Vyhledávání Menu

Sexualita z pohledu morálky

Morální teologie je obor systematický a normativní. To znamená, že:


  1. Skládá příslušné informace o člověku a jeho jednání do logického celku tak, aby sloužily zadanému úkolu, jímž je vydařené jednání bytosti přijatého Božího syna či dcery.



  2. Nepopisuje, ale normuje. Klade otázku, jaké jednání na poli sexuality odpovídá bytosti přijatého Božího dítěte.

Materiál, který přitom používá, je dán jednak stvořením, jednak zjevením. Jedno zpřístupňuje rozum, druhé víra. Jde tedy o sekulární (světský) přínos a teologické vstřebávání. Problémem není jen "co" se žádá, ale především "proč" se to žádá. Proto morální teologie rozlišuje: moment svobody (mohu jednat tak či onak) a moment normy (mám jednat tak, ne onak).


I. BIBLICKÁ NABÍDKA


Co říká bible k našemu tématu, lze krátce shrnout v následujících bodech:




  1. Věci mezi mužem a ženou mají svůj původ ve Stvořiteli, jsou tedy dobré.


  2. Mohou však být zneužity až ke zradě na pravém náboženství, je tedy třeba je užívat v souladu s řádem stvoření.


  3. To, že nejsou rozhodně špatné, neříká, že jsou nejlepší. Mohou být vytlačeny jinými hodnotami. Ovšem platí "ne každému je dáno ..."


  4. Přikázání: "Nesesmilníš" (přesněji "nezcizoložíš") bránilo ve svém původním významu praktikování falešných pohanských kultů. Je v něm tedy zřetelný teocentrický akcent. Jinak řečeno: šesté přikázání stojí v zákrytu za přikázáním prvním.


  5. Reprodukce života je výraz Boží ochoty odpustit, protože vítězí nad smrtí, která je plodem hříchu. Muž vyhnaný z ráje najde odvahu nazvat ženu, se kterou je odsouzen k smrti, Eva - matka života. Zde můžeme mluvit o druhém protoevangeliu na prvních stránkách bible.

II. FILOZOFIE A EMPIRICKÁ DATA




  1. Duševní rozdíly pohlaví jdou do hloubky a nejsou jen plodem kultury. Sexuální aktivita se u člověka odehrává jinak než u živočišstva, totiž v rámci osoby. Člověk nechce být přijat jako předmět, ale jako osoba. Tomu odporuje např. studený sex s vyloučením osobního kontaktu. Taková redukce se může projevit jako vážné zranění partnera.


  2. Člověk nevyhnutelně nepodléhá vnitřnímu tlaku, není proti němu bezmocný, a to zpravidla i v sexuální oblasti. Po otázce, "zda" je možno se ukáznit, je třeba položit otázku, "jak" je to možné. Důraz je položen na pohnutky. Přesun energie do jiných oblastí zájmů člověka neochuzuje, ba naopak. Proti nerespektování sexuální potřeby bývají uváděny lékařské důvody, avšak na druhé straně medicína neškodnost zdrženlivosti nepopírá.


  3. Poznávat člověka druhého pohlaví za účelem případného manželství, znamená poznávat ho také v mimosexuální oblasti. Čím dříve sex, tím zastřenější pohled na celistvost osoby druhého ("Není-li sex, nemáme si co říci."). Navíc může taková praxe vést k ukvapeným sňatkům. ("Když už jsme tak daleko, nebylo by přece slušné se rozejít.").


  4. Stud se jeví jako úkaz nezávislý na výchově, nutí ke skrytí sexuálního, a to i dovoleného. Je rozšířen po celém lidstvu, týká se obou pohlaví. Plyne z přesvědčení, že osobnostní setkání dvou bytostí by bylo rušeno přítomností třetích osob.


