Arcibiskupský palác
Arcibiskupský palác v Praze na Hradčanech je již třetím sídlem pražských biskupů a arcibiskupů.
První rezidencí pražských biskupů byl dům na Hradě vedle chrámu sv. Víta, tzv. staré proboštství , který je z větší části zachován v původním stavu.
Druhé sídlo biskupů a arcibiskupů byl tzv. Biskupský dvůr na Malé Straně v místech nynějšího ministerstva financí. Tuto rozsáhlou budovu, sahající až do Mostecké ulice, postavil ve 13. století v pozdně románském slohu biskup Ondřej (1214 – 1224). Ve 14. století ji přestavěl ve slohu gotickém biskup Jan IV. z Dražic (1301 – 1343). Toto sídlo bylo tak přepychově zařízeno, že i sám král Václav tuto nádheru arcibiskupu záviděl. (W. W. Tomek). Za husitských válek byl dvůr spálen a zničen, arcibiskup Konrád z Vechty (1413 – 1421) odpadl k Husitům a tak zůstal arcibiskupský stolec od roku 1421 neobsazen.
Teprve po 140 letech se stal pražským arcibiskupem Antonín Brus z Mohelnice (1561 – 1580), který byl zároveň velmistrem řádu Křižovníků s červenou hvězdou.
Na základě věnovací listiny, datované 5. října 1561, daroval císař Ferdinand I. dům, stojící poblíž pražského Hradu a náležející kdysi Floriánu Griespeku z Griespachu, za obydlí výše jmenovanému arcibiskupu a jeho nástupcům jako arcibiskupskou rezidenci. Tato první etapa budování pražského arcibiskupství, plánově nedoložená, zahrnula zřejmě půdorys v rozsahu dnešního prvního nádvoří a východní strany nádvoří druhého. Z korespondence arcibiskupa Bruse vyplývá, že byl původně gotický dům přestavěn, do rezidence zahrnut, rozšířen a zvýšen. Tento dům a i další objekty, které byly do budované rezidence zahrnuty, vznikaly přizpůsobením dřívějších stavebních celků. Proto jsou v paláci dodnes zachovány středověké zdi a dokonce i celé prostory. Vnější vzhled rezidence odpovídal tehdejší době. Fasáda byla pokryta sgrafitem, převážně psaníčkovým, doplněným rostlinným dekorem, pravděpodobně i figurálním a zvířecím. Na východní fasádě západního křídla na prvním nádvoří se dochovaly dva symbolické výjevy. Jsou to "Jákobův sen" a "Medvědice požírající vlka" (zřejmě alegorie církve potírající kacíře). Dále se zachovaly plochy psaníčkových sgrafit na stěnách v interiéru, které původně tvořily venkovní fasádu.
Arcibiskup Zbyněk Berka z Dubé (1592 – 1606) přestavěl celý palác v renesančním slohu. Z této doby pochází kaple na jihovýchodní straně paláce, vysvěcená 29. srpna 1599 a zasvěcená "sv. Janu Křtiteli, sv. Oldřichovi, Všem Svatým ke cti Všemohoucího a blahoslavené Panny Marie". V roce 1888 kapli zasvětil arcibiskup Schönborn ještě sv. Janu Nepomuckému. Malířská výzdoba kaple ilustruje události ze života sv. Jana Křtitele, střední obraz pak legendu rodu Berků z Dubé o záchraně knížete Jaromíra sv. Janem Křtitelem z rukou Vršovců. V presbytáři je na stropě zobrazena Nejsvětější Trojice. Malby jsou autorizovaným dílem Daniela Alexia z Květné. Vstupní portál do kaple je ze sliveneckého mramoru a je ozdoben znakem arcibiskupa Zbyňka Berky z Dubé, který byl zároveň velmistrem řádu Křižovníků s červenou hvězdou.
Některé menší přestavby vznikly za arcibiskupa Ferdinanda Sobka z Bilenberku v letech 1669 – 1675.
