Vyhledávání Menu
EN | CZ
 

Dopis papeže Benedikta XVI. biskupům katolické církve

Drazí spolubratři v biskupské službě!

Zrušení exkomunikace čtyř biskupů, kteří byli vysvěceni v roce 1988 arcibiskupem Lefebvrem bez pověření Svatého stolce, vyvolalo z mnoha důvodů uvnitř katolické církve i mimo ni velmi ostrou diskusi, jakou jsme již dlouho nezažili. Mnozí biskupové byli zaskočeni událostí, ke které došlo nečekaně, a bylo obtížné ji pozitivně začlenit do otázek a úkolů současné církve. I když mnozí biskupové a věřící byli v podstatě připraveni hodnotit papežovu připravenost ke smíření pozitivně, zabraňovala v tom otázka, zda takové gesto je doopravdy přiměřené vzhledem ke skutečným naléhavým otázkám života víry naší doby. Některé skupiny naopak otevřeně obviňovaly papeže z toho, že se chce vracet zpět, před II. vatikánský koncil; rozpoutala se tak vlna protestů. Jejich rozhořčení odhalovalo rány, které se již netýkají jen dané situace. To vše mě vede k tomu, drazí spolubratři, abych se na vás obrátil se slovy vysvětlení; měla by napomoci pochopení záměrů, které mě a příslušné úřady Svatého stolce vedly při tomto kroku. Doufám, že tím přispěji ke zklidnění situace v církvi.

Nepředpokládanou a nešťastnou skutečností pro mě bylo, že kauza biskupa Williamsona zastínila zrušení exkomunikace. Diskrétní gesto milosrdenství vůči čtyřem biskupům, vysvěceným platně, avšak nedovoleně, vyznělo najednou zcela jinak: jako popření smiřování křesťanů a židů, a tedy jako zrušení toho, co koncil v tomto ohledu vyhlásil jako cestu pro církev. Pozvání k usmíření s odštěpenou církevní skupinou se tak změnilo v pravý opak: ve zdánlivý krok zpět na cestě dosavadního smíření mezi křesťany v době od koncilu. Jít touto cestou smíření a rozvíjet ji bylo od počátku cílem mé teologické činnosti. Mohu jen hluboce litovat toho, že došlo k záměně těchto dvou opačných procesů, které na čas narušily pokoj mezi křesťany a židy a také uvnitř církve. Bylo mi řečeno, že pozorné sledování informací na internetu umožní zavčas se seznámit s problémem. Beru si z toho ponaučení, že v budoucnosti Svatý stolec musí věnovat tomuto zdroji informací větší pozornost. Mrzelo mě, že i katolíci, kteří by v zásadě mohli lépe znát pravý stav věci, měli dojem, že mi musí projevit své nepřátelství připravené k útoku. O to více děkuji židovským přátelům, kteří napomohli tomu, aby nedorozumění bylo rychle odstraněno a obnovila se atmosféra přátelství a důvěry, která, tak jako v době Jana Pavla II., panovala i během celého období mého pontifikátu a díky Bohu pokračuje i nadále.

Další chybou, které upřímně lituji, je že v okamžiku zveřejnění dekretu ze dne 21. ledna 2009 nebyla dostatečně objasněna jeho hranice a jeho dosah. Exkomunikace se týká osob, nikoliv institucí. Biskupské svěcení bez pověření papeže představuje nebezpečí schizmatu, protože zpochybňuje jednotu biskupského sboru s papežem. Církev proto musí reagovat nejpřísnějším trestem, exkomunikací, aby tak vedla potrestané osoby k lítosti a návratu k jednotě. Dvacet let po svěcení nebylo tohoto cíle bohužel ještě dosaženo. Zrušení exkomunikace vede ke stejnému cíli jako trest: pozvat znovu čtyři biskupy k návratu. Toto gesto bylo možné poté, co dotyční vyjádřili své základní uznání role papeže a jeho pastýřské moci, i když s jistými výhradami co do poslušnosti vůči jeho autoritě v otázkách víry a vůči koncilu. Tímto se vracím k rozdílu mezi osobou a institucí. Zrušení exkomunikace bylo opatřením v rámci církevní kázně: osoby byly zbaveny zátěže ve svědomí, která vyplývá z nejtěžšího církevního trestu. Tuto kázeňskou rovinu je potřeba rozlišovat od roviny naukové. Skutečnost, že Bratrstvo sv. Pia X. nemá v církvi žádné kanonické postavení, se ovšem nezakládá na důvodech kázeňských, ale naukových. Dokud bratrstvo nemá v církvi žádné kanonické postavení, ani její kněží, nevykonávají v církvi žádný právoplatný úkon ze svátostí. Je tedy třeba rozlišovat mezi kázeňskou rovinou, týkající se osob jako takových a mezi rovinou naukovou, na níž se jedná o otázku úřadu a jeho ustanovení. Abych to ještě jednou upřesnil: pokud nejsou vyjasněny otázky nauky, nemá Bratrstvo v církvi žádný kanonický status a jeho duchovní, přestože byli zbaveni církevního trestu, nevykonávají právoplatně žádný svátostný úkon v církvi.

