Vyhledávání Menu
EN | CZ
 

List kněžím, jáhnům, pracovníkům v pastoraci a charitním zaměstnancům

Bratři v kněžské a jáhenské službě, sestry a bratři v práci pastorační, katechetické a charitní, pokoj vám.

         Píši Vám na počátku nového roku a dívám se oběma směry. Při pohledu na rok uplynulý Vám musím vyslovit svou vděčnost. Bůh ať Vás štědře odmění! Při pohledu dopředu se na Vás musím obrátit s prosbou o další spolupráci, tedy o práci. Bůh ať Vám k ní dá sílu a moudrost, vytrvalost a lásku. Musím však také vyslovit ono důležité slovo: promiňte. Nemyslím, že bych někomu ublížil, ale mohlo se stát, že jsem někomu dost nevysvětlil některé své rozhodnutí. Jsem si bolestně vědom toho, že uprostřed všech úkolů a složitých jednání, která za církev vedu, nemám dost času pro styk s Vámi. Vaše problémy a osudy mi nejsou lhostejné. Nemohu však nyní víc. Utěšuje mne přitom vědomí, že Bůh se stará a že na Vás seslal mou zaneprázdněnost, aby Vás přivedl k větší samostatnosti a všechny nás naučil lépe vést nám svěřený lid, protože jasně uvidíme cíl a poznáme směr své práce. Jsem rád, že to mnozí z Vás už teď dobře chápou.

         Naším hlavním úkolem byla a zůstává pastorace a evangelizace. I zde bychom si měli dobře uvědomovat, že společnost je ve stálém pohybu a že musíme svou činnost reflektovat, abychom byli na úrovni doby. Tím v žádném případě nemyslím, že se máme nechat dobovými prvky strhnout a dokonce se podbízet. Co však musíme dělat, je společnosti porozumět a oslovit ji tak, aby nám rozuměla. Ani naše pozvání, ani naše varování, ani naše kritika tam, kde je nutná, nebudou k ničemu, když nám druzí nebudou rozumět. Jestliže budeme hledat nové formy pastorace, rychle přijdeme na to, že musíme hledat a vytvářet nové kněze. Tím nemyslím nic převratného ani „moderního“, ale naopak opravdovost kněžství, tj. kněze, kteří rozumějí a chápou ty, kdo k nim přicházejí.

         Zvlášť bych se rád zmínil o jedné věci. Je jistě dobré, abychom byli pravdiví při žádostech o křest a využili katechumenát. Ale případy, které vedou k odrazení ať už proto, že se kněz chová jako právně puristický byrokrat, nebo jako soudobý zákoník, který sám lásku Kristovu nechápe, ale druhým k ní zahradí cestu, nebo dokonce i v prostě lidské rovině urážlivý přístup k druhému člověku, jsou zlé chyby. Musíme si také uvědomit, že křtem se život víry otevírá a že nově pokřtění musí být dále uváděni do života svátostí a církve. Katechumenát je důležitým, ale jen prvním a poměrně ještě nejistým krokem na cestě k plnosti.

         Předpokládám, že mnohé z Vás zneklidňuje otázka nového tvaru hospodaření církve. Mohu říci, že není třeba se obávat. Výhodou nového uspořádání je na prvém místě, že platy duchovních nebudou sevřeny státními tabulkovými předpisy, což nám umožní daleko spravedlivěji ohodnotit míru práce, kterou kdo koná. Při tomto přechodu budeme také konečně schopni udělat pořádek v úvazcích. Peněz na platy nebudeme mít méně a bude možné je lépe využít. Pokud jde o hospodaření s nemovitým majetkem, který by se měl vrátit, musíme respektovat, že mezi dobou, kdy nám byl vzat a dneškem jsou neobyčejně velké změny. Fary tehdy „lukrativní“ jsou chudé, fary s velkým počtem farníků jsou na vymření, majetek v dobrém stavu se stal ruinou, celý způsob hospodaření polního a zvláště lesního, se úplně změnil. Ze všeho toho plyne potřeba nového členění majetku, aby přinesl užitek. Při tak velké restrukturaci je nutná jednak věcnost a jednak skutečná solidarita. V tom apeluji na všechny, aby si uvědomili, že jsme údy jednoho těla a že bolí-li jeden úd, bolí celé tělo. Neobávám se toho, protože Vám důvěřuji, ale vyslovím, že chtivost a závist do společenství kněží opravdu nepatří.

