Vyhledávání Menu
EN | CZ
 

Homilie biskupa Paďoura při requiem za prof. Lukavského

Vážená paní Slavíková – sestro pana profesora Lukavského,
paní Kláro, pane Martine, kteří jste vnoučaty našeho zemřelého,
bratře Michaeli, generální vikáři – synovče
a vy ostatní, spříznění pokrevní vzájemností
a vy všichni přítomní přátelé – bratři a sestry.

Tajemná vlna pojala veškerý život pana profesora Radovana Lukavského od narození s jeho 88 lety, aby dnes spočinula na chvíli ve Zlaté kapličce, svatostánku českého divadla a symbolu národní kultury – v Národním divadle.

Vynesla neviditelnou, ale účinnou silou našeho zemřelého do této katedrály.

Věhlasný ruský divadelník Stanislavski mezi jinými pozoruhodnými věcmi píše ve své režisérské a herecké zkušenosti o tzv. hlavním cíli role. V podstatě se nejedná o žádné fantazírování nebo manipulaci, ale prostě o konstatování: „O co jde?“

O co jde Hamletovi, o co jde Othellovi, Nasredinovi, Alcestovi, Starbuckovi, Žebrákovi v Donu Juanovi?! Hledání a nacházení cíle shromažďuje potřebné prostředky z hloubi srdce do postojů, gest, tváře, mimiky, vytváří rytmus postavy. Nalezne své místo. Potom zazáří vnitřní poselství lidského osudu. Zároveň kultivuje vnitřní aparát herce a zanechává stopy v jeho zkušenosti, v jeho rejstříku, v jeho charakteru.

Tak zrál a vyzrál talent Radovana Lukavského.

A my jsme se mohli setkávat se zřejmou kvalitou osobnosti – s dobrým člověkem, noblesním umělcem, věřícím křesťanem – pravým moderním současným křesťanem. Milým bratrem, otcem, dědečkem, strýčkem, přítelem (sám mi řekl, že se nejvíc měli rádi v triu: s Rudolfem Hrušínským a Josefem Kemrem).

V 1. čtení ze starozákonní knihy Moudrosti jsme slyšeli:

„Duše spravedlivých jsou v ruce Boží.
Ti, kdo v něj doufali, poznají pravdu.
Kdo byli věrní, setrvají u něho v lásce,
poněvadž láska a smilování se na ně snese.“ (Moudr 3, 1-9)

Setrvají u něho v lásce. Setrvání, to je věrná výdrž – věrnost – stálost. Pan profesor byl věrný: své ženě, divadlu, Bohu i národu.

Když mu jeden z jeho horlivých žáků říkal: „Pane profesore, já bych za divadlo dal všechno!“ Odpověděl: „A to já, brachu, ne. Kdybych věděl, že mně to s mou paní neklape, pověsil bych divadlo na hřebík!“

Zůstal věrný ve správném pořadí. Dnes říkáme: zachoval hierarchii hodnot, a proto mohl být věrný poctivě, ne na úkor...

V 2. čtení z listu Římanům říká sv. Pavel:

„Naděje nenechá dojít hanby, protože Boží láska je nám vlita do srdce skrze Ducha sv., který nám byl dán.“ (Řím 5,5)

V evangeliu konečně sám Kristus říká:

„Otče, chci, aby také ti, které jsi mi dal, byli se mnou tam, kde jsem já. Ať vidí mou slávu, kterou jsi mi dal, neboť jsi mne miloval již před založením světa. Spravedlivý otče, svět tě nepoznal, ale já jsem tě poznal, a také oni poznali, že jsi mne poslal. Dal jsem jim poznat tvé jméno, a dám poznat, aby v nich byla láska, kterou máš ke mně, a já abych byl v nich.“ (Jan 6,39)

Nenásilně i nečekaně, a přece pokojně a správně spočinula rakev s naším vzácným zemřelým panem profesorem Radovanem Lukavským v naší katedrále.

Sám Bůh dává pečeť tomu, že přijímá kultivovaný a kulturní vklad tohoto člověka do pokladnice živé církve. Do proudu dvoutisíciletého křesťanství, do živých vod tisíce let křesťanství u nás. Do žijícího prostředí našeho národa a nás současných věřících lidí.

„Víra je podstata toho, v co doufáme.
Je přesvědčením o věcech, které nevidíme.“ (A ony jsou a existují.)
„Vírou poznáváme, že svět byl stvořen Božím slovem,
takže to, co vidíme, nepovstalo z něčeho, co už zde bylo.“

„Protože Abrahám (otec všech věřících, žijící v Uru před 4 tisíci lety) uvěřil, uposlechl Boží výzvy, aby se vystěhoval do země, kterou měl dostat v dědičné držení: vystěhoval se, ačkoli nevěděl, kam jde.“

Všichni ti bibličtí patriarchové a moudré ženy umírali s vírou.

„I když se nedočkali toho, co bylo slíbeno: jen zdáli to viděli a radostně vítali a prohlašovali, že jsou na zemi jenom cizinci a přistěhovalci. Když tak mluvili, dávali najevo, že pravou vlast teprve hledají. Kdyby měli na mysli tu, z které se odstěhovali, měli by přece dost času se tam vrátit. Ale oni toužili po lepší vlasti, totiž nebeské. Proto se ani Bůh za ně nestydí a nazývá se jejich Bohem a připravil jim místo.“ (Žid 11, 1-16)

A toto zřejmě patří adresně i našemu zemřelému bratru Radovanovi.

„Pojď služebníku dobrý a věrný, vejdi v radost svého Pána.“ (Mt 25,21)

Ta radost není jen uvnitř v jeho srdci, ale ze všech stran ho obklopuje a pohlcuje, takže se do ní noří jako do bezedné propasti. (Bernard Sienský)

„Kdo věří ve mne, i kdyby zemřel, bude žít.
A kdo žije s vírou ve mne, nezemře navěky!“ (Jan 11,26)

A toho děje my jsme účastníky!

Pokoj vám!

26. 03. 2008