Vyhledávání Menu
EN | CZ
 

Mše sv. na památku 350. výročí úmrtí Václava Kolowrata

Chrám sv. Mikuláše na Malé Straně tvořil dříve s přilehlou budovou bývalého profesního domu jezuitů nedílný celek. Na jeho stavbu odkázal celé své značné jmění mladý jezuita Václav Libštejnský z Kolowrat. Psal se rok 1654 a Václavovi bylo dvacet let, když v přítomnosti vážených svědků podepsal abdikační listinu. Všechno své jmění dal Tovaryšstvu Ježíšovu. Vždyť v něm žil už skoro čtyři roky, vždyť v něm obětoval Bohu sebe sama. Nyní pouze udělal se svým majetkem to, co už dávno předtím se svým životem.

Vše začalo čerstvě po Václavově narození. Jakmile se jeho otec, hrabě Zdeněk Lev Libštejnský z Kolowrat, dozvěděl, že má syna, hned ho s ráznou odhodlaností obětoval Bohu. Chtěl přitom, aby jeho Václav později žil v Tovaryšstvu Ježíšově, a toto své přání dával jasně najevo. I matka svého novorozeného obětovala Bohu a Panně Marii za služebníka. Toto zasvěcení synka pak každý rok obnovovala.

Zatím se nám to zdá jako začátek typické barokní legendy o světci od narození. V tomto případě však nejde pouze o legendu. Fakta jsou příliš výmluvná a říkají nám, že malý hrabě Kolowrat byl skutečně veden k tomu, že se jednou stane jezuitou. Ba ještě víc, on to záhy chtěl sám. Do Tovaryšstva se mu podařilo vstoupit v šestnácti letech, když jeho otec byl již na onom světě a matka i císař Ferdinand III. mu k tomu dali své placet. Nastoupil noviciát v Brně, po něm složil své první řeholní sliby a věnoval se studiu filozofie v Olomouci a pak v Praze. Roku 1658 započal teologická studia v Římě a zde, stižen nelítostnou nemocí, zemřel dne 9. října 1659.

Za těmito údaji se skrývá opravdová horlivost spojená s obdivuhodnou vytrvalostí. Václavův přístup k životu byl jasný; ostatně sám o tom píše takto: Tak důvěřuji v Boha a v Boží milost, která mě má ke spolupráci, že s důvěrou prohlašuji, že budu velkým světcem, velkým světcem! Bůh mě neklame, když mi na to poukazuje tolika Božími vnuknutími a inspiruje a k tomu pobízí. Důvěřuji Bohu, sobě ne! Že tato slova myslel vážně, o tom svědčí jeho skutky.

Neustále se snažil o svatost a začínal od těch nejmalichernějších věcí, např. jak by mohl překonat svůj přirozený odpor k sýru nebo hnus z promaštěných zástěr kuchařů. Na druhé straně jeho srdce mocně dojímala touha po misiích. Ve své horlivosti neváhal podepsat slib o Neposkvrněném Početí Panny Marie (které tehdy ještě nebylo vyhlášeno za dogma) vlastní krví a Bohu se zvláštním způsobem zavázal, že ho nikdy s plným vědomím neurazí těžkým hříchem. To, že věnoval svůj rozsáhlý majetek ke zbožným účelům a pro sebe si z něj neponechal vůbec nic, sem zapadá s jakousi svatou samozřejmostí.

Václav byl v Římě pohřben pod kaplí sv. Aloise Gonzagy a nedaleko hrobky sv. Jana Berchmanse, dvou svatých patronů mládeže, kteří svůj život zasvětili Bohu v témže řádu. Nestalo se tak jistě náhodou, že ten, který se ctnostmi a studijním zápalem podobal jmenovaným světcům za života, mohl spočinout v jejich blízkosti po smrti. (www.jesuit.cz, ap)

02. 10. 2009