Vyhledávání Menu

List papeže Benedikta XVI. k vyhlášení Roku kněží


List papeže Benedikta XVI. k vyhlášení Roku kněží u příležitosti 150. výročí úmrtí svatého faráře arského


Drazí bratři v kněžské službě,

rozhodl jsem se, že o nadcházející slavnosti Nejsvětějšího Srdce Ježíšova v pátek 19. června 2009, v den tradičně věnovaný modlitbě za posvěcení kněží, zahájím „Rok kněží“ jako oslavu 150. výročí „dies natalis“ Jana Marie Vianneye, patrona všech fará-řů ve světě.1 Tento rok, jehož cílem má být to, aby kněží prohloubili své odhodlání k vnitřní obnově, která z nich učiní důraznější a pronikavější svědky evangelia v dnešním světě, bude zakončen o stejné slavnosti v roce 2010. „Kněžství je láskou Ježíšova srdce,“ říkával často svatý farář arský.2 Jeho jímavý výrok nás přivádí k to-mu, abychom především s hlubokou vděčností uvažovali o nezměrném daru, který kněží představují nejen pro církev, ale též pro samotné lidstvo. Myslím nyní na všechny kněze, kteří každodenně v tichosti předávají Kristova slova a činy věří-cím i celému světu a usilují o to, aby se svou myslí i vůlí, svými city i životním sty-lem sjednocovali s Pánem. Jak bych se mohl nesklonit před jejich namáhavou apoš-tolskou prací, před jejich neúnavnou a skrytou službou, před jejich nesobeckou a všezahrnující láskou? A jak bych mohl nechválit odvážnou věrnost tolika kněží, kteří navzdory obtížím a nepochopení věrně setrvali ve svém povolání být „přáteli Krista“, které on zavolal jménem, vybral si je a poslal?

V paměti stále chovám vzpomínku na prvního faráře, po jehož boku jsem vykonával službu jako mladý kněz: zanechal mi příklad bezvýhradného oddání pastýřským povinnostem, včetně setkání se smrtí, když přinášel viatikum vážně nemocnému. Vzpomínám si též na nesčetné zástupy spolubratří, se kterými jsem se setkal a setká-vám se i nadále, v neposlední řadě během svých pastoračních návštěv v různých ze-mích: na muže velkoryse oddané každodennímu naplňování své kněžské služby. Výrok svatého Jana Marie nás však také přivádí k tomu, abychom mysleli na Kristo-vo probodené srdce a na trnovou korunu, která je obklopuje. Právě proto myslím i na množství utrpení, které musí četní kněží vydržet ať už proto, že mají podíl na mnohotvárné lidské zkušenosti, kterou je bolest, nebo proto, že zakoušejí nepo-chopení právě od těch osob, kterým slouží. Jak bychom mohli nevzpomenout také na všechny ty kněze, jejichž důstojnost je zraňována, kterým je bráněno v působení a kteří jsou pronásledováni, často do té míry, že musí vydat nejvyšší svědectví proli-tím krve?

S bolestí musíme též konstatovat, že se vyskytují případy, jichž nelze nikdy dostateč-ně litovat: když církev trpí nevěrností některého ze svých služebníků. V takovém chování pak svět nachází důvody ke skandálům a odmítnutí. V těchto případech církvi může nejlépe pomoci nejen upřímné a úplné uznání slabosti jejích služebníků, 2