  5. Jednotě lidské osoby odpovídá zapojovat do vztahu obou pohlaví nejen tělesnou, ale i duševní stránku. To vedlo k vytvoření příslušných pojmů: sex (lat.) se týká tělesné oblasti, eros (řec.) tělesně duševní oblasti s důrazem na duševní stránku, filia (řec.) se týká přístupu k druhému nejen s úmyslem brát, ale také dávat, sdílet se. Speciálně novozákonní pojem agapé (řec.) se týká duchovní lásky, zejména božsky proniknuté, omilostněné (vlastně mimo rámec filozofie). Hranice mezi výrazy však nejsou ostré.


  6. Totálnost vztahu dvou lidí různého pohlaví v tělesné oblasti (jedná se nejen o intenzitu odevzdání se, které nemá v jiných mezilidských vztazích obdobu, ale i o efektivitu - možnost vzniku nového života) vede nejen k požadavku zapojení ostatních složek člověka zde a nyní, ale i k požadavku trvalosti (časový rozměr) a také výlučnosti (prostorový rozměr). Tyto požadavky přesahují do sociální oblasti, která samozřejmě nemá být ze setkání obou pohlaví vyňata. Trvalost a výlučnost registrovatelná společností vyžaduje institucionalizaci. Je výrazem nezralosti osoby, odmítá-li ocenit právní stránku vydařeného vztahu obou pohlaví, tj. výlučného tělesně duševního odevzdání se natrvalo, jejímž výrazem je manželství.

III. TEOLOGIE SEXUALITY


K pochopení teologie sexuality, jak ji dnes chápe katolická sexuální etika, značnou měrou pomáhá porozumění papežově koncepci sexuality, která vychází z materiálu zjevení. Následující slova berme jako pokus o její stručnou interpretaci.

Jan Pavel II. si klade dvě otázky:




  1. Jak to vlastně bylo od počátku (Mt 19,8)?


  2. V jakém smyslu jsou muž a žena (v pohlavním rozlišení) Božím obrazem?

Pomocí analýzy zjevených informací, podložených zkušeností, postupuje od prvotního hříchu a odpovídá dvěma klíčovými pojmy: osoba a dar.

A. Před pádem




  1. "Člověk ... pojmenoval" (Gn 2,20) - člověk poznáváním tvorů zjišťuje svou odlišnost, uvědomuje si sebe. V tvorech vidí "ne já" a to ho vede k tomu, aby si uvědomil své "já".


  2. "Ze stromu ... nejez" (Gn 2,17) - zákazem určité činnosti poznává člověk možnost volby, svou svobodu, sebeurčení k určitému jednání. Sebeuvědomění a sebeurčení jsou dva konstruktivní prvky osoby.


  3. "... se nenašla pomoc jemu rovná" (Gn 2,20) - člověk poznává nutný kontakt se sobě rovnou bytostí, možnost sdílení se.


  4. "... přivedl ji" (Gn 2,22) - Boží dílo pro člověka vrcholí ženou, jejímž přivedením si uvědomuje, že je obdarovanou bytostí. Darem je žena, v níž celé tvorstvo jako dar vrcholí, tvor člověku nejbližší, vlastní tělo (člověk "je", ale "má" - tedy dostal - tělo). Papež říká, že tělo jako dar je svědek Boží lásky, která je pramenem každého daru, tedy i sexu.


  5. "Jedním tělem" (Gn 2,24) - jde o oboustranný dar, který spočívá nejen v užívání sexu, ale v úplném odevzdání se (fyzickém, psychickém, individuálním, sociálním, a to natrvalo, tedy institucionálně), a také v úplném přijetí daru druhého. Nahota (Gn 2,25) je vhodným vyjádřením ničím neomezovaného odevzdání se, a protože toto odevzdání se plně odpovídá záměru Stvořitele, není zde místo pro stud. Zvolání prvního člověka: "Toto je (konečně) kost z mých kostí a tělo z mého těla!" (Gn 2,23) je dle papeže nejkrásnější svatební píseň.


