Vyhledávání Menu

Úvod kardinála Špidlíka ke katechezím Jana Pavla II.

Ukázalo se, že se předpověď vyplnila, ale ne docela tak, jak se předvídalo a dokonce ani ne tak, jak jej dodnes charakterizují. Nedorozumění je ve dvou výrazech, které se zdají být totožnými: lidská práva a práva člověka. První výraz je všeobecný, vyjadřuje to, co musí platit pro všechny stejně. To chtějí i spojené národy uzákonit pro celý civilizovaný svět. Sledujeme jejich úsilí se sympatií, i když máme výhrady proti některým usnesením. Mají tu být vyjádřeny požadavky lidské přirozenosti, která je v podstatě stejná pro všechny bez rozdílů ras, národů, sociálních postavení i kulturní vyspělosti. Mají tato lidská práva převyšovat i náboženské vyznání. Už Kant definoval morální požadavek jako princip, který může být platný pro všechny bez rozdílů. „Práva člověka“ přistupují k otázce z jiného hlediska: vyjadřují to, co požaduje lidská osoba, aby mohla plně rozvinout své poslání, ke kterému ji Bůh vyvolil. To je individuální, neopakovatelné, originální. Řekneme-li, že se jistý obraz musí připsati Rembrandtovi, znamená to, že jej nikdo jiný nemohl namalovat než on. Podobně je jistá hudba nepochybně Smetanova a jiná Dvořákova. Kdybychom ty jemnosti zanedbali, popřeli bychom umění, talent jednotlivců, zamezili bychom jim uskutečnit to, k čemu se cítí povoláni. Ale nejenom umělci, i každý člověk musí mít možnost uskutečnit své vlastní umění žít. Jaké jsou tyto možnosti konkrétně? To je dáno povoláním. Ale je rozdíl mezi povoláním lidským a božským. Lidské si volíme sami. K tomu je potřeba, abychom nejdříve existovali a došli do schopnosti rozhodovat. Povolání Boží předchází naši existenci. Dřív než nás Prozřetelnost zavolá k životu, určuje nám i úkol, který tu máme vykonat. Neznáme jej na počátku, ale ponenáhlu si jej uvědomujeme a společnost nám je pomáhá uskutečnit. Tak objevujeme tajemství sebe jako člověka konkrétního.

Když mluvívám o dějinách evropské duchovnosti, připomínám toto schéma: starozákonní Židé našli Boha uvažováním o svých dějinách, Řekové objevovali Boží velikost ve vesmíru, slovanské národy však v člověku. Podle Dostojevského nebude člověk nikdy člověkem, nevstoupí-li do jeho života Kristus, a to pro každého jedinečným způsobem. Jan Pavel II je v tomto smyslu opravdovým Slovanem. Už jeho první encyklika, jak jsme naznačili, je o důstojnosti člověka. Po dobu celého svého pontifikátu se stále vracel k tomu, aby hájil smysl lidského života ve všech jeho fázích. V jeho posledních letech se občas se na mne někdo obrátil s otázkou, nebylo-li by užitečné, aby papež resignoval, když je nemocný a nevýkonný. Dával jsem tuto odpověď: „Rozhodně bych to neradil nynějšímu papeži, vždyť právě v dnešní době potřebujeme někoho, kdo by dával světu svědectví, že i staří lidé mají v životě místo a že i nemoc má smysl pro křesťana a ne jenom vnější výkonnost.“ Jan Pavel II ostatně dokázal být plně činný i při nemoci a hned po operaci.

Protože je každé osobní povolání jedinečné, setkáváme se stále s lidmi, kteří jsou rozdílní a kteří jsou i jiného náboženského vyznání. Jan Pavel II byl proto upřímným zastáncem pravého ekumenismu. Jeho dialog s jinými náboženstvími měl tento typicky lidský základ. Jako hlava katolické církve je papež povolán k tomu, aby vydával svědectví katolické víře, nesmí ji v ničem zapřít a umenšit. Toho si byl pevně vědom. Ale ke katolické víře patří i to, že ji musí každý přijmout jenom svobodně a že jsme v tomto hledisku všichni jako děti, které pomalu dorůstají. S dětmi se vede dialog jenom podle jejich duchovní zralosti a vyspělosti, s uměním ocenit to, co je schopné růstu. Týž postup je potřeba uplatňovat i vůči dospělým, protože i ti dorůstají pozvolna do plnosti Kristovy.

Druhou charakteristickou známkou slovanské duchovnosti je důraz na srdce. Když jsem kázal duchovní cvičení ve Vatikánu, snažil jsem rozvíjet témata z tohoto hlediska. Papež to velmi ocenil. Ostatně ty přednášky pak vyšly tiskem a byly přeloženy do různých jazyků, hlavně slovanských, rusky byl překlad pořízen v Novosibirsku. A mé francouzské studium o srdci v slovanské duchovnosti, nad kterým kdysi někteří na západě zapochybovali, nyní vyšel ve vatikánském nakladatelství v italském překladu. Jsem tomu rád, protože obdivuhodný papežův styk s mládeží celého světa byl opravdu především styk srdcí . V této souvislosti si rádi znovu přečteme jeho myšlenky posbírané v přítomné knize. Mají trvalou platnost v duchovních dějinách.

Knihu Jana Pavla II.: Teologie těla vydalo nakladatelství Paulinky, Praha 2005, 591 stran, ISBN 80-86025-99-3. Použito se svolením.

 

Ludmila Pivoňková 18. 08. 2015