Vyhledávání Menu
EN | CZ
 

Nejhůř už bylo

V tomto měsíci slavíme naše nejvýznamnější svátky – Velikonoce. Pokusme se projít jednotlivými dny Svatého týdne s očima upřenýma na Ježíše, našeho Pána, a v jeho světle vnímat i sebe – kdo jsme a jakou roli v Jeho oběti hrajeme.

Slavný Ježíšův vjezd do Jeruzaléma o Květné neděli nám před oči staví Ježíše jako opravdového krále a Mesiáše. Ježíš, pro někoho možná i překvapivě, tento hold Davidovu synu přijímá, on jím totiž opravdu je – je Pánem a Mesiášem. Nedobývá však Jeruzalém vojenskou mocí nebo politickým vyjednáváním, ale přijíždí pokorný na oslátku – jak již předpověděl prorok Zachariáš (Zach 9,9). Ježíš se ani zde neodchyluje od svého pojetí pokorného mesiánství, které se nabízí, ale nevnucuje.

Zelený čtvrtek nás vede do Večeřadla. Zde Pán ustanovil památku na své divy a nepříliš chápajícím učedníkům – jak ukazuje následné mávání mečem v Getsemanské zahradě, zapírání na dvoře a útěk zpod kříže – svěřil její opatrování. Zavázal ovšem je i jejich učedníky, tedy i nás, v jakém duchu máme tuto památku opatrovat a slavit. Stalo se to při večeři – při téže večeři, kdy Pán ustanovil svátosti eucharistie a kněžství – když vstal a začal svým učedníkům umývat nohy. To byla činnost služebníků, otroků. Nemůžeme tedy pochybovat, jaký je výklad a smysl toho gesta. Cestou služby s ním získáváme podíl.

O Velkém pátku si můžeme uvědomit mimo jiné dvě věci. Tragedii člověka, který zapírá Božího Syna a svého přítele (Petr), tragedii člověka, který se tváří v tvář vtělené Pravdě (a Ježíš je Pravda!) ptá: „Co je pravda?“ (Pilát), tragedii člověka, který se zříká Božího Syna, a tím i Boha samého, aby ho vyměnil za Barabáše, který více vyhovuje našim představám o mesiášství a osvobození (vyvolený národ). Při pohledu na zbičovaného a poplivaného Ježíše, na Ježíše vrávorajícího s křížem, na němž v bolesti a v opuštěnosti nakonec zemře, musíme ostře vnímat svou lidskou tragedii – takhle zacházíme s Bohem a člověkem, až sem jsme schopni zajít. Ale je také třeba vyznat – a to je ta druhá věc, kterou si musíme připomenout – až sem je Bůh ochoten pro mě jít. Toto je ochoten pro mou spásu podstoupit. Pán Ježíš to nevzdal a neodložil kříž kvůli nám a kvůli Otci, který právě proto poslal svého Syna na svět, aby byl svět, a tím i člověk, jím zachráněn. V celých dějinách Kristovy církve nebylo horšího a beznadějnějšího okamžiku, než když Kristus zemřel a jeho tělo leželo bezvládně v hrobě. Církev to dává najevo tím, že ten den nekoná žádné liturgické obřady. Ano, nejhůř už bylo! Právem proto teď smíme prožívat Bílou sobotu, ať už tuto liturgickou anebo tu osobní, která v našem životě také občas přichází, vždy již z perspektivy vzkříšení. Víme totiž, jak to dopadlo – Bůh neztratil (protože on nikdy neztrácí – to je rovněž jistota Velikonoc) nad situací kontrolu.

Po sobotě přichází tajemná noc vzkříšení. Slavíme velikonoční vigilii – připomínáme si veliké Boží činy, které Bůh vykonal pro naši spásu, z nichž vzkříšení jeho Syna je ten největší. Vzkříšení samotné však proběhlo tajemně, nikdo z lidí u toho nebyl. Je to děj jen mezi Otcem a Synem, jak to odpovídá důvěrnosti jejich vztahu. Naštěstí si to Otec a Syn nenechali pro sebe a zjevili to svým učedníkům a dali jim to v plnosti i poznat. Dali nám tak zakusit moc Boží lásky, která je silnější než smrt, než naše selhání a zrady, než náš hřích. Moc Boží lásky, kterou křtem přijímáme do svého života, moc Boží lásky, pro kterou se znovu rozhodujeme, když své křestní vyznání během velikonoční vigilie obnovujeme.

Ježíšovo vzkříšení je Božím vítězstvím, Hodem Božím. Zjevuje se jako čin Otcovy lásky a věrnosti k Synu. Nám tím zase nebeský Otec potvrdil, že Ježíš má pravdu. Je to Ježíšův obraz Boha, který je správný – nikoli obraz farizeů, zákoníků a velekněží. Proto se též můžeme spolehnout na vše, co Pán Ježíš řekl a slíbil. A konečně Ježíšovo vzkříšení nám svědčí, že Jeho moc nekončí tam, kde končí lidská naděje, naše jen přirozené možnosti a náš život. Bůh je opravdu Bůh. Chval Pána, aleluja!

Mons. Michael Slavík, generální vikář

07. 04. 2009