Vyhledávání Menu
EN | CZ
 

Duchovní slovo prof. Petra Piťhy

Muži bratři,

byl jsem pozván, abych Vás oslovil. Je to nelehká pocta. Nespotřebuje totiž mnoho důvtipu pochopit, že jste plni očekávání. Že je Vaše pozornost upjata k tomu, co bude následovat, k Vašemu prvnímu sezení s novým arcibiskupem. A já tu stojím, abych bezmála podle jakéhosi duchovního protokolu mluvil o liturgické době, přijatelně zdržoval a umožnil opozdilcům stihnout začátek. Přitom jsem si vědom, že všechno, co bude následovat, je ve své podstatě k uzoufání jednoduché, a proto tak těžko pochopitelné a realizovatelné ve světě pokaženém hříchem a pokrouceném natolik, že spravedliví lidé o něm mluví jako o slzavém údolí. Protože prožíváme dobu, kdy apoštolové hleděli vzhůru za Pánem, který jim unikal, a propadali strachu, jak to teď v jeho nepřítomnosti půjde dál, rozhodl jsem se, že se pokusím obrátit Vaše oči vzhůru, odkud nám přichází pomoc, a ukázat Vám onen jednoduchý ideální obraz,k němuž máme směřovat přes všechny překážky cesty vedoucí zmíněným údolím stínů konečnosti.

Shodou okolností jsem měl včera zajímavou rozcvičku. Přednášel jsem ve Státním statistickém úřadě na téma Etika spolupráce. Stál jsem před lidmi povýtce z tohoto světa. Před lidmi, kteří na prvé místo kladou výši platu a pohodlí, nebo zase sebeuspokojení při pocitu významu a moci, před lidmi uštknutými závistí atd. Měl jsem jim vysvětlit – a vedení úřadu si přálo, abych je i přesvědčil – že při spolupráci jde o to, aby přinášela obecný užitek a pro zúčastněné byla příjemná. Snažil jsem se jim ozřejmit vcelku jednoduchou formuli: Má-li se dařit spolupráce, je zapotřebí, aby se lidé shromáždili kolem úkolu, který je spojuje v živé společenství, jinými slovy, kvalitní spolupráce vyrůstá ze zájmu o společné dílo a ohleduplnosti vůči druhým. Jak se to povedlo nevím.

Zde je situace podstatně jiná než tam, protože máme ohromnou výsadu svého křesťanství a kněžství, o niž se můžeme opřít. Nicméně nesmíme zapomenout, že jsme lidé, máme různé vlastnosti a slabosti a že i my musíme na sobě pracovat, protože můžeme být sváděni k povýšenectví, k touze vyniknout, a proto být podlézaví směrem nahoru a bezohlední až k asociálnosti směrem dolů, můžeme trpět záchvaty závisti, urážlivosti, vztahovačnosti a v podstatě vším, co dobře vidíme na druhých, o čem kážeme, ale sami sebe vynecháváme a zanedbáváme.

V běhu liturgického roku stojíme mezi dvěma velkými tajemstvími víry. Tajemstvím zmrtvýchvstání a tajemstvím Ducha sv., který sestoupil na apoštoly. Zamysleme se nad tím, jak se k sobě mají tělo a duch. Christologicky je to jasné. Kristus, vtělené Slovo sdílí s Bohem Otcem Svatého Ducha. Ten je pak silou, která vzkřísí smrtelné tělo Kristovo přijaté skrze Pannu Marii a vynese je na nebesa. Složitější je pohled eklesiastický, ale právě ten nás musí zajímat. Tělem Kristovým, jak říká apoštol Pavel, je církev (srov. Kol 1,18 a Ef 5,21-30). To garantuje jak její jednotu, tak její svatost, bez ohledu na to, z jakých lidí je složena. My ovšem víme, jací jsou lidé, kteří společenství církve vytvářejí, a víme proto i o tom, že její tělo je zraněné, bolavé a dokonce všelijak zohavené, ale že neumírá a stále se uzdravuje životodárnou silou sv. Ducha. Pavlovská metafora celistvosti těla, odlišnosti jednotlivých údů a rozmanitosti svatodušních darů nás poučuje o potřebě vzájemnosti a vlastně o spolupráci (srov. 1. Kor 12,12-30 a Řím 12,3-8).