  6. Nyní papež spojuje oba klíčové pojmy (osoba a dar). Smyslem sebeurčení (osoba) je sebesdílení (dar), kterému slouží jako nutný předpoklad svoboda. Osoba a dar spolu tak úzce souvisejí. Osobu lze chápat jako bytostný dar, který je člověku dáván Bohem, jenž však člověk dává dále druhému člověku. Tento dar má být zároveň i přijímán. Tak papež dospívá k odpovědi na otázku, čím je člověk Božím obrazem skrze své tělo. Je jím tím, že dar těla, umožňující člověku být darem i obdarovaným v rámci osobního sebesdílení, zobrazuje a zpodobňuje společenství božských osob, sdílejících se v Nejsvětější Trojici. Tím je tělo a sex hodnoceno vysloveně pozitivně.

B. Po pádu




  1. "Nejzchytralejší ... had" (Gn 3,1) vštěpuje člověku pochybnost vůči Bohu, posiluje podezření, inspiruje hodnotit Boha jako rivala lidské svobody a ponouká člověka k zamítnutí sebe jako darovaného bytí. Jan Pavel II. zdůrazňuje mravní důsledky nastalé situace: od chvíle, kdy nevidíme své lidství jako dar od Boha, nemůžeme vidět hlubokou orientaci na mravnost, která je do člověka vepsána.


  2. "Jsou nazí ..." (Gn 3,7) - objevení nahoty představuje změnu pohledu na sebe (ztráta mravní jednoty těla a duše), na druhého (ztráta jednoty muže a ženy), na Boha (konec jednoty tvora s Tvůrcem).


  3. "Otevřením očí" (Gn 3,7) nejde o přechod od nevědomosti (dětské nevinnosti) k vědění, ale o ztrátu původní komunikace s druhým pohlavím skrze tělo jako nástroj dávání. Na tomto místě mluví papež o druhém objevení sexu, nyní však se záporným předznamenáním. Sex se stal překážkou komunikace, a to skrze žádostivost: nehledá se osoba, ale tělo, a tím je ohrožen dar ve své podstatě, je totiž vynucován, a tím přestává být darem. Papež mluví o falešném daru, který pochopitelně nepřináší pravé uspokojení, protože člověk konec konců ztracenou schopnost dávat postrádá.


  4. "Ukryli se ..." (Gn 3,8). Útěk před Bohem by mohl znamenat utužení solidarity mezi prarodiči v obtížné situaci, ale dochází k opaku. Člověk utíká před člověkem, protože se prožívá jako objekt chtivého zájmu druhého, hrozí mu, že bude využívaným předmětem, nikoli obdarovávaným protějškem. Stud po pádu ukazuje na zatemněnou vazbu osoby s tělem a je ochranou před nebezpečím zneužít tělo jako pouhý prostředek.

C. "Vykoupení ... těla" (Ř 8, 23)

V rozhovoru s farizeji Ježíš nejen konstatuje původní roli těla (Mt 19,1-12), ale obnovuje ji. Vykoupení těla, zmiňované svatým Pavlem, chápe papež jako záruku obnovené komunikace, schopnosti znovu se svobodně dávat. Přechod od pádu k vykoupení se ze strany člověka uskutečňuje osvojováním si ctnosti čistoty, která člověka obnovuje jako bytost daru a komunikace. Kdo čistotu pěstuje, získává zkušenost s růstem svobody dávat se. Dnes bývá situace opačná: člověk chápe svobodu jako možnost dělat, co chce, komunikovat zdánlivě skrze tělo, nikoli skutečně.

Shrnutí papežových myšlenek:




  1. Člověk je určen pro komunikaci, jejíž jedinečnou konkretizací je sex.


  2. Tato komunikace se realizuje (úplným) dáváním sebe a přijetím druhého.


  3. Podmínkou zdařilého dávání se je skutečné vlastnění sebe, které teprve uschopňuje člověka dávat.

IV. ZÁKLADNÍ ZÁSADY KATOLICKÉ SEXUÁLNÍ ETIKY




  1. Vztah člověka k člověku má speciální formu ve vztahu obou pohlaví, který je vzhledem k člověku jako osobě podstatně odlišný od analogického vztahu v živočišné říši.


  2. Osoba se osobě nikde fyzicky tak úplně neodevzdává jako v sexu. Jednota duševního a tělesného v člověku vyžaduje nejen odevzdání se těl, ale i osob. Přitom je člověk hluboce poznamenán nejen intenzitou, ale i efektivitou vztahu: pomocí "řeči těla" neobohacuje pouze osoba osobu, nýbrž obě umožňují vznik nového života.