Vzhledem k této situaci mám v úmyslu spojit v budoucnu papežskou komisi „Ecclesia Dei“ s Kongregací pro nauku víry. Komise Ecclesia Dei je od roku 1988 institucí zodpovědnou za ta společenství a osoby, které pocházejí z Bratrstva sv. Pia X. nebo podobných uskupení a chtějí se vrátit do plného společenství s papežem. Tím se má ukázat, že problémy, které se nyní budou řešit, jsou ze své podstaty povahy doktrinální a týkají se především přijetí II. vatikánského koncilu a pokoncilního učitelského úřadu papežů. Kolegiální instituce (zejména pravidelná středeční shromáždění kardinálů a plenární zasedání, které se koná jednou či dvakrát do roka), se kterými kongregace řeší aktuální otázky, zaručují spolupráci prefektů různýchřímských kongregací a zástupců světového episkopátu na příslušných rozhodnutích. Nelze zůstat u učitelské autority církve z roku 1962, to musí být Bratrstvu zcela jasné. Mnohým z těch, kteří si zakládají na tom, že jsou velkými obhájci koncilu, je však třeba také připomenout, že II. vatikánský koncil v sobě zahrnuje celé dějiny učení církve. Kdo chce být poslušný koncilu, musí přijmout víru vyznávanou po staletí a nemůže odříznout kořeny, ze kterých strom žije.

Drazí spolubratři, doufám, že tím je objasněn pozitivní význam i hranice opatření ze dne 21. ledna 2009. Zůstává však otázka: bylo toto opatření nutné? Bylo skutečně prvořadé? Nejsou tu snad mnohem důležitější věci? Jistěže existují záležitosti důležitější a naléhavější. Myslím si, že jsem na začátku svého pontifikátu ve svých projevech vyzdvihl jeho priority. To, co jsem tehdy řekl, zůstává beze změn mým pravidlem. První prioritu pro Petrova nástupce jasně stanovil Pán ve večeřadle: „Ty… utvrzuj své bratry“ (Lk 22,32). Sám Petr tuto prioritu znovu formuloval ve svém listu: „Buďte stále připraveni obhájit se před každým, kdo se vás ptá po důvodech vaší naděje“ (1 Petr 3,15). Dnes, kdy víře v mnoha oblastech světa hrozí, že vyhasne jako plamen, který už nemá z čeho žít, je prvořadou prioritou zpřítomnit Boha v tomto světě a umožnit lidem setkání s ním. Ne s jakýmkoliv bohem, ale s Bohem, který hovořil na Sinaji; s Bohem, jehož tvář rozeznáváme v lásce až do krajnosti (srov. Jan 13,1) – v Ježíši Kristu ukřižovaném a vzkříšeném. Skutečný problém naší doby je, že se Bůh vytrácí z povědomí lidí a že s vyhasínáním světla, pocházejícího od Boha, ztrácí lidstvo svou orientaci. Destruktivní následky této ztráty vidíme stále více.

Vést lidi k Bohu, k tomu Bohu, který promlouvá v Bibli, je nejvyšší a základní prioritou církve a Petrova nástupce v této době. Jako logický důsledek z toho plyne, že musíme mít v srdci  jednotu věřících. Jejich nesvornost, jejich vnitřní rozpory zpochybňují věrohodnost jejich  hlásání Boha. K nejvyšší prioritě proto patří úsilí o společné svědectví víry křesťanů – tedy o ekumenismus. K tomu přistupuje nutnost, aby všichni, kdo věří v Boha, společně hledali mír, snažili se o vzájemné sblížení a navzdory odlišným představám o Bohu směřovali společně ke zdroji světla – tedy mezináboženský dialog. Kdo zvěstuje Boha jako lásku „až do krajnosti“, musí o této lásce vydávat svědectví: s láskou se věnovat trpícím, odmítat nenávist a nepřátelství – tedy sociální rozměr křesťanské víry, o kterém jsem hovořil v encyklice Deus caritas est.