ale též radostné připomenutí si velikého Božího daru, jakým je skvělý příklad velko-rysých pastýřů, zbožných a zapálených láskou k Bohu i k duším, jasnozřivých a trpě-livých duchovních vůdců. Učení a příklad svatého Jana Marie Vianneye nám všem zde mohou sloužit jako významný vztažný bod. Svatý farář arský byl zcela pokorný, jako kněz si však byl vědom toho, že je pro svůj lid nevýslovným darem: „Dobrý pas-týř, kněz podle srdce Božího, je tím největším pokladem, jaký dobrý Pán dává farnos-ti, i jedním z nejvzácnějších darů Boží milosti.“3 O kněžství hovoří, jako by nedokázal vystihnout velkolepost daru a úkolu, který byl svěřen lidskému tvoru: „Jak veliký je kněz! … Kdyby si uvědomil, čím je, zemřel by … Bůh jej poslouchá: kněz pronese několik slov a Pán na jeho hlas sestupuje z nebes, aby se skryl v malé hostii …“4 Když svým farníkům vysvětloval význam svátostí, říkával: „Bez svátosti svěcení bychom Pána neměli. Kdo jej uložil do tohoto svatostánku? Kněz. Kdo přivítal vaše duše na počátku vašeho života? Kněz. Kdo vaše duše krmí a dává jim sílu na cestu? Kněz. Kdo je připraví, aby se zjevily před Bohem, když je ještě naposledy obmyje krví Ježíše Krista? Kněz, vždycky je to kněz. A když se stane, že některá duše zemře [v důsledku hříchu], kdo ji pozvedne, kdo jí navrátí pokoj a mír? Znovu kněz … Po Bohu je kněz vším! … Až v nebi si plně uvědomí, čím je.“5 Tato slova, jež vyvěrají z kněžského srdce svatého faráře, nám mohou znít jako přehnaná. Vyjevují však ve-likou úctu, jakou choval ke svátosti kněžství. Zdá se, že byl zcela přemožen nezměr-ným pocitem odpovědnosti: „Kdybychom si plně uvědomili, co kněz pro zemi zna-mená, zemřeli bychom: ne ze strachu, ale z lásky … Bez kněze by utrpení a smrt na-šeho Pána nemohlo přinést žádný užitek. Je to kněz, kdo pokračuje v díle vykoupení na zemi … Jaký smysl by měl dům plný zlata, když by nebyl nikdo, aby otevřel jeho dveře? Kněz drží klíče k nebeským pokladům: on je to, kdo otevírá dveře, on je správcem dobrého Pána a opatrovníkem jeho bohatství … Ponechejte farnost po dva-cet let bez kněze a budou tam nakonec uctívat zvěř … Kněz není knězem sám pro sebe, je knězem pro vás.“6

Když jej biskup posílal do Arsu, vesnice s 230 dušemi, varoval jej, že tam nalezne náboženský život ve velmi zuboženém stavu: „V té farnosti je málo lásky k Bohu; vy ji tam přinesete.“ Svatý Jan Maria Vianney si proto byl dobře vědom toho, že tam musí jít, aby ztělesňoval Kristovu přítomnost a vydával svědectví o jeho spasitelném milosrdenství: „[Pane,] dej, ať se má farnost obrátí; jsem ochoten vytrpět všechno, co si budeš přát, po celý svůj život!“ S touto modlitbou přijal své poslání.7 Svatý farář se zcela zasvětil obrácení své farnosti; za nejdůležitější přitom považoval křesťanskou výchovu sobě svěřeného lidu. Drazí bratři v kněžské službě, prosme Pána Ježíše o milost, abychom se dokázali učit z pastoračních plánů svatého Jana Marie Vian-neye! Především se musíme naučit naprostému ztotožnění člověka s jeho službou. V Ježíšovi osoba a její poslání splývají v jedno: veškeré Kristovo spasitelské působení bylo a je výrazem jeho „synovského vědomí“, v němž od věčnosti stojí před Otcem v postoji milující podřízenosti do jeho vůle. Podobně musí každý kněz usilovat 3

o pokorné a přitom opravdové ztotožnění. Samozřejmě nesmíme zapomenout na to, že účinek služby nezávisí na svatosti služebníka, zároveň však nelze přehlédnout neobvyklou plodnost, jakou přináší spojení objektivní svatosti služby a subjektivní svatosti služebníka. Svatý farář arský se bezprostředně pustil do tohoto trpělivého a pokorného úkolu uvést do souladu svůj život služebníka se svatostí služby, kterou obdržel, když se rozhodl „žít“, fyzicky žít ve farním kostele. Tak nám to dosvědčuje jeho první životopisec: „Po svém příchodu si za svůj domov zvolil kostel. Vstupoval do něj před svítáním a neodcházel před večerní modlitbou Angelus. Právě tam jej také hledali v případě potřeby.“8

Zbožná nadsázka jeho oddaného životopisce by nám neměla zastřít skutečnost, že svatý farář také uměl „žít“ aktivně v rámci celého území své farnosti: pravidelně navštěvoval nemocné a rodiny, pořádal lidové misie a oslavy místních patronů, vybí-ral a spravoval prostředky pro své charitní a misijní dílo, zkrášloval a zařizoval farní kostel, pečoval o sirotky a vychovatele v „Providence“ (ústav, který založil), staral se o vzdělání a výchovu dětí, zakládal bratrstva a zval laiky, aby pracovali po jeho boku.