  3. Přirozená náklonnost k sexuální aktivitě neodpovídá vždy vydařenému lidství, humánní sexualitě, nýbrž může vést ke ztrátě "lidské tváře". Je tedy nutné, aby byla regulována jistými pravidly, která slouží sexualitě, aby přispívala k rozvoji lidské osobnosti.


  4. Tato pravidla vyplývají z principu, že funkcí sexu je dvojí nerozdělené dárcovství: dárcovství sebe druhé osobě a dárcovství nového života (v možnosti). Obě schopnosti nejsou na sobě nezávislé, nýbrž z vůle Tvůrce spolu souvisejí a nemají být lidským rozhodnutím rozdělovány. Lze přímo mluvit o jediném dárcovství tím, že úplné darování osoby osobě zahrnuje dar sebe jako příčinu rodičovství partnera.


  5. K plnému dárcovství patří i neohraničovaná extenze, trvání. Úplnost tedy zahrnuje "natrvalo".


  6. Člověk jako sociální bytost se natrvalo a výlučně odevzdává druhé osobě i novému životu společensky postižitelným způsobem. Právní formou trvalého, viditelného, výlučného vztahu je manželství.


  7. Sexuálně - etická patologie probírá všechny formy sexuální aktivity, které nějakým způsobem odporují představě plně vydařené humánní sexuality, dvojímu nerozdělenému darování. K lidsky vydařené sexualitě tedy nepatří formy neumožňující jednak svobodné darování sebe (např. znásilnění), jednak dar druhé osobě (např. masturbace), jednak sice dar osobně, nikoli však životu (např. homosexualita).


  8. Respektována má být také jednota vnitřního (myšlenky, žádosti) se zevním (úplné pohlavní spojení).

V. NORMY, ODVOZENÉ ZE ZÁSAD KATOLICKÉ SEXUÁLNÍ ETIKY




  1. Přímo chtěné (ne tedy pouze připuštěné) pohlavní vzrušení a to i bez úmyslu dosáhnout plného uspokojení, ať už uvnitř, jako v zcela dobrovolných myšlenkách, nebo zevně, mimo manželství, je vždy zakázané a je hodnoceno jako závažné provinění.


  2. Přímo chtěné sexuální vzrušení je v manželství samozřejmě dovolené, má však být nějakým, třeba vzdáleným, způsobem otevřeno dokonalému pohlavnímu styku, který nebrání početí.


  3. Láska k bližnímu (aplikovaná na manželství) vyžaduje, aby se k partnerovi přistupovalo nejen technicky dokonale, ale také eticky, s maximální snahou o porozumění pro jeho potřeby, přání a omezené možnosti.


  4. Nepřímo chtěné pohlavní vzrušení, které jednající nezamýšlí, ale připouští tím, že volí jednání, jež je s pohlavním vzrušením spojené na způsob vedlejšího účinku, je třeba posuzovat podle pravidla o dvojím účinku (zvolené jednání musí být dobré nebo alespoň indiferentní a důvod přiměřený). Záleží nejen na důvodu (proč) a povaze (co) jednání, ale také na typu jednajícího člověka (stáří, vzrušivost apod.).

NA ZÁVĚR ...


... se domnívám, že je důležité, abychom všechno mluvení v této oblasti, teoretické i praktické, vždycky zařadili za jakési předznamenání, jako je předznamenání v hudbě: za obdiv nad Boží moudrostí, s jakou zařizuje lidské věci, a zároveň za přání moci se maximálně podílet na tomto díle Boží moudrosti.

Přiměřená otázka tedy není: "Co mohu, co nesmím?", ale: "V čem Hospodina v rozmachu jeho tvůrčích sil opravdu následuji, a v čem ho následuji jen zdánlivě?"

Upravený text přednášky P. ThDr. Jiřího Skoblíka.


další texty autora

 

Ludmila Pivoňková 18. 08. 2015