Vyhledávání Menu
EN | CZ
 

Homilie Dominika kardinála Duky OP

  Je to dvacet let od úmrtí nezapomenutelného kardinála Františka Tomáška. 20 let, to je život jedné generace. Vzhledem k presbyteriu pražské arcidiecéze musíme konstatovat, že téměř dvě třetiny současně působících kněží už nejsou jeho svěcenci, ani spolu s ním toto presbyterium nemohli vytvořit a my, kteří jsme s ním začínali, se blížíme k sedmdesátce a jsme v roli praotců nastupující nové kněžské generace. Kardinál Tomášek stál 26 let v čele pražské arcidiecéze. Od roku 1965 jako apoštolský administrátor, v r. 1976 jej papež Pavel VI. jmenoval kardinálem In Pectore.

O rok později 27. 6. 1977 byl veřejně jmenován kardinálem a za půl roku po té 30. 12. 1977 byl jmenován pražským arcibiskupem.

   De facto byl v čele Celé církve v bývalém Československu. Světícím biskupem v Olomouci však byl již od roku 1949. Víc jak 15 let byl v ústraní, také vězněn v Želivi, v kamenolomu kléru Čech, Moravy, Slezska i Slovenska. Ptám se, kde bral sílu, nezměrný optimismus, vytrvalost. Proč nezahořkl, když tolikrát byl sám opuštěn, nepochopen, vysmíván, pomlouván i urážen. Patřil ke generaci, která ještě zpívala hymnu: „Zachovej nám, Hospodine, císaře a jeho zem…“ Měl být postaven na východní frontu první světové války, on, student Slovanského gymnázia v Olomouci, on, z generace slavjanofilů. Vrátil se do semináře s podlomeným zdravím, aby pak stál na frontě psychicky těžšího zápasu po celou dobu „vítězného února“. Patřil ke generaci kněží, kteří pochopili, že po vzniku republiky v nových společenských a kulturně politických poměrech musí být hlavní starostí Církve náboženská výuka a výchova dítěte a mladé generace.

   Olomouc byla jeho alma mater v plné šíři jeho vzdělání a formace:  Slovanské gymnázium, Cyrilometodějská fakulta, kněžský seminář, Papicův Rozsévač, dominikánské nakladatelství Krystal. Byl synem kantorské rodiny, podobně jako i jeho předchůdce na svatovojtěšském stolci kardinál Josef Beran. Tato skutečnost vypovídá o mnohém. Zápas o duši dítěte se od školských reforem Josefa II. odehrává ve škole. Tam se také zrodil postoj českého národa k Církvi a k Bohu. Zde tkví také i naše neúspěchy po listopadu 1989. Většina spolubratří zmíněných kardinálů byli synkové venkova, kde chod statku určoval život a venkovská civilizace tradičně formovala duši člověka i dítěte, jinak než škola. Autorita rodičů, otce, matky, dědečka i babičky hrála primární roli spolu s životem přírody posvěcovaným liturgií a starobylými zvyky. Kardinál Tomášek musel však stát v čele církve, která postupně od první světové války ztrácela jednu společenskou oporu za druhou a po únoru 1948, po totálním znárodnění a po násilné kolektivizaci, žil v úplně jiném světě. Nejprve izolován bajonety SNB, později v obklíčení pracovníků STB, nenávistné Státní správy, obklopen kolaborantskými přisluhovači. Odvolávám se na vás, přátelé pamětníci: Kromě vrátnice s panem J. Bláhou nebylo místo, o které by se mohl opřít, on, „generál bez vojska“, jak ho nazýval ministr kultury Klusák.

   A přesto víme, že se stal symbolem nejen umlčované a pronásledované církve, která sdílela svůj osud se všemi syny a dcerami národa, kteří byli pronásledováni a nepohodlní. Zdálo se, že v 50. letech byla církev bez biskupů, klášterů, seminářů, církevních škol a všech ostatních církevních institucí totálně paralyzována. Hlas arcibiskupa Berana po jeho výzvě „Arcibiskupe nemlč“, umlkl v internaci, která ho vedla po odlehlých místech Čech. Po hostýnské orelské pouti a internaci moravských biskupů bylo zřejmé, že i katolická Morava se odmlčela. Velehrad měl sloužit jako místo „mírových“ slavností pro ochočené věřící ovečky pod vedením „mírového duchovenstva“.

   V roce 1965 se první chrám ve státě měl stát po sovětském vzoru ateistickým muzeem. Do tohoto chrámu v brzkém jaru 1965 vstupuje apoštolský administrátor, titulární biskup butský František Tomášek. Do té doby duchovní správce v Moravské Hůzové a účastník II. vatikánského koncilu; opatrný a jeho moravské „tož“ vyvolává úsměv Pražanů, ale i otázku: „Obstojí na místě Berana, Schönborna, Schwarzenberga, Harracha, Arnošta z Pardubic? Bude mít sílu Vojtěchovu? Rok 1968 nás nenechal na pochybách. Měl energii, ale nezvládal to. Od Prešova po Aš bez spolupracovníků, bez potřebného aparátu a prostředků - byly na něho kladeny neúměrné požadavky a o to víc bolela kritika ze strany uvnitř Církve.

