Miloslav Vlk 15 let kardinálem
Skutečnost, že se v českém mediálním pohledu bude tato doba jevit hlavně jako 15 let marných kardinálových soubojů s politiky i veřejným míněním, vypovídá mnohem víc o médiích a těch, kteří v nich působí, než o samotném Miloslavu Vlkovi. A samozřejmě o kvalitě politických reprezentací, které v té době řídily naši zemi. V prvé řadě by totiž bylo třeba se seriózně zabývat tím, zda se vůbec dalo z pozice katolické církve dosáhnout po roce 1993 jiného výsledku, když byla tak lákavým a přitom snadným rukojmím v politických „hrátkách“ – jedno, zda u moci byla ODS nebo ČSSD. Snad se dá říci, že jim to Miloslav Vlk poněkud usnadnil – ne však svou malou „diplomatičností“, ale tím, že jim přes všechno znovu a znovu důvěřoval a že této oblasti přikládal až příliš velkou váhu.
Z hlediska skutečného poslání církve totiž dokázal mnohem víc. Předně to byl on, kdo jako jeden z mála hned na začátku pochopil, jak je důležitý koncept rozvinuté občanské společnosti a aktivní zapojení církve v ní. V tom ostatně našel spřízněnou duši ve Václavu Havlovi. Jen vzpomeňme, že byl například jedním z prvních veřejných činitelů, který se jasně postavil na stranu naší židovské menšiny, když čeští neonacisté chtěli vůči ní demonstrovat svou sílu. Jen díky jeho spolupráci s Karlovou univerzitou se mu podařilo zachránit pražskou teologickou fakultu před odebráním vysokoškolské akreditace kvůli závažným manažerským pochybením tehdejšího děkana Václava Wolfa. Ruku v ruce s tím šel jeho trvalý důraz na přijetí dospělé zodpovědnosti za církev ze strany laiků. Dosud zdaleka nedokázali využít prostor, který pro ně – prvořadě ve své diecézi, ale následně i v českém katolickém prostředí – otevřel. Současně příkladně naplňoval přátelskou ekumenou svoje heslo „Aby všichni byli jedno.“ A to nejen u nás, ale v širokém evropském i světovém kontextu jako dlouholetý moderátor společenství biskupů hnutí fokoláre. Pokrok v „uzdravování historické paměti" – zejména v případu Jana Husa a bolestivé historie 16. a 17. století – je významně jeho zásluhou. U nás téměř bez povšimnutí prošlo jeho osmileté působení v čele Rady evropských biskupských konferencí, během kterého byly přijaty závažné dokumenty o ekumenické spolupráci i o strategických otázkách směřování evropských katolíků.
Arcibiskup Miloslav Vlk byl i „tahounem“ plenárního sněmu katolické církve u nás. A nebyl to on, kdo naprosto nepochopitelným prohlášením o tom, že „práce sněmovních kroužků skončila“ 1. plenárním zasedáním v červenci 2003, způsobil umrtvení toho, co mohlo být nejcennějším výsledkem sněmovního procesu. Marně volal i po vytvoření skutečné mediální komunikační strategie katolické církve, neboť správně pochopil, že bez ní bude selhávat ve svém nezastupitelném prorockém a evangelizačním poslání.
Nakonec je třeba připomenout, že se nejvíc angažoval ve prospěch těch příslušníků předlistopadové „skryté církve“, kteří měli kvůli nestandardním postupům svého světitele Felixe Davídka potíže s integrací do řádných struktur katolické církve. A také se nejvíc z biskupů snažil o uzdravení církve ze selhání kolaborací s komunistickým režimem. Výsledky obojího byly sice velmi skrovné – ale opět: nikoli jeho vinou. Byl spíš osamělým hlasem volajícího na poušti … Lze ovšem doufat, že poslední slovo tu ještě řečeno nebylo.
Jiří Zajíc, pedagog a publicista