Příklad svatého Jana Marie Vianneye mě přirozeně přivádí k tomu, abych poukázal na oblasti spolupráce, které je třeba ještě více otevřít věřícím laikům. Kněží a laici tvoří dohromady jediný kněžský lid9 a na základě své služby žijí kněží mezi laiky, „aby všechny vedli k jednotě lásky, ‚aby se v bratrské lásce navzájem srdečně měli rádi a v uctivosti předcházeli jeden druhého’ (Řím 12, 10).“10 Zde bychom měli vzpomenout vřelé doporučení II. vatikánského koncilu kněžím, kteří mají „upřímně uznávat a podporovat důstojnost laiků a jejich vlastní úkol, který mají v poslání círk-ve. … Ať ochotně naslouchají laikům, bratrsky zvažují jejich přání a uznávají jejich zkušenosti i odbornou příslušnost v různých oblastech lidské činnosti, aby společně s nimi dovedli rozpoznávat znamení doby.“11

Svatý Jan Maria Vianney své farníky učil především svědectvím vlastního života. Právě z jeho příkladu se učili modlit, zastavovat se často před svatostánkem a na-vštěvovat zde Ježíše v Nejsvětější svátosti.12 „K dobré modlitbě není třeba říkat mno-ho,“ vysvětloval jim farář. „Víme, že Ježíš je zde ve svatostánku: otevřeme mu svá srdce, radujme se z jeho svátostné přítomnosti. To je ta nejlepší modlitba.“13 A vybí-zel je: „Přicházejte k přijímání, drazí bratři a sestry, přicházejte k Ježíši. Přicházejte z něj žít, abyste mohli žít s ním …“14 „Samozřejmě, že jej nejste hodni, ale vy jej potře-bujete!“15 Tento způsob výchovy lidu k přítomnosti blízko Eucharistie a jejímu přijímání 4

se ukázal jako nejefektivnější tehdy, když jej viděli slavit nejsvětější oběť mše svaté. Zúčastnění říkali, že „nebylo možno najít lepší příklad bohopocty … Hleděl na hostii s nevýslovnou láskou.“16 „Všechny dobré skutky dohromady se nemohou rovnat oběti mše svaté,“ říkával, „neboť jsou skutky lidskými, zatímco mše svatá je dílem Božím.“17 Byl přesvědčen o tom, že horlivost kněžského života zcela závisí na mši svaté: „Důvodem kněžské ochablosti je to, že kněz nevěnuje dostatečnou pozornost slavení mše. Můj Bože, jak musíme litovat kněze, který slaví tak, jako by konal něja-kou všední činnost!“18 Zvyknul si také přinášet při slavení jako oběť svůj vlastní ži-vot: „Jak je dobré, když kněz nabízí každého rána sám sebe v oběť Bohu!“19

Toto hluboké osobní sjednocení s obětí kříže jej prostým zvnitřněním vedlo od oltáře ke zpovědnici. Kněží by se nikdy neměli smířit s prázdnými zpovědnicemi či zjev-nému nezájmu věřících o tuto svátost. Ve Francii nebyla za časů faráře arského zpo-věď o nic přirozenější nebo častější, než je tomu dnes, a otřesy způsobené revolucí ještě dlouho omezovaly náboženskou praxi. Svatý Jan Maria Vianney však hledal všechny způsoby, jak ve svých kázáních a silou své přesvědčivosti pomoci farníkům, aby znovuobjevili význam a krásu svátosti smíření, a představoval ji jako nezbytný požadavek vyplývající z eucharistické přítomnosti. Vytvořil tak „kruh ctnosti“. Tím, že trávil dlouhé hodiny v kostele před svatostánkem, inspiroval věřící, aby jej napo-dobovali v navštěvování Ježíše s vědomím, že jejich farář tam bude, připravený naslouchat a nabídnout odpuštění. Později jej vzrůstající počet kajícníků z celé Fran-cie držel ve zpovědnici i šestnáct hodin denně. Říkalo se, že Ars se stal „velkou nemocnicí pro duše.“20 Vianneyův první životopisec vypráví, že „milost, kterou [k obrácení hříšníků] dostával, byla tak mocná, že je pronásledovala a nenechala je ani na okamžik v pokoji.“21 Svatý farář staví na podobné myšlence, když říká: „Není to hříšník, kdo se vrací k Bohu, aby prosil o odpuštění, ale Bůh sám běží za hříšníkem a vede jej, aby se k němu obrátil.“22 „Tento dobrý Spasitel je tak plný lásky, že nás hledá všude.“23

