Vyhledávání Menu
EN | CZ
 

Papež Benedikt XVI. o Evropě

Ve své knize Křesťanství na přelomu tisíciletí hovoří (v době, kdy ji psal) ještě kardinál Ratzinger o tom, že církev v dobách útlaku komunistické ideologie byla po právu vnímána jako hlasatelka svobody. Jako jeden z těch, kdo takto ve své době chápal církev, je zmiňován také Václav Havel.

V mnoha svých textech Ratzinger ukazuje, že svoboda, jak ji chápe křesťanství, ovšem není volnost, kterou by bylo třeba jako základní hodnotu učinit principem naší společnosti. Tak by to ráda udělala Evropa dnešních politiků. Skutečná svoboda je vždy jen svobodou ke spravedlnosti, svobodou k odhalení řádu. Promýšlí-li Ratzinger podstatu Evropy, je pozoruhodné, jak blízké jsou při respektu ke všem odlišnostem jeho myšlenky úvahám Havlova učitele Jana Patočky. V hojně citované knize Evropa Benedikta z Nursie v krizi kultur kritizuje současný papež osvíceneckou filosofii spočívající na odpoutání se od kořenů tradice. Jasně říká, že být díky vědeckému pokroku schopen něco udělat, ještě neznamená smět to udělat.

Patočkovo odhalení péče o duši jako centrálního tématu, kolem něhož krystalizoval projekt Evropy, předkládá dva organicky spojené způsoby směřování k nepomíjejícímu. Patočka je označuje dvěma jmény: Zatímco Démokritos symbolizuje vztah k věčnému, který má podobu poznávání základu společného všem věcem, jméno Platónovo zastupuje směřování k nepomíjejícímu v podobě formování duše proměnou jí samé podle nahlédnutí. Spojení této dvojí orientace k nepomíjivému a její vnitřní rozpory jsou podle Patočky osudem Evropy. Patočka zcela jasně vidí, že doba „poevropská“ se vyznačuje nadvládou univerzálního vědeckého rozumu. A právě ten je terčem kritiky rovněž bývalého prefekta kongregace pro nauku víry.

Přestože Ratzinger nezpochybňuje „důležité prvky pravdy“ pozitivistické filosofie či osvícenství, jasně říká, že „skutečné a největší nebezpečí této chvíle spočívá zejména v nerovnováze mezi technickými možnostmi a mravní energií“. Na půdoryse, který vymezila pozitivistická filosofie, není možné nalézt zdroj mravní síly. Věda nemůže zplodit étos, zdůrazňuje dnešní papež. Z toho je zřejmé, že osvícenecký způsob myšlení, který je plodem křesťanské víry, podle Ratzingera, nemůže být univerzální. Tato filosofie nevyjadřuje celek racionality, ale, jak by řekl Patočka, pouze jeden z dvojího pohybu evropských dějin. Vedle přespříliš zdůrazněné touhy po poznání toho, jak se věci mají, je opomenut osobní božský apel formující naši lidskou důstojnost. Naděje vyrůstající z vědomí transcendentní bytosti proměňující svým slovem duši člověka je nahrazována pokrokem, jenž není ničím jiným než snahou transformovat vnější svět.

Křesťanství Ratzinger zásadně chápe jako náboženství slova, logu, jako náboženství neodtržitelné od racionality. A racionalita je podstatným rysem evropské kultury. Podle Ratzingera není setkání řecké filosofie a biblické víry žádnou dějinnou nahodilostí. Toto spojení je principem křesťanství, které je kořenem útvaru, jemuž stále ještě říkáme Evropa. Idea Evropy v sobě tedy snoubí jak touhu po poznání věčného, tak nakloněnost k vlastní proměně čerpající svou energii z naděje. Evropa, jejíž kořeny jsou nepopiratelně křesťanské, tedy nemůže být omezena ani na pouhý rozum spoléhající se pyšně sama na sebe, ani na pouhou náboženskou víru bez rozumu. (ap)

24. 09. 2009