Kardinál Vlk jako stavitel mostů nejen na poli mezinárodním
O domácím i mezinárodním kontextu působení kardinála Vlka by se jistě dalo hovořit dlouhou dobu. Velmi mě však oslovilo gesto z poslední doby, kdy při svém televizním bilancování u příležitosti papežské návštěvy otevřeně pojmenoval i neúspěchy při prosazování svých představ o řešení církevně-politických problémů. Kardinálovy výroky a doporučení o potřebě transformace mimoekonomických sfér (tedy ona „transformace srdcí“), jež měla souběžně doprovázet změny hospodářského sektoru, zůstávaly spíše nevyslyšeny. O důsledcích takového vývoje však máme nyní příležitost přesvědčit se skoro každý den. V naší společnosti je současně jen poskrovnu veřejných činitelů, kteří dokáží přiznat, že se jim něco nepovedlo, jak to učinil Miloslav Vlk.
V širším povědomí, a to myslím i mezi řadou věřících, není příliš známá kardinálova činnost na mezinárodním poli. Jako předseda Rady evropských biskupských konferencí se přitom mimo jiné zasloužil o úspěšný rozvoj mezikonfesních vztahů, když byla například v říjnu 1999 podepsána jedna ze zásadních ekumenických dohod 20. století - společná deklarace k nauce o ospravedlnění mezi katolickou církví a luterány, jež byla důležitým milníkem na cestě překonání rozporů mezi katolicismem a protestantismem. Nepřehlédnutelný je také podíl kardinála Vlka na rozvíjení česko-německých vztahů. Má velkou zásluhu na řešení bolestných problémů z minulosti a překonávání dlouhodobě vytvářených stereotypů, které tyto vztahy zatěžovaly.
Nelze přehlédnout ani to, že se mu ve vnitrocírkevním životě dařilo zmírňovat problémy spojené s názorovou diferenciací uvnitř polistopadového katolického spektra, která se projevila v řadě sfér církevního života (asi nejvýraznější podobu nabrala v dění na teologické fakultě druhé poloviny 90. let). Díky tomu jsme se mohli vyhnout extrémním polohám, které bylo možné v českém katolicismu nalézt například v meziválečné době a které se po roce 1989 objevily v katolickém prostředí u našich sousedů (jako např. v podobě projevů antisemitismu u části konzervativních církevních kruhů v Polsku). Pan kardinál zúročil i svá studia na Filozofické fakultě a významně se zasloužil o to, že se otevřely možnosti k uzdravení historických ran, hledání objektivnějšího poznání naší duchovní minulosti i vyjádření lítosti nad dávnými projevy nespravedlnosti, jako tomu bylo v případě velkého římského sympozia o významu M. Jana Husa před deseti lety.
Jaroslav Šebek, docent moderní historie a publicista