My kněží bychom měli cítit, že následující slova, která Vianney vkládal do úst Krista, jsou určena osobně každému z nás: „Uložím svým služebníkům, aby hříšníkům hlá-sali, že jsem připraven je uvítat, že mé milosrdenství je nezměrné.“24 Od svatého Jana Marie Vianneye se můžeme učit vkládat neochvějnou důvěru ve svátost smíření, abychom z ní znovu učinili střed našich pastoračních snah a přistoupili na její „dia-log spásy“. Svatý farář arský jednal s různými kajícníky odlišným způsobem. Ti, kdo do zpovědnice přicházeli vedeni hlubokou a pokornou touhou po Božím odpuštění, u něj nalezli povzbuzení, aby se ponořili do „záplavy Božího milosrdenství“, které všechno strhává svou silou. Byl-li někdo zneklidněn myšlenkami na svou křehkost 5

a nestálost a sužován strachem z toho, že opět zhřeší, svatý farář arský mu ukázal tajemství Boží lásky těmito krásnými a jímavými slovy: „Dobrý Pán ví všechno. Ještě dříve, než se vyzpovídáte, on už ví, že opět zhřešíte, ale přesto vám odpouští. Jak veliká je láska našeho Boha: on se dokonce nutí zapomenout na budoucnost, aby nám mohl udělit své odpuštění!“25 Těm ale, kdo se z hříchů vyznávali vlažně a netečně, vlastními slzami bolesti jasně ukázal, jak „hanebný“ je jejich postoj: „Pláču, protože vy nepláčete,“26 říkával. „Kdyby jen Pán nebyl tak dobrý! Ale on je dobrý! Člověk by musel být hotovou bestií, aby se mohl takto chovat k dobrému Otci!“27 Pokání v hor-livých srdcích probouzel tak, že je nutil pohlédnout na bolest, jakou Bohu působí je-jich hříchy a která se zračila ve tváři zpovědníka. Na druhou stranu těm, kdo k němu přicházeli s touhou a připraveni na hlubší duchovní život, doširoka otevíral hlubiny Boží lásky a vysvětloval jim nevýslovné krásy života ve sjednocení s ním a přebývání v jeho blízkosti: „Vše pod Božím dohledem, vše s Bohem, vše k Boží potěše … Jak krásné to je!“28 A učil je modlit se: „Můj Bože, uděl mi milost, abych tě miloval, jak jen nejvíce dovedu.“29

Svatý farář arský byl ve své době schopen proměňovat srdce a životy tolika lidí pro-to, že jim dal zakusit milosrdnou lásku Pána. I dnešní doba potřebuje naléhavě po-dobné ohlašování a svědectví skutečné Lásce: Deus caritas est (1 Jan 4, 8). Díky Ježíšo-vu slovu a svátostem shromáždil Jan Maria Vianney své stádo navzdory tomu, že jej vždy sužovalo přesvědčení o vlastní nedostatečnosti a kvůli pocitu nehodnosti nejednou zatoužil od svých farářských závazků utéci. S příkladnou poslušností své místo nikdy neopustil, přestože jej apoštolská horlivost pro spásu duší zcela stravo-vala. O vytrvání v naprosté věrnosti svému povolání a poslání usiloval praxí přísné-ho asketismu: „Velkým neštěstím nás farářů,“ stěžoval si, „je to, že naše duše se stá-vají vlažnými.“ Měl tím na mysli, že farář si může snadno zvyknout na stav hříchu nebo lhostejnosti, ve kterém žije tak mnoho jemu svěřených lidí.30 Své vlastní tělo držel bděním a posty zkrátka, aby se nebouřilo proti jeho kněžské duši. Nevyhýbal se ani umrtvování pro dobro jemu svěřených duší a jako nápravu za mnohé hříchy, které vyslechl ve zpovědi. Svému spolubratru vysvětloval: „Takový je můj návod: hříšníkům dávám malé pokání a zbytek činím místo nich.“31 Kromě skutečných kají-cích skutků, které svatý farář arský praktikoval, zůstává jádro jeho učení platné pro každého z nás: duše byly vykoupeny za cenu Ježíšovy vlastní krve a kněz se nemůže zasvětit jejich spáse, pokud odmítá osobní účast na „drahocenném“ vykoupení.

