Vyhledávání Menu
EN | CZ
 

Kázání arcibiskupa Duky při rekviem za oběti polského neštěstí

Sestry a bratři, kněží, jáhni řeholníci a řeholnice, pane prezidente, pane premiére, vážený pane velvyslanče Polské republiky, dámy a pánové velvyslanci, vážení hosté.

 

První úryvek z Bible nám staví před oči postavu starozákonního trpitele Joba. Autor této starozákonní knihy Bible navršil na něho snad všechny myslitelné tragédie a uvedl ho do naprosté bezmoci. Na tomto archetypu utrpení pak ukázal, co takový člověk řeší.

Vše se stalo, tragédie proběhla, mrtví zůstanou mrtví, jejich plány zůstanou plány, jejich očekávání jsou odvanuta, jejich city, touhy, radosti leží v troskách. A nejenom sklíčení pozůstalí a celý truchlící polský národ, ale i Rusko a Evropa a v posledku celé lidské společenství stojí otřeseno tím, co se stalo, a klade si otázky. Jako lidé se samozřejmě ptáme, kdo to zavinil? Zjišťujeme, že nikdo. Ptáme se po příčině, a dojdeme k odpovědi, že byla mlha. Za tu může leda Bůh. V tomto bodě se nevyhnutelně dostaneme k týmž otázkám jako Job, který k zodpovědnosti volal Boha, ano, obvinil ho. V našem případě sporu trpícího člověka s Bohem nezůstane u minulé soboty. Vyčteme Bohu znovu Katyň, kdy nezasáhl a nechal zničit elitu polského národa, muže, kteří v zájmu obrany národa oblékli uniformu polské armády. Šlo o akt genocidy ducha. Vyčteme mu spolu s Elie Wieselem Osvětim, spolu se Solženicynem gulagy, vyčteme mu všechnu bídu světa. Bůh mlčí a nebrání se.

Bůh se totiž vyjádřil už dávno a mnohokrát. Nejsilněji, když do našeho světa postavil svého Syna, aby nás vyvedl z nekončícího a zdánlivě neřešitelného řetězce vin, křivd, násilí, msty a nového násilí. Tak jdou dějiny a všichni nějak myslíme, že to je přirozené, že to jinak nejde. My jsme ho ukřižovali a on se nepomstil. Ze všech křížů na světě nám říká, že odpuštění je možné, ze všech křížů světa říká: to, co jste udělali se mnou, je nelidské – nechci, aby se cokoli takového opakovalo. V jednom deníku jsem v tyto dny viděl fotografii z krakovského předměstí, na níž je Kristus vlekoucí kříž. Přes kříž byla přehozena polská vlajka. Je přidána k jeho tíži.

Jsem věřící člověk. Každý opravdu věřící člověk musí být také rozumný. Nevyčítám Bohu, že došlo k tomuto neštěstí, ale kladu si otázku, co znamená. Bože, co jsi chtěl říct? Co jsme tak dlouho nemohli pochopit, že jsi tak mocně zvýšil hlas? O co se tu jedná? Jde o Katyň, kterou zesnulý polský prezident Lech Kaczynski nazval bolestnou ranou v polských dějinách, jde o Osvětim a další bolestné rány na půdě polského státu. Jde o další podobné bolestné rány na území dalších zemí Evropy. Katyň je takovou ranou na ruském území. A jde o mlhu, která zmařila možnost setkání, při němž se chystalo vyjasnění.

Drazí zarmoucení, nebudu vám nabízet náboženskou útěchu jako opium proti bolesti, víra není opium pro lid. Ale podělím se s vámi o ne snadně získanou odpověď na otázku po smyslu něčeho tak nesmyslného, jako je náhlá smrt tolika nevinných lidí. Odpověď má tvar výzvy. Dejme na minulost, ale i na současnost a budoucnost dopadnout světlo pravdy, přestaňme mlžit a vykrucovat se, je to smrtelně nebezpečné. A poznanou pravdu, ať je jakkoli těžká, zvedněme jako svůj kříž. Pravda dějin, pravda o člověku je ovšem příliš těžká, a unést ji můžeme jen společně.

Nepřijmout Kristův kříž jako zákaz trýznit, znamená znovu a znovu Krista křižovat. Nepodat si nyní ruku ke smíru a spolupráci znamená odsunout smrt Lecha Kaczynského mezi nesmyslné náhody. Pamatujme na to, že pozemský smysl jeho života, smysl života polských důstojníků z Katyně, Židů v Treblince leží teď v našich rukou. Pamatujme i na to, že naše čest a smysl našich životů před Božím soudem závisí na jejich svědectví.

 

V Praze dne 16. dubna 2010

+ Dominik Duka OP, arcibiskup pražský

16. 04. 2010