   Po okupaci 1968 rozčarování. Rozčarování také z těch, kteří začali přebíhat, měnili názory, rezignovali a jeho přemlouvali ke kolaboraci. Byla to těžká léta jeho života, jak poznamenal, horší, jak v Želivi. Neochabl, ale vyzýval děti, mládež, rodiny. Liturgicko-biblická obnova, katecheze, mariánská úcta, Svatí Cyril a Metoděj, sv. Václav, to je ovoce jeho práce. Chartě 77 neporozuměl a nedůvěřoval. Věděl, jakou odměnu připravili Církvi ti, kteří v ní nalezli úkryt a pomoc v době nacistické okupace. Věděl, jak po srpnu 1968 mnozí z těch, kteří poznali léta útlaku v 50. letech, dokázali přijmout normy normalizace 70. let. Po dvaceti letech od listopadu 1989 vidíme, že někteří z těch, kteří se přihlásili k ideálům Charty, mají stále blíže k totalitě a diktatuře bezpráví, než k demokracii, která se opírá o spravedlnost a svobodu pro všechny.

   Arcibiskup a kardinál Tomášek, který hledal své místo ve vedení Církve, byl pevnou morální autoritou, které jsme mohli vytýkat nedostatek politické prozíravosti, jehož statečnost se spíše projevovala v trpělivosti a neúnavnosti, se najednou začal měnit. Není to ruské dubisko, jak se učili na Slovanském gymnáziu, ale Slovackého polský papež, blahoslavený Jan Pavel II. se stal jeho oporou a kompasem. Arcibiskup nemlčí, mluví hlasem sv. Metoděje a cítí se pevným na stolci sv. Vojtěcha.    V Paládiu země České, v tomto křestním daru sv. Metoděje ke křtu Čech, spojuje cyrilometodějskou tradici s tradicí svatováclavskou. Cyrilometodějská tradice ho také spojuje se Slovenskem. A tak on, po Velehradě 1985, se stal symbolem duchovního, ale i politického odporu pro Čechy, Moravany Slezany i Slováky. Jeho postoje a slova, především ve svatoanežském roce, měla větší váhu, než všech ostatních. Díky Janu Pavlu II. našel cestu a úctu k Václavu Havlovi a Chartě 77. Vytvořil tak symbiózu spolupráce, o které svědčí tato naše – jeho katedrála. Vzpomeňte na jeho prohlášení z 21. 11. 1989: „Jsme s vámi, přátelé, když voláte po spravedlnosti pro všechny. S díky a úctou se obracím zvláště k obětem surového násilí. Požadavek potrestání viníků je zcela spravedlivý. Jen prosím, abyste šli dále cestou nenásilí, bojujme za dobro dobrými prostředky. Na našich utlačovatelích vidíme, jak krátkodechá jsou vítězství zloby, nenávisti, pomstychtivosti, bezohlednosti, zpupnosti“ Po té 25. 11. 1989 při pontifikální bohoslužbě zazněla zde tato známá slova: „V této důležité hodině zápasu za pravdu a spravedlnost v naší zemi jsem já i katolická církev na straně národa!“

   Myslím, že nepočítal s tím, že 29. 12. 1989 bude žehnat novému prezidentu Václavu Havlovi zde v této katedrále. Prvně jsme byli svědky, že se mu zlomil hlas a tvář zalily slzy. Byly to slzy radosti i úlevy, aby se mohl znovu nadechnout a uvítat v tomto sacro sanctum naší země a Církve Jana Pavla II.: „Představuji vám naši Církev, která prošla léty utrpení a těžkých zkoušek, Církev, která byla v minulosti určena k postupné likvidaci. Představuji vám Církev, která tímto tvrdým obdobím prošla, zachovala víru v Krista a zachovala také svou věrnost nástupci apoštola Petra, papeži!“

   Platí tato slova i o nás po dvaceti letech? Myslím, že ano, ale přesto si dovolím opakovat jeho obavu z 28. 10. 1990: „Mám velkou starost o náš společný stát, vidím dvě nebezpečí. První je individuální sobectví… Mnozí obracejí veškerou energii k vlastnímu prospěchu, ale ke službě věcí veřejných je málo ochoty. Je to krátkozraké, vždyť stát, to jsme my všichni!“

   Drahý otče kardinále, děkuji za všechna vaše slova a činy, Bohu díky a prosím úpěnlivě, proste za nás všechny patrony Desetiletí mravní obrody našeho národa! Amen

Homilie kardinála Dominika Duky OP - výročí 20 let od úmrtí kard  Tomáška (dokument MS Word)Homilie kardinála Dominika Duky OP - výročí 20 let od úmrtí kard Tomáška

08. 08. 2012