Z hlediska vzájemnosti nám obraz těla říká, že nám nemůže být lhostejná bolest či nemoc některého údu, protože se tak či onak týká celého organismu, a tedy každého z nás. Ostuda jednoho kněze a v menší míře i každého katolíka je vždy ostuda naše. Nelze to řešit tím, že před veřejností, zvláště před nevěřící veřejností, spolubratra odsuzujeme, dokonce na jeho nedostatky upozorňujeme. Je to nepříjemné, ale my se musíme velmi osobně stydět, protože z jednoty těla vyplývá, že jde o „naši“ chybu. Jinak bychom to dotáhli k tomu, že se začneme stydět za to, že jsme členy té zkažené církve, že jsme kněžími, začneme se okolí omlouvat za to, na co máme být hrdí a jako nezasažení tímto ošklivým utrpením celku opustíme Krista, který zcela určitě bude u trpících a nemocných. Pozor na kritiky, vylučují nás ze společenství. Podle metafory organismu těla musíme naopak udělat vše pro obnovu zdraví, vyslat tam veškerou možnou pomoc. Děsím se fráze, tak často vyslovované – „to je bolest“ – protože dává najevo, jak se mluvčího netýká, jak ho nebolí, jak ho nezajímá, jen ho obtěžuje v jeho sobeckém opouzdření.

Řekl jsem, že tělo církve může být i zohaveno. Měl jsem na mysli nevyrovnanost růstu, poškození úměrnosti postavy. K tomu vede megalomanický přístup, který způsobí jakousi elefantiasis jednoho údu. Nesouměrnost může vznikat i zcela jednoduchým způsobem – věcným nedostatkem Myslet na bohaté faře na problémy hladomoru v Bangladéši, posílat tam něco peněz a nad bohatým stolem se modlit za ty, kdo nemají, může být pěkným pokrytectvím ve chvíli, kdy nepomůžeme spolubratru, který na obtížném místě v chudých farnostech žije ze státního dobrodiní, tj. trpí nedostatkem.

Z hlediska spolupráce je obraz těla poučný trochu jinak. Naší prací je vinice Páně, s hrozny, kameny, plevelem a Boží stádce s ovečkami, trkavými berany a obíhajícími vlky. Tyto úkoly stojící na prvém místě našeho zájmu by nás měly spojovat. Jim máme podřizovat vše ve svém životě. Je to jediný společný úkol a v žádném případě ho nemůžeme mechanicky rozdělit na osobní díly – každý se stará o své. Ono to vždycky vede nakonec k tomu, že se staráme jen o sebe. Naše spolupráce oproti spolupráci v jiných institucích má tu výhodu, že společenství úkolu je chráněno společenstvím téhož Těla. Práce na vinici je chráněna společným stolem Páně. Je proto třeba opřít se o eucharistii, která je svorníkem naší skutečné jednoty.

Parciální zájmy jednotlivců stojí vždy proti jednotě celku. Zdůrazňuji zájmy, protože rozmanitost osobních vlastností nejen že nevadí, ale je dokonce nutná, aby tělo bylo organismem a nestalo se třeba i dobře fungujícím mechanismem. Uniformita obvykle vede k větší funkčnosti, ale zároveň k něčemu málo lidskému. Ani armáda, ani zfanatizovaný dav ovládaný několika hesly, ani koncentrační tábor, přestože to funguje, nejsou něčím, co by bylo životné. Společný zájem přináší spolupráci a uspokojení, protože slepá poslušnost je ve srovnání se spolehlivostí bláto. O nebezpečích parciálních zájmů hovoří sv. Petr, když napomíná představené, že nesmí hledět na nějaký zisk či slávu, ale vždy se zajímat výhradně o své svěřené stádo (srov. 1 Petr 5,2-3). Také vlastní výrok Kristův o dobrém pastýři a nájemci je jasný (Jan 10,11-13).