Tak jako v neklidných dobách arského faráře je i v dnešním světě třeba rozlišovat život a činnost kněží na základě účinného svědectví evangeliu. Jak správně poznamenal papež Pavel VI., „dnešní člověk raději naslouchá svědkům, kteří něco dokazují činy, než učitelům, kteří to vykládají slovy, a učitelům naslouchá jen tehdy, jsou-li zároveň 6

i svědky.“32 Abychom nezakoušeli existenciální prázdnotu a neslevovali z účinnosti svého působení, musíme se stále znovu ptát: „Jsme skutečně prostoupeni Božím slovem? Je nám skutečnou potravou, z níž žijeme, více nežli chléb a věci tohoto svě-ta? Opravdu je známe? Milujeme je? Vnitřně se tímto slovem zaobíráme do té míry, že skutečně poznamenává náš život a utváří naše myšlení?“33 Tak jako Ježíš povolal Dvanáct, aby byli s ním (srov. Mk 3, 14), a až později je poslal hlásat, jsou i dnes kně-ží povoláni přizpůsobovat se onomu „novému způsobu života“, který Pán Ježíš za-hájil a apoštolové přijali.34

Právě naprostou oddaností tomuto „novému způsobu života“ se vyznačovala kněž-ská služba svatého faráře arského. Papež Jan XXIII. ve své encyklice Sacerdotii nostri primordia, zveřejněné roku 1959 u příležitosti stoletého výročí úmrtí svatého Jana Ma-rie Vianneye představil jeho asketismus se zvláštním odkazem ke třem evangelním radám, které tento papež považoval za nezbytné i pro kněze: „Ačkoliv dosažení kněžského stavu nepožaduje, aby kněží tyto evangelní rady uskutečňovali, jemu i ostatním věřícím se přesto nabízejí jako nejjistější cesta ke kýženému cíli křesťanské dokonalosti.“35 Svatý farář arský tyto evangelní rady žil způsobem přiměřeným jeho kněžskému stavu. Jeho chudoba nebyla chudobou řeholníka či mnicha, ale taková, jaká je vlastní knězi: při správě mnoha peněžních prostředků (neboť bohatí poutníci jevili přirozený zájem o jeho charitativní činnost) si uvědomoval, že všechny dary byly určeny jeho kostelu, chudým, sirotkům, dívkám z „Providence“36 a chudobným rodinám. V důsledku toho „bohatě dával druhým a velmi chudobně sobě.“37 Vysvět-loval to takto: „Mé tajemství je jednoduché: rozdejte všechno a nic si neponechávej-te.“38 Postrádal-li někdy peníze, říkával laskavě žebrákům, kteří u něj klepali: „Dnes jsem tak chudý jako vy, jsem jedním z vás.“39 Na konci svého života tak mohl říci s naprostým pokojem: „Už nemám nic. Dobrý Pán si mě může povolat, kdykoliv se mu zlíbí.“40 Také jeho čistota vycházela z požadavků kladených na kněze pro jejich službu. Lze říci, že šlo o čistotu osoby, která se musí denně dotýkat Eucharistie, která o Eucharistii blaženě rozjímá a se stejnou blažeností ji nabízí svému stádci. Říkalo se o něm, že „čistotu vyzařuje,“ a věřící to mohli pozorovat, když se obrátil ke sva-tostánku a hleděl na něj láskyplným pohledem.41 Konečně poslušnost svatého Jana Marie Vianneye nalezla své plné vyjádření v jeho věrnosti a svědomitém plnění kaž-dodenních kněžských povinností. Víme, jak jej sužovala myšlenka na vlastní nehod-nost ke službě faráře a jak dychtil uprchnout, „aby mohl v samotě naříkat nad svým 7

ubohým životem.“42 Jen poslušnost a palčivá touha po duších jej přesvědčily, aby setrval na svém místě. Tak to vysvětloval sobě i svým farníkům: „Neexistují dva správné způsoby, jak sloužit Bohu. Je jen jeden: sloužit mu tak, jak si přeje, abychom mu sloužili.“43 Za zlaté pravidlo pro svůj život v poslušnosti považoval toto: „Dělej jen to, co můžeš předložit dobrému Pánu.“44

