Vyhledávání Menu
EN | CZ
 

Papež dobyl Londýn

Britský ministerský předseda David Cameron s neanglickou vřelostí řekl, že papež sice mluvil k šesti milionům britských katolíků, ale naslouchala mu celá šedesátimilionová Británie.

V této chvíli je už čas na vyvození obecnějších závěrů z papežových cest. Nejde jen o to, že nejsou výletem, poznávací výpravou či způsobem setkávání s masami. Pro papežův věk a způsob komunikace jsou evidentně cesty velmi pečlivě vybírány a plánovány. Zdá se, že důraz je kladen na „sporné“ destinace, na země, které vždy zosobňují nějaký problém: francouzský postoj státu k církvi, český agnosticismus, anglický odpor k papežencům. Znamená to, že papež označovaný často za tradicionalistu dá spíš na tradice v dobrém slova smyslu: po vzoru apoštolů jde tam, kde ho nečeká obdiv, tleskající davy, ale naopak nepochopení, vzdor a odpor, přinejmenším lhostejnost. Dává tím živé znamení, že církev nemá žít sama pro sebe, nemá být duchovní samoobsluhou či spolkem vyvolených. Do sebe zavinutá církev stále více lpějící na vnějších strnulých obřadech není papeži blízká. Není žádný modernista, ale akcentuje církev odvážnou, otevřeně kráčející občas do jámy lvové, aby tam hlásala Boží slovo vhod i nevhod. Nejsou mu blízká vnější laciná gesta sbližování, rozmělňování hodnot. Ty drží s urputností, která mu vynesla hanlivé přízvisko „rotvajler Boží“. Dnes se ukazuje stále zřetelněji, že je spíš zkušeným ovčáckým psem, který své ovečky chrání a shromažďuje do ovčince.

A ještě jednu potřebnou věc si vzal od apoštolů: ze slabosti udělal svou sílu. Je Němec? Jak noviny píší „osamělý teutonský extremista“ v Anglii? Proč ne. A s naprostou pokorou a odvahou nejen vůči své národnosti, ale i vůči osobní minulosti přizná Angličanům, jak odporná a nelidská byla nacistická ideologie a jak je rád, že může vítězství nad ní slavit právě s Angličany.

V blízkém Irsku se odehrávalo letité drama dnes tak snadno použitelné k výtkám vůči kněžím, celibátu, papežství a katolictví – zneužívání dětí. I o tom mluví (už ostatně od dob své prefektury na Kongregaci pro doktrínu víry) zcela otevřeně a s hlubokou lítostí.

Třetí zvláštností je to, o čem papež nemluvil. Vyhnul se tématům, která jsou pro současnou anglickou společnost kontroverzní a snadno zneužitelná – antikoncepce, homosexualita, potraty. Dal své církvi metodickou lekci z toho, jak postupovat, chceme-li vést skutečný dialog. Poselství o otevřenosti katolické církve vůči anglikánům hledajícím pevnou půdu pod nohama není laciným vábením přeběhlíků, ale nabídkou k návratu, ke sjednocení.

Snad by bylo vhodné připojit i malé upozornění na předpojatost médií, na jejich senzacechtivost, s jakou prezentují papežovy odpůrce. „Story“, které předkládají divákům a posluchačům ovšem má příslušnou gradaci a happy end – ten stařičký chytrý pán v bílém zase vyhrál.

Milan Badal

22. 09. 2010