Vyhledávání Menu
EN | CZ
 

Homilie biskupa Malého při bohoslužbě za oběti totality

Sestry a bratři, vážení televizní diváci,

při této bohoslužbě vzpomínáme na ty, kdo skončili v komunistických koncentrácích. Ale to nebyli jediní, kteří byli poškozeni či obráni o svá práva. Kolik nadaných lidí bylo tehdy v naší společnosti, kolik zmařených talentů, lidí, kteří kvůli tzv. třídnímu původu nemohli rozvíjet své schopnosti a svůj um. Kolik lidí bylo postiženo při tzv. kolektivizaci našeho zemědělství. Kolik lidí bylo v důsledku tvrdého ateismu obráno o své tradice. Kolik bohulibých spolků bylo zrušeno ve jménu lepších zítřků. A mohli bychom pokračovat. Bylo už mnoho napsáno o době po r. 1948. Nebudu se opakovat.

Vybral jsem první biblické čtení z knihy Žalozpěvů (Pláč Jeremiášův), kde prorok líčí svůj duchovní i duševní stav. Říká mj.: Lovili mě jako lovci ptáče, bez důvodu, moji nepřátelé. Umlčeli můj život v jámě a zaházeli mě kamením. Až nad hlavu mě zatopily vody; řekl jsem si: Jsem ztracen. A přesto, Bože, jsi mi byl blízko v den, kdy jsem tě vzýval. Řekl jsi: Neboj se.

To je úžasné ujištění. Ano, byla snaha naprosto člověka vykořenit, udupat, ponížit, zavrhnout, uvrhnout do zapomenutí. A nezdařilo se to. V dané chvíli se zdálo, že ta doba je bez veškeré naděje. Ale i tato doba byla prodchnuta Boží přítomností – neznatelnou, nezaznamenatelnou, ale přesto skutečnou. A i tam zaznívalo to Boží: Neboj se. Ale předpokladem bylo, že ti, kteří byli ochotni přinášet oběti, si účelově a prvoplánově nehráli na hrdiny. Jako ten prorok, o němž jsme slyšeli v úryvku z knihy Žalozpěvů. Zároveň ale nepodlehli pasivitě, otupělosti.  A ať už vědomě nebo nevědomě ochotou k oběti umožňovali Boží vstup do své bezbrannosti, do své temnoty. Bůh nepůsobí jako Deus ex machina, kterého si lze zavolat na počkání, ale působí jako Bůh pravdy. Tomu, kdo má otevřené nitro, dovede dát naději a sílu. Je to Bůh, který usvědčí. Dobře víme, že nakonec pravda o těchto obětech vyšla najevo, a ti, kteří se statečné snažili udupat, žili potom ve strachu – ve strachu z odhalení. Utíkali od sebe sama. Nebyli často popohnáni po zásluze k soudu. Ale přesto vnitřně, ve své zarputilosti, žili ve stálém strachu, že si každý na ně může poukazovat.

A tak při této bohoslužbě vyslovme dík za všechny ty, kdo se nezlomili, kdo odolali, kdo si zachovali osobní čest, kdo dali svému utrpení smysl, kdo tím odhalili lež a podvod minulého režimu, kdo svými obětmi uvrhli na světlo jeho zrůdnost.

Neměli bychom ale zůstat jen u minulosti, jen u vzpomínky. Můžeme být jisti, že Bůh nezapomíná. Vybral jsem úryvek ze 4. kapitoly evangelia Lukášova, kde Ježíš otvírá v synagoze knihu proroka Izaiáše a říká: Duch Hospodinův jest nade mnou; proto mne pomazal, abych přinesl chudým radostnou zvěst; poslal mne, abych vyhlásil zajatcům propuštění a slepým navrácení zraku, abych propustil zdeptané na svobodu, abych vyhlásil léto milosti Hospodinovy.

Budoucnost totiž patří chudým. Ne materiálně chudým. V biblickém slova smyslu chudý je ten, kdo nic nepředstírá, kdo dobře ví, že má prázdné ruce, kdo dovede být závislý, kdo nežije jenom z kalkulu o svoji budoucnost. Ano, ti, kteří tehdy trpěli, měli často prázdné ruce. Vnější pomoc nepřicházela, často byli izolování. Ale právě přijetí prázdných rukou vede k duchovnímu bohatství.  Je to paradox, kterému asi současná doba velmi obtížně rozumí. Přesto je to duchovní postoj, který otevírá průzor do budoucnosti. Chudý je ten, kdo žije jednoduchý způsob, kdo dobře dovede střízlivě rozlišovat dobro a zlo. A Ježíš pokračuje, že vyhlásil zajatcům propuštění. Ano, toto nebezpečí hrozí každému z nás: být zajatý sám sebou, zajatý výhledem na výhody, zajatý pohledem na svůj prospěch. Ale ten, kdo není v tomto otroctví sebe sama, takový má budoucnost.

Slepým navrácení zraku, slibuje Ježíš. Dobře víme, co způsobili fanatičtí stoupenci minulé ideologie, kteří neviděli konkrétního člověka, kteří viděli jenom svoje ideály, o jejichž hodnotě by se dalo pochybovat. Ale to zde nebudeme rozebírat. Člověk má vidět druhého a nebýt v zajetí nějaké ideologie, nebýt v zajetí nějaké myšlenkové struktury, protože teprve takový člověk je svobodný. Žijeme v době, kdy nemůžeme říci, že už jsme dosáhli plnosti svobody. My křesťané věříme, že nastane až na konci časů.  Ale přesto můžeme tuto plnou svobodu, kterou nabízí Kristus, začít žít už teď a tady – tím, že nebudeme obelhávat sebe sama, že se vzepřeme manipulaci, že se nesnížíme k tomu, abychom žili ve lži. Svoboda je veliký Boží dar. To není jen záležitost úpravy vnějších právních a předpisových vztahů. Svoboda je nabídnuta každému z nás a záleží na tom, jak tuto svobodu naplníme. Mnozí z těch, kdo v minulosti byli uvrženi do vnějšího otroctví, vnitřní svobodu tím získali. To je pro nás povzbuzení. Teprve ve své plné svobodě se setkáváme se svobodou Boží. Teprve tam, vědomě nebo nevědomě, můžeme přijmout Boží nabídku a Boží sílu. Tanečnice v úvodu bohoslužby hezky upozorňovaly ve své kreaci na střed této bohoslužby, a tím je Ježíšův kříž. Znamení vnější bezmoci, vnější svázanosti. A přesto Ježíš teprve na kříži zpečetil svoji svobodu, pro niž přišel a kterou slibuje v úryvku ze 4. kapitoly Lukášova evangelia. Protože kříž je nadějí. Nejde o to mít zalíbení v utrpení, ale skrze utrpení vyrůstat a skrze utrpení dosvědčovat svobodu.

Na závěr chci říci, že bychom neměli zapomínat na to, co se stalo, ale teď v přítomnosti i pro nejbližší budoucnost je důležité vědět, že pravá naděje, pravé pozvání ke kříži znamená přijmout bezmoc, která má budoucnost, která neznamená zotročení, ale umožňuje vrůstání do Boží svobody. To je smyslem tohoto našeho shromáždění. Kéž by se nám to dařilo. Tím pomůžeme, aby naše společnost byla postavena na hlubším duchovním základě. A na tomto základě budeme mít lepší budoucnost.

Mons. Václav Malý

(Biblická čtení: Pl 3,49-59; Žl 31; Lk 4,16-21)

08. 03. 2013