Vyhledávání Menu
EN | CZ
 

Oslava svátku sv. Vojtěcha

Sv. Vojtěch se narodil matce Střezislavě († 987) kolem roku 956 na slavníkovském hradě Libici. Otec Slavník († 981) pocházel z vedlejší větve přemyslovského rodu, a zaujímal proto významné místo v družině Boleslava I. († 973), dotvářející právě v této době říši českých Boleslavů sahající od Čech přes Slezsko, Moravu, severozápadní Slovensko a Krakovsko až na západní Ukrajinu do povodí řek Bug a Styr.

Vojtěch, předurčený k duchovní dráze a zřejmě i k hodnosti pražského biskupa, studoval v letech 972-981 ve škole při magdeburské katedrále. Po návratu do Čech působil jako klerik při pražském kostele a po brzké smrti prvního pražského biskupa Dětmara byl v roce 982 na Levém Hradci zvolen biskupem. Biskupský úřad pak přijal z rukou císaře Oty II. v roce 983 ve Veroně, kde mu mohučský arcibiskup Willigis udělil zároveň biskupské svěcení. V roce 985/6 Vojtěch realizoval zrušení nezávislého moravského biskupství a stal se tak církevním správcem území celé tehdejší boleslavovské říše.

Dvakrát, v letech 988-992 a 994-996, pobýval v Římě v klášteře sv. Alexia a Bonifáce na Aventinu, kde se stal v roce 990 mnichem. V roce 993 založil s podporou knížete Boleslava II. na Břevnově první mužský klášter v českých zemích. V roce 997 podnikl misijní cestu do Prus, kde 23. dubna zemřel mučednickou smrtí.

Je nesporné, že při svědomitém vykonávání svých biskupských povinností se snažil vymýtit jevy jako mnohoženství, incestní manželství, manželství kněží či prodávání křesťanů do otroctví jinověreckým kupcům. Stejně tak je nesporné, že při tom narážel na odpor svých kněží i českých velmožů. Avšak to vše bylo obvyklé v celé tehdejší křesťanské Evropě a nelze tím vysvětlit Vojtěchovy odchody z Čech, jak se o to snaží veškeré vojtěšské legendy.

Vojtěchovy odchody nelze vysvětlit ani soupeřením Boleslava II. a Slavníkových synů o vládu v boleslavské říši, jak se o to pokoušelo starší dějepisectví, protože tíhnutí Slavníkových synů k samostatné mocenské politice je až důsledkem rozkladu říše a objevuje se až po druhém Vojtěchově odchodu, až v osudném roce 995, kdy byli na Libici zavražděni jeho čtyři bratři.

V průběhu Vojtěchova episkopátu se říše českých Boleslavů ocitla v hluboké strukturální krizi, způsobené ztrátou východních území, Krakovska a Slezska, která znamenala zhroucení obchodu s odtamtud přiváděnými otroky, a tedy nedostatek prostředků pro výživu knížecí družiny a následně nespokojenost velmožských klanů a třenice, které po částečném ochrnutí Boleslava II. vyústily ve faktické bezvládí. Ale ani tím nelze vysvětlit Vojtěchovy odchody z Čech, protože nic nesvědčí o tom, že by Vojtěch ztratil podporu knížete Boleslava II., která představovala pro výkon jeho biskupských funkcí zásadní oporu.

Nezbývá tedy než Vojtěchovy odchody do Říma dát do souvislosti se snahou o navázání na velkomoravskou tradici Metodějova samostatného arcibiskupství, na říši nezávislého a podřízeného pouze papeži. Vojtěch tento program vytvoření „národních“ církví v rámci rodiny křesťanských panovníků pod patronátem vrchní vlády římského císaře nepochybně propagoval nejen během svých dlouhodobých pobytů v papežském Římě, ale hlavně v rámci svých úzkých styků s polským panovníkem Měškem I., uherským Štěpánem i s císařem Otou III. Plodem jeho asketického života a mučednické smrti byla mj. právě realizace této politicko-náboženské koncepce v roce 1000 založením uherského arcibiskupsví při katedrále sv. Vojtěcha v Ostřihomi a arcibiskupství sv. Vojtěcha v Hnězdně.

Nebylo Vojtěchovou vinou, že tento program nešlo uskutečnit v tehdy rozvrácených Čechách, jeho zásluhou však církev a český národ získaly světce evropského formátu, jehož politicko-náboženská vize rovnoprávných křesťanských národů určuje uspořádání střední Evropy dodnes.

Aleš Pořízka, člen historického ústavu AV

19. 04. 2008