         Vůči společnosti jako celku bychom měli usilovat o velkou otevřenost. Společnost ve své velké většině není vůči církvi nepřátelská. Mnozí novináři se nám to sice snaží podsunout, ale neříkají pravdu, protože ji ani nevidí ani nehledají. Podávají nám své konstrukce. Jen si srovnejte všechny novinářské předpovědi a komentáře s tím, co sami znáte ze svého okolí. Vezměte např. Noc kostelů. Je s tím určitě mnoho práce a možná i řada nepříjemností. Za práci Vám děkuji a za překonání nepříjemností ještě víc. Ale jasné je, že když otevřeme chrámové dveře, lidé přijdou. Jistě, že jedni zase odejdou, ale jiní se vrátí a nakonec zůstanou. Naším úkolem není mít bohaté žně ani velký úlovek. Naším úkolem je rozsévat a spouštět sítě.

         Nezapomínejme také na mocný nástroj - říkám to raději než zbraň - kterým je krása a kulturnost. Bůh je krásný a všechno krásné k němu vede. Církev vždy byla nositelkou kultury a celá současná Evropa vděčí za podstatnou část svého kulturního dědictví právě jí. Nejde jen o sakrální architekturu a sakrální výtvarné umění. Jde také o inspiraci umělců, o školství a péči o kulturní život ve všech vrstvách společnosti. I dnes, kdy jsme svědky velkého poklesu počtu čtenářů, přesunutí styku s kulturou na nepřímé sledování v televizi a na obrovský tlak pokleslých pořadů v médiích a kýčů, které chrlí obchodní sítě, je úloha církve pro zachování, obhajobu a obrození kulturnosti veliká. Krása liturgie, vytvoření esteticky působícího prostředí, povzbuzení lokálních kulturních akcí jsou službou lidem a pastorační evangelizační prací.

         Zmínil jsem již, kolik vykonala církev a kněží v dějinách školství. Vidím jako nezbytně nutné, aby se kněží zabývali školní mládeží. Nejde o to, aby se někam silou tlačili, ale návštěvy škol a přítomnost ve školách jsou opět službou všem. Školy dnes mohou pozvat do hodin hosta. Učitelé určitě uvítají, když v hodinách dějepisu, vlastivědy, filozofie, literatury, v různých výchovách s jejich žáky promluví někdo, kdo daným otázkám dobře rozumí. Stejně tak je důležité, aby kněží – nejen katecheti a katechetky – učili náboženství, popř. i jiný předmět, který by jim byl nabídnut, např. etiku. Je vůbec zapotřebí, aby se každý sám zamyslel nad svým vztahem k dětem a mládeži. Někdo má silný dar přiblížit se jim. Někdo ho má menší a někdo ho třeba vůbec nedostal. Ale děti tu jsou a potřebují nás. Nedostatek nadání nelze vyřešit útěkem. Jsme všichni vzdělaní lidé a ze studií víme, že tomu, co nám nešlo, jsme se museli věnovat víc. Z žádného předmětu jsme nebyli osvobozeni proto, že nám to nešlo, nebo nás to nebavilo. Málo platné. Bezdětní manželé vyvolávají v nás soucit a je na ně někdy smutný pohled, ale na kněze, který kolem sebe nemá houfy školních dětí, je pohled neskonale smutnější. Nezapomínejte ani, že nezájem o děti je nezájmem o budoucnost, a také, a to především, že Kristus svým učedníkům řekl: Nechejte maličké přicházet ke mně. Neodhánějte děti a neutíkejte před nimi.

Váš

+ Dominik Duka, arcibiskup pražský
04. 01. 2012