Rád bych v tomto kontextu spirituality, živené uskutečňováním evangelních rad, pozval všechny kněze, aby během tohoto jim zasvěceného roku uvítali nové jaro, kte-ré Duch církvi přináší, v neposlední řadě i skrze církevní hnutí a nová společenství. „Ve svých darech je Duch mnohostranný … Vane, kam chce. Činí tak neočekávaně, na nečekaných místech a dříve neslýchanými způsoby … ale zároveň nám ukazuje, že působí pro jednotu těla a v jednotě těla.“45 V tomto směru se jako aktuální ukazují tvrzení dekretu Presbyterorum ordinis: „Při zkoumání duchů, zdali jsou z Boha, ať ci-tem víry odkrývají rozličné dary laiků, jak malé, tak i významnější, a s radostí ať je uznávají i pečlivě podporují.“46 Z těchto darů, které v mnoha lidech probouzejí touhu po hlubším duchovním životě, mohou těžit nejen věřící, ale i kněží. Společenství me-zi služebníky ordinovanými a charismatickými se může projevit jako „mocný podnět k obnově úsilí církve při hlásání a dosvědčování evangelia naděje a lásky ve všech částech světa.“47 V návaznosti na apoštolskou exhortaci Pastores dabo vobis papeže Jana Pavla II. bych také rád dodal, že služba vyplývající ze svěcení má radikálně „komunitní podobu“ a kněží ji mohou vykonávat jen ve spojení se svým biskupem.48 Toto společenství mezi kněžími a biskupem, zakořeněné ve svátosti kněžství a zjeve-né v eucharistické koncelebraci, je třeba tlumočit nejrůznějšími konkrétními projevy efektivního i afektivního bratrství mezi kněžími.49 Jen tak budou moci žít plně dar celibátu a budovat vzkvétající křesťanská společenství, která zopakují zázrak prová-zející první hlásání evangelia.

Právě končící Rok svatého Pavla nás zve, abychom též pohlédli na apoštola národů, který představuje nádherný příklad kněze zcela oddaného své službě. „Kristova láska nás nutí k tomuto úsudku,“ píše, „jeden zemřel za všechny, umřeli tedy všich-ni“ (2 Kor 5, 14). A dále pokračuje: „Umřel za všechny, aby ti, kteří jsou naživu, nežili už sobě, ale pro toho, který za ně umřel a vstal z mrtvých“ (2 Kor 5, 15). Lze navrh-nout lepší program pro kněze odhodlaného postupovat na cestě ke křesťanské doko-nalosti?

Drazí bratři v kněžské službě, oslava 150. výročí úmrtí svatého Jana Marie Vianneye (1859) přichází po oslavě 150. výročí zjevení v Lurdech (1858). V roce 1959 pozname-nal papež Jan XXIII., že „krátce předtím, než farář arský dovršil svou dlouhou a ob-divuhodnou životní pouť, zjevila se v jiné oblasti Francie čisté a pokorné dívce Ne-poskvrněná Panna a odevzdala jí poselství o modlitbě a pokání, které i o sto let 8

později přináší nesčetné duchovní plody. Život svatého kněze, jehož sté výročí si připomínáme, totiž skutečně byl jakoby předobrazem velkých nadpřirozených pravd, které byly zjeveny vizionářce v Massabielle. On sám měl k Neposkvrněnému početí Panny Marie velikou úctu, roku 1836 zasvětil Marii bez hříchu počaté svůj farní kostel a zajisté s velkou vírou a radostí přijal dogmatickou definici z roku 1854.“50 Svatý farář také vždy připomínal věřícím, že „když nám Ježíš Kristus dal vše, co mohl, chtěl nám odkázat ještě to nejcennější, svou blahoslavenou Matku.“51

