Vyhledávání Menu

Historie našeho církevního školství

 

Spojení církve a školy je staré jak církev sama. Náznaky tohoto spojení můžeme najít už na stránkách Nového zákona. Apoštol Pavel a vlastně i samotný Pán Ježíš místy užívali metody rabínské pedagogiky pro první šíření radostné zvěsti. Podobně církevní otcové posilovali církev prvních staletí tím, že její víru podepřeli pozdně helénistickou vzdělaností. Tím zachránili klasické jazyky a část intelektuálního dědictví antiky, které se pak spolu s židovsko-křesťanským náboženstvím stalo základem naší kultury.


12444

Povědomí o tom, že ve středověku byla církev jediným nositelem vzdělanosti, má snad každý; již méně lidí si však uvědomuje, že církev byla v celé Evropě téměř dominantním provozovatelem škol až do období počátku 19. stol. Teprve po napoleonských válkách došlo k tzv. velké sekularizaci. Tehdy rodící se moderní státy začaly od církve přebírat její zdravotní, sociální a školské instituce, které přizpůsobily novým potřebám průmyslové společnosti.


V naší zemi byla situace složitější. Habsburská monarchie se s katolickou církví svázala příliš těsně a hranice mezi státem a církví byla především v oblasti školství dlouho nezřetelná. Až do šedesátých let 19. stol byly vlastně všechny obecní školy školami církevními.  Třebaže byly u nás do I. světové války téměř všechny školy definitivně postátněny, nepřestala být na nich církev výrazným způsobem přítomná. Velký počet kněží tvořili „katecheté“ ustanovení pouze pro výuku náboženství na školách, v učitelských sborech jim náleželo přednostní postavení. Podobně i náboženství jako vyučovací předmět figurovalo na vysvědčení  vždy na prvním místě. Pro naše praprarodiče byla i účast na bohoslužbách považována za součást školní výuky a její zanedbávání mělo vliv na známku z náboženství i z mravů (což se z dnešního pastoračního hlediska jeví jako téměř absurdní). První Československá republika prostor přítomnosti církve ve státní škole poněkud zúžila (např. byly odstraněny krucifixy ze tříd, které dodnes najdeme v Rakousku a Bavorsku), ale většina žáků základních a středních škol stále procházela povinnou výukou náboženství a to až do školního roku 1952/1953 (sic!).

Poněkud podrobnější historický úvod byl nutný k tomu, abychom se příliš nepodivovali nad poměrně malým počtem škol přímo řízených katolickou církví před II. světovou válkou. Své základní poslání hlásat Evangelium církev v rámci dobových možností plnila na školách státních, a proto jen v ojedinělých případech na sebe brala obtížné břemeno vydržování vlastních škol. Byla zde slavná gymnázia vedená mužskými řeholemi tradičně zaměřenými na šíření vzdělanosti (benediktini, piaristé, jezuité), ta však spíše jen doplňovala síť státních gymnázií. Ženské řeholní instituty zřizovaly dívčí penzionáty, z nichž jen některé měly tzv. právo veřejnosti a tedy oficiální status gymnázia nebo střední odborné školy. Odborné církevní školství se specializovalo především na výchovu opatrovnic a učitelek ručních prací. Tehdejší důraz katolického školství na oddělené vzdělávání dívek byl patrný také v poměrně velkém počtu katolických dívčích učitelských ústavů. Pokud zmíníme řádové a diecézní teologické instituty – semináře, tedy školy na pomezí mezi školami středními a vysokými, je nástin předválečného neuniverzitního církevního školství téměř úplný.

Komunistický puč v únoru r. 1948 znamenal samozřejmě definitivní konec všech církevních škol. Násilně tak byl završen proces postátňování školství jako celku, který ovšem započal již v polovině 19. stol. Po roce 1953 se jednotná státní škola stala klíčovým nástrojem ideologické propagandy totalitní moci, díky které se náboženská složka výchovy institucionálně i pedagogicky vytlačovala za hranice legality. 

Současné katolické školy začaly vznikat prakticky okamžitě po sametové listopadové revoluci. Již počátkem roku 1990 se sdružili křesťanští intelektuálové a pedagogové do tzv. Ústředí křesťanských škol, které se scházelo na faře při dominikánském klášteře v Husově ulici v Praze na Starém Městě. Při jeho zrodu stál i tehdejší arcibiskup pražský  František kardinál Tomášek. Protože v Ústředí působila i řada právníků, mohla církev kvalifikovaně spolupracovat s rodící se demokratickou výkonnou i zákonodárnou mocí na rychlé změně legislativy umožňující obnovení výuky náboženství a vznik církevních škol.

Naprostá většina církevních školy v naší arcidiecézi vznikla v rozmezí let 1990-1995. Iniciativa k jejich založení pocházela "zdola" a je převážně dílem nadšených laiků nebo řeholních společenství. Na starší tradice navazují naše školy spíše výjimečně. Římská unie řádu sv. Voršily mohla obnovit své poslání v navrácené funkcionalistické školní budově v Ostrovní ul. v Praze 1 (ZŠ sv. Voršily), na tradici předválečného církevního učitelského ústavu navazuje Svatojánská kolej – vyšší odborná škola pedagogická ve Sv. Janu pod Skalou (okres Beroun). Kongregace školských sester sv. Františka dostala zpět dvojici budov tvořící východní frontu náměstí Míru v Praze na Vinohradech. V jedné z nich provozují sestry Křesťanský domov mládeže u sv. Ludmily; ve funkcionalistické budově s astronomickou observatoří zřizuje arcidiecéze své Arcibiskupské gymnázium(které se ovšem hlásí spíše k tradici předválečného Arcibiskupského gymnázia v Praze - Bubenči). Většina katolických škol však začala růst s Božím požehnáním „na zelené louce“ a díky profesionalitě i obyčejné lidské obětavosti svých pedagogických pracovníků rozvíjejí své poslání dodnes. O jejich vitalitě svědčí fakt, že z  katolických škol založených po roce 1990 zanikla pouze jediná mateřská škola.

27. 05. 2015