kdo se jakýmkoliv způsobem dostali do situace, která by mohla vést k žádanému a úmyslně vyvolanému potratu.

 

Nastávajícím matkám


Možnost potratu se týká především žen, nastávajících matek. Proto se obracíme nejdříve k nim.

Ocitají se v obtížném postavení, v němž jsou nuceny posoudit bezpodmínečnou nutnost ochrany lidského života. Vyzýváme je, aby nejednaly jako by je zákon k něčemu nutil, ale aby volily postoj vedený láskou. Neboť křesťanská žena může vydat své svědectví jen tím, že přinese svobodně a samostatně nutné oběti. Ženy samy mohou snad i pochybovat, má-li toto svědectví vůbec nějaký smysl, protože vědí, že jakkoliv je jejich osobní rozhodnutí statečné, nezmění jen tak beze všeho vývoj převládajícího veřejného mínění. Ale není tomu tak při každé formě odporu, který jednotlivec může klást?

Jaké motivy má žena, která uvažuje, zda se má uchýlit k potratu? Může jí působit starost budoucnost dítěte. Snad je tu opravdu nebezpečí fysického nebo psychického zatížení dítěte; nebo může s velkou pravděpodobností předvídat, že dítě nenalezne prostředí, jaké potřebuje, aby se mohlo plně rozvinout a být šťastné. Takové otázky si žena smí a má klást: moderní lékařské vyšetřovací metody na poli fysiologie a psychologie umožňují dosti spolehlivé předpovědi a bylo by chybné a neodpovědné zavírat před nimi oči. Stát se matkou, je těžká odpovědnost. Avšak co může být pro rozvoj a dobro dítěte důležitější než matčino přesvědčení, že každá lidská bytost má svou vlastní hodnotu, kterou nedostala od společnosti, ale od Boha? Nebo její láska k dítěti, které snad bude nemocné. Pro nás křesťany má každý lidský život smysl. Počítáme s možností, že Bůh nám dá poznat smysl a hodnotu života z jednotlivých událostí, i když nás v prvním okamžiku matou. Je to asi boj, který se musí denně znovu vybojovávat; není však zdaleka nesmyslný nebo lidsky nehodnotný.

Žena může pomýšlet na potrat také z více osobních důvodů. Ponejvíce jsou v takovém případě důvodem obtíže, které by se mohly dostavit po porodu dítěte a vést pak k situaci, která často ztěžuje už beztak přílišné zatížení (vyčerpanost matky, bytová nouze, problém alkoholismu doma atd.). Nechceme nijak podceňovat velké zatížení, jemuž může být žena vystavena, má-li přivést dítě na svět. Není naším úkolem ani úmyslem předstírat matkám nějaká zázračná řešení, jaká vůbec neexistují. A i když počítáme se sociální pomocí, kterou bychom v našich blahobytných zemích měli být schopni zajistit, musíme uznat, že veřejná a soukromá iniciativa často nedostačuje; nekryje potřebu.

Vyzýváme ženy, které stojí před těžkými situacemi, o nichž jsme hovořili, aby svědomitě uvážily, co je v sázce, a aby pozorně přemýšlely o tom, co Církev učí o plném duchovním významu výzvy k obětavosti a k důvěře. Vyvíjí se lidský život, který bezpochyby není totožný s vlastním životem matky a tento život je svěřen matčině péči a lásce. I zde musíme jako lidé vidět dál, za omezená pravidla, která si často ukládáme, a vzhlížet k něčemu, co je větší než naše já a co nám Bůh ukázal jako naše pravé učení. Z křesťanského stanoviska může být totiž naším životním úkolem zapomenout nezištně na sebé samy a obětovat se po příkladě Kristově za život a spásu jiných lidí. To, co zazářilo v Kristově životě, nás zavazuje a platí posléze i pro náš vlastní život: obětovat svůj život za toho, koho milujeme a splnit tak nejhlubší smysl života. V tom spočívá křesťanská životní moudrost a též, jak jsme přesvědčeni, nejvyšší zákon života.

Jak už bylo řečeno, neexistuje žádné patentované řešení; je však nutno vzít v úvahu všechny možnosti, které mohou zachránit klíčící život. Praxe, svěřit dítě manželům, kteří jsou ochotní je adoptovat, posuzují zkušení sociální pracovníci velmi různě. Je jisté, že tato praxe nemůže vyřešit všechny problémy, ale zasluhuje, aby se jí věnovala patřičná pozornost.

Odehlížíme-li od krajního případu, kdy žena není schopna sama odpovědného rozhodnutí, musí se právě žena osobně rozhodnout. A je důležité, aby vzala na sebe tuto odpovědnost: mimo jiné hlavně proto, že - po uvážení všech okolností své situace podle svého svědomí - je pak schopnější čelit potížím, kterým bude pro své rozhodnutí vystavena.



