Vyhledávání Menu

Debata o umělecké intervenci u Nejsv. Salvátora

V sakristii akademického kostela Nejsv. Salvátora se v neděli 23. března 2014 od 21.00 hodin koná debatní setkání s Jaromírem Novotným nad jeho aktuální uměleckou intervencí „Introdukce“. Debaty se zúčastní také farář Tomáš Halík, liturgik Jan Kotas a kurátor Norbert Schmidt.

Procesní prapory, které byly vneseny doprostřed lodi akademického kostela u Karlova mostu na Popeleční středu 5. března 2014, nejsou – nutno hned zkraje podotknout – vůbec tradiční. Nedoplňují bujarý barokní interiér o další expresivní barevnou vrstvu. Není na nich žádný světec, žádný znak měšťanského či studentského spolku ani žádný zbožný citát. Jejich barevnost je redukována na valéry černé a šedé.

Dokonce působí na první pohled možná přímo rušivě. Tím však právě „uvádějí“, jak svým názvem naznačuje i jejich autor malíř Jaromír Novotný, do dané liturgické doby. Mnohé výtvarně napovídají oním „přehrazením“, obsaženým v horizontálních kompozicích, a také prostorově svým přísným řazením podél hlavní osy kostela. Letošní postní intervence u Nejsvětějšího Salvátora je výjimečná také tím, že poprvé není spojena primárně s architekturou kostela, ale především s jeho návštěvníky. Plátna vlají volně v prostoru těsně nad hlavami lidí.

Barevnost i horizontální pojednání ploch vlastních obrazů jakoby vnášely do kostela každodennost lidského života, možná i tolik rozšířenou neschopnost alespoň zahlédnout onen „horizont horizontů“, vertikálu, kterou se tolik lidí upřímně obává pojmenovat zjednodušujícími či příliš jednoznačnými pojmy.

Při pohledu na letošní nepřehlédnutelnou intervenci u Nejsvětějšího Salvátora to může znít paradoxně, ale pozornému pozorovateli neunikne, že Jaromír Novotný je advokátem jednoduchosti, redukce, oproštěnosti od velkých spekulací a gest, advokátem soustředěnosti na detail, konkrétní úkol a vytrvalé úsilí. Zmíněná horizontalita je na Novotného obrazech hledající, nestálá, jakoby v pohybu vibruje od obrazu k obrazu nahoru a dolů. Dílo Jaromíra Novotného je každopádně mnohovrstevnaté a to nejen co do procesu svého vzniku.

Řada praporů se zastavuje před oltářní menzou, za kterou se v dálce do výšky pne jiný starý prostorový obraz, Dientzenhoferův zlatý „Boží trůn“. Všichni jsou tak zváni si vybrat obraz svůj, své místo a svůj pohled na chrám a dění v něm, jsou zváni k přemýšlení o nepřístupném, o oddělenosti, ať už trvalé nebo dočasné. (Norbert Schmidt)

Aleš Pištora 19. 03. 2014