Vyhledávání Menu
EN | CZ
 

Pražské Strossmayerovo náměstí a bratři ze Soluně

Spolu s výrazným oživením cyrilometodějské tradice ve druhé polovině 19. století se totiž začal psát zajímavý, ale dosud nepříliš zmapovaný příběh, kde mají své místo nejen národní snahy v českých zemích, ale i budování mostů mezi křesťany východní a západní tradice. Velmi významnou část v něm zaujímá také tehdejší papežství. Velmi důležitým impulzem byla encyklika Lva XIII. Grande Munus (Velký úkol) z roku 1880, kterou hlava katolické církve rozhodla o rozšíření úcty k soluňským bratřím na celou církev. Tento papežský dokument demonstroval zvýšený zájem Svatého stolce o otázky vývoje ve východní Evropě.

Vstřícný přístup papeže byl podnětem pro duchovní v různých částech habsburské monarchie, aby se více zajímali o dílo a život věrozvěstů. Významnou roli v rámci šíření cyrilometodějského odkazu sehrál chorvatský biskup Josip J. Strossmayer. Pod jeho vedením se například v létě 1881 odehrála velká děkovná pouť katolických Slovanů do Říma. Strossmayer chtěl připomínáním dávných tradic seznámit západní prostředí s bohatstvím a krásou východní liturgie a oživit povědomí o jejím významu. Idea, spojená s bratry ze Soluně, mu sloužila jako příležitost k posílení spolupráce s různými slovanskými etniky v monarchii, zejména za účelem zápasu proti maďarské dominanci i s cílem postavit z náboženského hlediska protipól rostoucí moci protestantského Německa.

Na základě cyrilometodějské ideje rozvíjel ještě dalekosáhlejší koncepty, spočívající ve sblížení mezi různými národy i konfesemi na Balkáně, především mezi katolickými Chorvaty a pravoslavnými Srby. Současně však ve svých úvahách postupoval ještě dále a usiloval o zlepšení vztahů s Moskvou a tamními ortodoxními představiteli. Navázání na odkaz věrozvěstů z hlediska slovanství tak v tehdejší zjitřené době dostalo i zřetelné politické konotace. Papežská místa se navíc začala obávat, aby upřímné duchovní snahy nebyly zneužity pouze k nacionálním cílům.

Jeden z největších politických konfliktů se odehrál u příležitosti vzpomínky na milénium smrti svatého Metoděje v roce 1885. Původně byly oslavy koncipovány jako velká všeslovanská manifestace, ale tyto představy padly za oběť politické situaci a musely proběhnout v mnohem menším rozsahu, než se původně plánovalo. Velehrad jako jedno z hlavních center cyrilometodějství navíc tvořil od poloviny 19. století specifické poutní místo, kde se setkávala živá mariánská úcta s cyrilometodějským kultem, současně však toto místo sloužilo jako prostor, kde se konaly i manifestace s politickým obsahem. Proto každou velkou akci rakouské úřady sledovaly s podezřením. Měli bychom si rovněž uvědomit, že se vše odehrávalo i ve stínu rostoucího vlivu liberálních stran, které si přály oslabení církevního vlivu ve veřejném prostoru.

Nicméně myšlenka spirituálního obohacení Východu a Západu i navzdory politické nepřízni nezapadla a stala se i zásluhou českého kněze Antonína Cyrila Stojana krystalizačním bodem, z něhož se zrodily unionistické sjezdy a celé mohutné hnutí, které obnovilo touhu po znovusjednocení křesťanů. Potřeba vzájemně si naslouchat navíc zůstává platná i pro současnost, stejně jako potřeba osobností, které se nebojí projekty s důrazem na vzájemný dialog realizovat. (Jaroslav Šebek pro Perspektivy)

04. 07. 2013