Otci dítěte


Otec dítěte má vůči nenarozenému dítěti podobná práva a povinnosti. I když je matka v době mezi početím a narozením dítěte úžeji svázána s jeho osudem, patří dítě otci stejně jako matce. Vlohy a dědičné vlastnosti dítěte pocházejí jak od otce tak od matky. Od okamžiku zplození dítěte se ocitá i otec v širší souvislosti než jsou jeho soukromé a osobní zájmy a tím roste i jeho odpovědnost.

Tato odpovědnost se vztahuje i na postavení matky; i na případ, že by si žena přála vyvolat potrat. Situace se samozřejmě liší podle toho, jsou-li ti dva manželé nebo ne; ale v obou případech je otcova odpovědnost stejně velká a on ji má a musí konkrétně uznat tím, že nastávající matce ukáže svou úctu a lásku. Hájit život je jak jeho právem tak jeho povinností. Nebude se však zdaleka smět spokojit s tím, že bude klást mravní požadavky bez ohledu na všechny ty důsledky, které porod pro matku dítěte přináší. Musí proto nabídnout svou pomoc a respektovat současně osobní svobodu matky; a bránit tuto svobodu aniž by ponechal matku jejímu osudu.

 

Kněžím


Kněz nebo i snad jiní duchovní rádci mohou být mezi prvními, kdo jsou do takové situace zasvěceni. Klademe velkou váhu na to, aby si kněz udělal správný obraz o úkolu, který mu jako rádci připadá, aby tak lidé, kteří se na něho obrátí, mohli u něho nalézt postoj, jaký od něho právem očekávají.

Nejdůležitějším úkolem kněze je ukázat těm, kteří ho žádají o radu, optimální možnosti, aby tak mohli volit to, co odpovídá lidské důstojnosti a je zodpovědné. Tak má kněz velmi důležitou úlohu ve službě životu. Musí věnovat plnou pozornost společenským a kulturním poměrům, jak jsme je dříve nastínili a dát k dispozici své theologické znalosti a svou lidskou účast, zejména požádá-li ho o radu žena v naději, že se jí dostane větší jasnosti a podpory; když se žena obává, že nebude s to obhájit své stanovisko ani před sebou ani vůči svému okolí. Velmi často může kněz poukázat na jednotlivé stránky problému, které mohly být přehlédnuty. Může pomoci ženě rozlišit mezi podstatným a méně podstatným; může ji též povzbudit, aby se pokusila o řešení, na jaké sama nepomyslela. Může jí pomoci prohloubit víru a posílit vůli žít a jednat, jako křesťanka. Může také nastávající matce pomoci, aby si uvědomila, že je možná vystavena vnějšímu tlaku a tak přispět, aby si ubránila svou svobodu; může ji také odkázat na kvalifikovaného sociálního pracovníka.

Právě proto, že kněz má mimo jiné chránit svobodu ženy přede vším neoprávněným nátlakem, musí se sám varovat, aby na ni podobný nátlak nečinil. To by dělal, kdyby se bez přesných rozlišení dovolával autority Církve, abstraktních mravních zásad, anebo kdyby využil své vlastní výmluvnosti k přemlouvání. Učení katolické Církve je v otázce potratu dostatečně jasné. Proto má kněz dbát především toho, aby nezjednodušoval situaci, která má ve skutečnosti více závažných hledisek.

Bez ohledu na to, co se stane, když se žena obrátila na kněze o radu, měl by jí být kněz i nadále nápomocen. Žena, která porodí dítě, bude narážet denně na velké potíže. Potřebuje všemožnou pomoc, aby měla sílu nést následky svého rozhodnutí. Totéž platí pro ženu, která se rozhodla zvolit jako východisko potrat. I ona musí žít s následky svého rozhodnutí a kněz se nemá ani zde zdráhat pomoci a pochopit. Vždyť tím, že neseme břemena jeden druhého, plníme Kristův zákon.

 

Rodičům, příbuzným a přátelům


Když se žena začne zabývat myšlenkou na možný potrat, svěří se s tím často příbuzným nebo přátelům, někdy i rodičům. Tito - a to platí i o rodičích - musí uvážit, nač jsme upozornili dříve: že totiž poslední rozhodnutí přivolit k potratu nebo odmítnout jej musí zůstat vlastním rozhodnutím ženy, vyjma mimořádné případy, kdy nastávající matka postrádá zdravou a svobodnou soudnost. Ale ohled na zvláštní postavení ženy nesmí vést u těch, které žena požádá o radu, k pasivitě či lhostejnosti. Žena se s tak intimními a závažnými problémy nesvěřuje druhým, nedoufá-li v pomoc a neprosí-li o hlubší poznání. Přesvědčený křesťan zde může zapůsobit velmi pozitivně tím, že při rozhodování připomene hlediska, která druzí snad přehlížejí nebo bagatelizují: především na právo plodu na život. Často je nejlepší radou doporučit pomoc dobrého lékaře, sociálního pracovníka nebo kněze. Každá rada v takové situaci vyžaduje vysoký stupeň taktu a porozumění.

 

 

Ludmila Pivoňková 18. 08. 2015