Nová velká přestavba paláce byla provedena v letech 1676 – 1694 za arcibiskupa Jana Bedřich hraběte z Valdštejna, který povolal z Říma architekta J. B. Matheye, stavitele, který zaujímá přední místo v historii českého předdiezenhoferovského baroka. Matheyova přestavba arcibiskupského sídla je základem dnešního dochovaného vzhledu paláce včetně v té době přistaveného balkónu ze sliveneckého mramoru uprostřed hlavního průčelí s nápisem Johannes Fridericus archiepiscopus Pragensis.
Velkou přestavbu paláce ve slohu rokokovém dal provést arcibiskup Antonín Petr hrabě Příchovský z Příchovic (1764 – 1793). Stavbu provedl architekt J. Wirch. Změnil výškové i šířkové poměry stavby tím, že přidal boční risality o jedné okenní stěně po každé straně, čímž zároveň překlenul uličku do Šternberského paláce (pozdější Ernestinum, nyní Národní galerie). Provedl zároveň změny v interiéru, kde vyzdobil reprezentační místnosti v rokokovém stylu. V přistavěných bočních risalitech se nacházejí pokoje oválného půdorysu, ve druhém patře jsou součástí reprezentačních místností. Byly vyzdobeny krásnými látkovými tapetami, které se i při dnešní obnově podařilo restaurovat. Ve východním rondelu jsou to tapety hedvábné s rostlinnými a ptačími motivy a v západním rondelu tapety sametové.
Týž arcibiskup zakoupil vzácnou sbírku gobelínů, které jsou zasazeny do úzkých vyřezávaných zlacených rámů. Tyto gobelíny jsou dílem francouzského malíře Françoise Desportes (1661 – 1743). Kartony k nim vystavil Desportes v pařížském salonu v letech 1738 –1739 a 1741. Těchto gobelínů je osm a jsou známy pod jménem "Nová Indie" (Les nouvelles Indes). Po jeho smrti je v letech 1753 – 1759 tkal v královské manufaktuře gobelínů v Paříži Francouz Neilson. Tyto drahocenné gobelíny představují tropické krajiny s exotickým rostlinstvem, lidmi a četnými zvířaty. Obrazy jsou vroubeny širokými tkanými bordurami, napodobujícími zlatý řezaný rám. Z několika exemplářů této série se pouze vídeňská a pražská dochovaly kompletní do dnešní doby.
Arcibiskup Příchovský opatřil také místnosti slohovým nábytkem. Sochařská a štukatérská výzdoba fasád paláce pochází také z této doby a je prací z dílny Ignáce Platzera. V průčelí paláce můžeme spatřit velký znak arcibiskupa Příchovského s arcibiskupským kloboukem a třemi labutími hlavami.
Arcibiskup Příchovský dal také postavit nové hlavní schodiště v rokokovém slohu s bohatě tepaným lustrem, svítilnami a zábradlím. Štuková výzdoba a sousoší na schodišti jsou rovněž z dílny Ignáce Platzera.
Nástupcem Petra Příchovského byl Vilém Florentin kníže Salm (1793 – 1810), který v roce 1794 založil u rezidence zahradu. Zahrada se nacházela jednak na místě dnešní zahrady na zasypaném hradním příkopu, jednak v části tzv. Horního Jeleního příkopu. Tuto druhou část zahrady však arcibiskupství roku 1828 prohrálo v soudním sporu.
Za arcibiskupa Schrenka (1838 – 1849) byly v paláci provedeny také menší opravy, zejména přístavba chodby za kaplí, čímž se kaple stala z ulice uzavřenou a tmavší. Jen kříž na střeše přístavku nadále informuje o jejím umístění.
Za kardinála knížete Schwarzenberga (1850 – 1885) nebyly prováděny opravy téměř žádné, takže za tuto dobu palác zevně i uvnitř velmi utrpěl. Tento arcibiskup všechny svoje příjmy z arcibiskupských statků i z rodinných statků na Hluboké rozdal většinou chudým.