Nejsvětější Panně svěřuji tento Rok kněží. Prosím ji, aby v srdci každého kněze vzbudila nové a štědré odhodlání zcela se zasvětit Kristu a církvi, které vedlo myš-lenky i činy svatého faráře arského. Právě život z vroucí modlitby a vášnivá láska k ukřižovanému Kristu umožnili svatému Janu Marii Vianneyovi, aby denně rostl v naprostém obětování se Bohu a církvi. Kéž jeho příklad vede všechny kněze, aby svědčili o jednotě se svým biskupem, se svými spolubratry i s věřícími laiky, kterých je dnes, ostatně jako vždy, tolik zapotřebí. Navzdory všemu zlu, přítomnému v tom-to světě, nás i dnes inspirují slova, která Kristus pronesl ke svým apoštolům ve veče-řadle: „Ve světě budete mít soužení. Ale buďte dobré mysli. Já jsem přemohl svět“ (Jan 16, 33). Víra v božského Mistra nás posiluje, abychom do budoucnosti hleděli s důvěrou. Drazí kněží, Kristus na vás spoléhá. Nechejte se jím okouzlit po vzoru svatého faráře arského. Tak se i vy stanete pro tento svět a dobu hlasateli naděje, smíření a pokoje!

S požehnáním

Ve Vatikánu, 16. června 2009.


BENEDICTUS PP. XVI

############

1 Tím jej roku 1929 vyhlásil papež Pius XI.

2 „Le Sacerdoce, c’est l’amour du coeur de Jésus“ (in Le curé d'Ars. Sa pensée – Son coeur. Présentés par l’Abbé Bernard Nodet, éd. Xavier Mappus, Foi Vivante, 1966, s. 98). Dále: NODET. Tento citát se objevuje též v Katechismu katolické církve, č. 1589.

3 NODET, s. 101.

4 Tamtéž, s. 97.

5 Tamtéž, s. 98–99.

6 Tamtéž, s. 98–100.

7 Tamtéž, s. 183.

8 MONNIN, A., Il Curato d’Ars. Vita di Gian.Battista-Maria Vianney, vol. I, ed. Marietti, Turin, 1870, s. 122.

9 Srov. Lumen gentium, 10.

10 Presbyterorum ordinis, 9.

11 Tamtéž.

12 „Kontemplace (nazírání) je pohled víry upřený na Krista. ‚Já se dívám na něho a on se dívá na mne, ’ řekl venkovan z Arsu o své modlitbě před svatostánkem v době působení svého svatého faráře“ (Katechismus katolické církve, č. 2715).

13 NODET, s. 85.

14 Tamtéž, s. 114.

15 Tamtéž, s. 119.

16 MONNIN, A., op. cit., II, s. 430nn.

17 NODET, s. 105.

18 Tamtéž.

19 Tamtéž, s. 104.

20 MONNIN, A., op. cit., II, s. 293.

21 Tamtéž, II, s. 10.

22 NODET, s. 128.

23 Tamtéž, s. 50.

24 Tamtéž, s. 131.

25 Tamtéž, s. 130.

26 Tamtéž, s. 27.

27 Tamtéž, s. 139.

28 Tamtéž, s. 28.

29 Tamtéž, s. 77.

30 Tamtéž, s. 102.

31 Tamtéž, s. 189.

32 Evangelii nuntiandi, 41.

33 BENEDIKT XVI. Homilie při mši se svěcením olejů, 9. dubna 2009.

34 Srov. BENEDIKT XVI. Promluva k plenárnímu zasedání Kongregace pro klérus, 16. března 2009.

35 s. I.

36 Tak pojmenoval dům, ve kterém bydlelo a učilo se více než šedesát osiřelých dívek. K udržení jeho chodu byl ochoten udělat cokoliv: „J’ai fait tous les commerces imaginables,“ říkával s úsměvem (NODET, s. 214).

37 NODET, s. 216.

38 Tamtéž, s. 215.

39 Tamtéž, s. 216.

40 Tamtéž, s. 214.

41 Srov. tamtéž, s. 112.

42 Srov. tamtéž, s. 82–84, 102–103.

43 Tamtéž, s. 75.

44 Tamtéž, s. 76.

45 BENEDIKT XVI. Homilie při svatodušní vigilii, 3. června 2006.

46 č. 9.

47 BENEDIKT XVI. Promluva k biskupům – přátelům Hnutí fokoláre a komunity Sant’Egidio, 8. února 2007.

48 Srov. č. 17.

49 Srov. JAN PAVEL II. Apoštolská exhortace Pastores dabo vobis, 74.

50 Encyklika Sacerdotii nostri primordia, s. III.

51 NODET, s. 244.

 

List biskupů ke sbírce na TV NOE (dokument Adobe PDF) Plné znění listu ke stažení

21. 08. 2013