Jestliže zápas o víru, naději a lásku ve světě představuje v tuto chvíli (a v různých podobách neustále) skutečnou prioritu církve, patří sem přece i malá a střední usmíření. Je třeba si uvědomit, že tiché gesto podané ruky stalo halasným rozruchem a stalo se opakem smíření. Přece si ale kladu otázku: bylo a je skutečně nesprávné jít i v tomto případě vstříc bratru, který „má něco proti tobě“ (srov. Mt 5,23n) a pokusit se o smíření? Nemá se snad i občanská společnost pokoušet předejít projevům radikalizace a, nakolik je to možné, znovu zapojit její případné příznivce do velkých tvůrčích sil společenského života, aby se tak zabránilo jejich odloučení se všemi důsledky? Může být snad úplně špatné usilovat o uvolnění zaujatosti předpojatosti zatvrzelosti a vyhrocení, a vytvářet tak prostor tomu, co najdeme pozitivního a co lze zachránit pro celek? Sám jsem po roce 1988 prožil, jak po návratu společenství, která byla předtím od Říma odloučená, se změnila atmosféra uvnitř, jak jejich návrat do širokého společenství církve překonal jednostrannost a zmírnil zatvrzelost, a stal se pozitivní silou pro celek. Může nám být zcela lhostejné společenství, v němž je 491 kněží, 215 seminaristů, 6 seminářů, 88 škol, 2 univerzitní instituty, 117 bratří, 164 sester? Máme je skutečně klidně nechat unášet proudem daleko od církve? Například myslím na těch 491 kněží: spletitost jejich motivací nemůžeme znát. Myslím však, že by se nerozhodli pro kněžství, kdyby vedle zkreslených a nesprávných pohnutek neměli lásku ke Kristu a rozhodnutí zvěstovat ho a s ním živého Boha. Máme je – coby stoupence  okrajové radikální skupiny jednoduše vyloučit ze snahy o smíření a jednotu? Co se pak stane?

Jistě, již dlouhý čas a znovu u této příležitosti jsme slyšeli od zástupců tohoto společenství mnoho nelibozvučných tónů – domýšlivost a mudrlantství, setrvávání v jednostrannosti atd. Z lásky k pravdě musím tady dodat, že se mi dostalo i mnoho dojemných projevů vděčnosti, které hovořily o otevřenosti srdce. Copak by velká církev nemohla být i velkorysá s vědomím svého širokého záběru, s vědomím zaslíbení, které jí bylo dáno? Neměli bychom jako správní vychovatelé být také schopni něco nesprávného přeslechnout a v klidu se snažit zanechat úzkoprsosti? A nemusíme si přiznat, že i z církevních kruhů vyšlo mnoho nelibozvučných tónů? Někdy se zdá, jako by naše společnost potřebovala nějakou skupinu, ke které nemusí být tolerantní a do které se může klidně s nenávistí pustit. A pokud se k ní někdo opováží přiblížit – v tomto případě papež – ztrácí právo na toleranci a lze s ním bez obav jednat s nenávistí, bezostyšně a nediskrétně.

Drazí spolubratři, ve dnech, kdy mě napadlo, že napíšu tento dopis, jsem shodou okolností  v římském semináři měl vysvětlit a komentovat úryvek z Gal 5,13–15. Byl jsem překvapen, jak přímo hovoří o aktuální situaci: „Ta svoboda však nesmí být záminkou, abyste se vraceli k prosazování sebe. Spíše si navzájem posluhujte láskou. Celý Zákon totiž ve své plnosti je obsažen v jediné větě: ‚Miluj svého bližního jako sebe‘. Jestliže se však mezi sebou koušete a požíráte, dejte pozor, abyste jeden druhého nepohltili.“ Vždy jsem se klonil k názoru, že tato věta patří k rétorickým nadsázkám, které se někdy u sv. Pavla vyskytují. V jistém ohledu by tomu tak mohlo být. Bohužel však „kousání a požírání“ existuje v církvi i dnes, jako důsledek špatně chápané svobody. Překvapuje nás, že nejsme lepší než Galaťané? Že nám minimálně hrozí stejná pokušení? Že se musíme vždy znovu učit správně užívat svobody? A že se stále znovu musíme učit nejvyšší prioritě – lásce? V den, kdy jsem o tom hovořil v semináři, se v Římě slavil svátek nazvaný „Madonna della fiducia“ – (Panny Marie důvěry). Maria nás skutečně učí důvěře. Vede nás k Synu, v něhož všichni můžeme důvěřovat. On nás povede i v časech bouře. Chtěl bych proto srdečně poděkovat všem biskupům, kteří mi v této době projevili dojemnou důvěru i účast a především mě ujistili o svých modlitbách. Toto poděkování patří také všem věřícím, kteří během této doby dosvědčili neochvějnou věrnost nástupci sv. Petra. Ať nás všechny Pán chrání a vede nás cestou pokoje. Toto přání spontánně vychází z mého srdce na počátku postní doby, liturgického období zvláště vhodného k vnitřnímu očištění. Toto období nás všechny zve, abychom s novou nadějí hleděli na světlo velikonočních svátků.

Se zvláštním apoštolským požehnáním

V Pánu váš

                                              Benedikt XVI.

                                                                                   Vatikán 10. března 2009

Převzato z TS ČBK, upraveno.

25. 03. 2009