Tělo církve musí být živé. Jeho životem je Duch, který přichází, neustále ji obnovuje, uzdravuje a proměňuje. Je garantem toho, že ve své podstatě je církev táž včera i dnes i navěky (srov. liturgie Zmrtvýchvstání Páně). Dobová proměnlivost musí mít takový jednotící, stále týž princip. Touha po Duchu a otevřenost Duchu jsou naší hlavní starostí. Duch sjednocuje. Tím sjednává smír a vytváří pokoj. Je třeba domýšlet, proč ve svátostí smíření říkáme na usmíření hříchů dal svého svatého Ducha (absoluční formule) a že právo odpouštět dal Kristus apoštolům poté, co jim řekl: Pokoj vám, přijměte Ducha Svatého (Jan 20,21-22). Darem vnitřního pokoje (a to je odpuštění a spása) je disponoval k tomu, aby odpouštět mohli.

O Duchu mluvíme jako o Lásce, ale v Písmu se vždy mluví o Duchu pravdy. Bůh nám ukazuje pravdu svou láskou. Pravda je, že jsme hříšní a že se z toho sami nemůžeme dostat. Je také pravda, že člověka (tedy i každého z nás) stvořil ke svému obrazu a hřích tomu odporuje. Aby dotvrdil pravdu svého stvořitelského Slova, vydal svého Syna, který se z lásky k nám obětoval. Rádi hovoříme o lásce, ale máme-li jí dosáhnout, musíme přijmout pravdu. Jen skrze pravdu dojdeme k lásce, jen skrze lásku budeme schopni pravdu přijmout. K tomu dva krátké citáty: Já jsem Cesta, Pravda a Život (Jan 14,6) a Mé jho netlačí, … (Mat 11,30). Zajímejme se více o pravdu, budeme méně osobní při řešení otázek spolupráce, budeme si také snáze odpouštět, budeme se blížit k naplnění našeho úkolu, kterým je budovat království Boží.

Otevřme se proto Duchu Pravdy, který je Láskou. Přináší nám všechny potřebné dary. Je sedm darů, které se uvádějí a číslo sedm stojí v biblické řeči za nekonečnem. Pro naši úvahu je vhodné zmínit se krátce o posledním z nich, kterým celý výčet vrcholí. Dar bázně Boží. Co je bázeň Boží. Určitě to není Boží vlastnost. Bůh se nebojí, je všemohoucí. Není to ani nějaká bázeň z Boha. Jistě, tváří v tvář Boží moci můžeme propadnout ohromení z mohutnosti. Tak se bojíme už jen při pohledu na sílu nějakého živlu. Ale chápat bázeň Boží jako strach před trestajícím soudcem, znamenalo by nepochopit jádro křesťanství, odmítnout Krista, který se za nás obětoval a stále se za nás přimlouvá, a vrátit se do oblasti Starého Zákona a to ještě s pominutím proroků. Co je tedy bázeň Boží? Je to bázeň o Boha. Je to ta úzkost o vlastní život, kterou pociťujeme, když nemůžeme dýchat. Bázeň Boží je strach, abychom nepřišli svým přičiněním o život věčný a neupadli do dusivého prostředí nenávisti, závisti a všeho, co sv. Pavel označuje za plody zla (Gal 5,19-21).

Protože se bojím, že přes dobrou snahu byla má promluva zpřeházená a nepřehledná, zkusím na závěr říct hlavní myšlenku. Chceme-li pocítit radost z práce pro Boží království, musíme být jednotni v zájmu o ně. Naše osobní odlišnosti, názory, nadání, letory nejsou pro jednotu příliš nebezpečné, pokud se pevně opřeme o sílu Ducha, která je silou jednotící, protože nám dává odvahu k pravdě a sílu k odpuštění, a dále o svátostné zdroje, které nám Kristus odkázal: o tajemství svátosti oltářní a svátosti pokání.

prof. Petr Piťha

26. 05. 2010