Kardinál František de Paula hrabě Schönborn (1885 – 1899) se hned po nástupu na arcibiskupský stolec věnoval důkladné opravě paláce a jeho zařízení. Šlo však pouze o restaurování celé rezidence, nikoliv o změny dispozice či vzhledu. Nejvážnější byly statické opravy stropů, a to s použitím ocelových kolejnic, na které byla vynesena poškozená zhlaví trámů. Kardinál Schönborn nechal také zřídit novou vazbu krovů na hlavních budovách s novou břidlicovou krytinou. Byla provedena nová omítka fasád hlavních budov, postaveny stáje a ve všech místnostech položeny nové parketové podlahy. Gobelíny byly zaslány do Vídně na vyčištění. Z této doby pochází také současná úprava interiéru kaple, kde byl postaven nový oltář a pořízeny svícny podle návrhu prof. Wachmanna. Postranní oltáře byly zrušeny a bylo zřízeno nové dřevěné obložení stěn a lavice. Kardinál Schönborn také zakoupil mnoho kusů slohového nábytku. Platzerovy sochy z průčelí paláce byly sneseny, protože byly již ve špatném stavu a nahrazeny vázami.
Jeho nástupce, kardinál Lev Skrbenský (1899 – 1919), v opravách své rezidence pokračoval. Již v roce 1901 bylo zřízeno v celém paláci telefonní vedení a bylo provedeno několik radikálních úprav stropních konstrukcí, protože se ukázalo, že stav některých trámů hrozí zřícením některých stropů. Byly též provedeny některé dispoziční úpravy, jako např. náhrada starého schodiště, vedoucího z průjezdu mezi 2. a 3. nádvořím do konzistoře, novým trojramenným schodištěm. Původní schodiště pocházelo ještě z Griespekova domu a zaujímalo značnou plochu. Tyto úpravy však neměly vliv na vnější vzhled budovy. V místnostech konzistoře byly zřízeny nové podlahy, skříně na spisy a v roce 1906 v celé rezidenci elektrické osvětlení. Byla též provedena velmi moderním způsobem rekonstrukce kuchyně a mnoho dalších úprav.
Za arcibiskupa Františka Kordače (1919 – 1931) a pak za kardinála Karla Kašpara (1931 – 1941) byly provedeny opravy hlavně fasád.
Předposlední oprava proběhla koncem 80. let za kardinála Františka Tomáška (1977 – 1991), jednalo se však pouze o nový nátěr fasád. Jiné práce nebylo možno za minulého režimu provést.
Zatím poslední důkladná oprava a rekonstrukce proběhla v letech 1995 – 1998 za současného arcibiskupa kardinála Miloslava Vlka. Rekonstrukce byla vynucena neudržitelným stavem objektu, což prokázal stavební průzkum počátkem devadesátých let. Kritické byly zejména podstatné statické poruchy svislých a vodorovných konstrukcí a naprosto nevyhovující stav všech inženýrských sítí a médií včetně přípojek. Navíc došlo na podzim roku 1993 ke statické havárii jihovýchodního nároží Arcibiskupského paláce vlivem Správou pražského hradu budovaného kolektoru do Salmovského paláce.
Vzhledem k předpokládané velké finanční náročnosti plánované opravy a limitovaným možnostem Římskokatolické církve požádal arcibiskup pražský na podkladě zákona 218/1949 Sb. vládu ČR o významnou finanční pomoc k zajištění financování opravy Arcibiskupského paláce. Kladné stanovisko vlády ČR o investiční dotaci do výše 280 mil. Kč přispělo k rozhodnutí o zahájení rekonstrukce.
Zhotovitelem stavby byla ve veřejné soutěži vybrána firma Konstruktiva Group, Konsit, a. s., projektovou dokumentaci zpracoval atelier AMA s. r. o. Předpokládaná doba výstavby byla od poloviny roku 1995 do konce roku 1999.
Vlastní realizace stavby probíhala po etapách za provozu úřadu a byla mimořádně náročná po všech stránkách, zejména po stránce historicko-památkové, kde práce vyžadovala vysoce odborný a velmi citlivý přístup všech pracovníků. Proti původnímu předpokladu ukončení celé stavby v závěru roku 1999 se ji podařilo o rok zkrátit. Díky intenzívní snaze všech zúčastněných a pochopení dodavatele se podařilo náklady stavby jejím urychlením proti původním předpokladům snížit tak, že nemusela být vyčerpána přislíbená státní dotace v plné výši, a tak bylo možno z limitu pro rok 1998 vrátit do státního rozpočtu 13,424 mil. Kč a nezatěžovat touto stavbou rozpočet roku 1999.
