Vyhledávání Menu
EN | CZ
 

Pascha Ježíše Krista

Velikonoce, které slavíme po prvním jarním úplňku, mají svou předbiblickou historii jako svátek pastýřů, kteří obětovali mládě ze svého stáda pro ochranu a zabezpečení celé nové populace. To jsou i Velikonoce, které slavili Izraelité v Egyptě. Pro ně se stávají Velikonoce specifickým svátkem, k němuž pak přistoupí Velikonoce slavené na břehu Jordánu za Jozua, Mojžíšova nástupce, kdy se z kočovníků stávají zemědělci a obětují první snopy své úrody. V této kombinaci probíhaly starozákonní Velikonoce.

Velikonoce doby Ježíše Krista nám přibližuje židovský pesachový seder (slavnostní večeře připomínající vyvedení Izraele z egyptského otroctví). Ten je ovšem pozdější. Starším dokumentem pro pochopení oslav velikonočních svátků, jak je prožíval Ježíš Kristus, jsou targumy (překlady hebrejské bible do aramejštiny) ke knize Exodus, kapitola 12. Rovněž tak můžeme sledovat slavnost pesachu v talmudu, v té části, která je ústní tradicí judaismu a nazývá se Mišna.

Odborníci říkají, že samotné Velikonoce v době Ježíše Krista byly slavností čtyř velkých nocí spojených paschou. Jednak exodus – východ z Egypta, jednak oslava noci stvoření světa, ke kterému mělo dojít v měsíci nisanu, tzn. v prvním měsíci židovského kalendáře (podobně tomu však bylo ve všech kalendářích). Třetí událostí byla tzv. akéda, což byla vzpomínka na obětování Izáka na hoře Moria. Jedná se o onen pahorek, na kterém byl později vystavěn chrám. Čtvrtou nocí bylo eschatologické očekávání příchodu Mesiáše.

Nejvýznačnější dokladem slavení křesťanských velikonoc je křesťanská verze pesachové hagady, což je starší pasáž talmudu než Mišna, jejímž autorem je Meliton ze Sard. Tento židokřesťanský biskup žil přibližně uprostřed druhého století po Kristu a jeho spis se nazývá Peri pascha, tedy O Velikonocích.

Židokřesťané v Sardech slavili Velikonoce tak, jak byli zvyklí ve své ještě předkřesťanské tradici, a to i s ukrytým nekvašeným chlebem, jehož nalezení bylo svědectvím o příslibu příchodu Mesiáše. Můžeme tak říci, že to je ten chléb, který bere do rukou Ježíš Kristus a říká slova, kterými ustanovuje eucharistii. Jak plyne z Melitonova textu, pesachový beránek je chápán jako předobraz ukřižovaného Krista a vysvobození Izraele z Egypta jako předobraz vysvobození z moci hříchu způsobeného pádem prvních lidí.

To jsou tedy nejstarší křesťanské Velikonoce. Nejsou jen oslavou smrti Ježíše Krista, nýbrž také jeho vzkříšení. Z tohoto spásného činu rodí se církev a otevírá se cesta ke spáse. Proto i o generaci mladší Tertulián hovoří o zvyku křtít o velikonoční vigilii. Tak se postupně, jakoby zpřítomněním jednotlivých dnů závěru Ježíšova života, vytvoří velikonoční triduum. Nejstarší je Velký pátek, před který se předřadí památka poslední večeře, jež podle novozákonního textu musela předcházet. Velký pátek přerůstá do Bílé soboty a vigilie vzkříšení. Také naše současné slavení Velikonoc podle misálu Pavla VI. odráží 12. kapitolu Exodu jako předobraz Kristovy paschy, Kristových Velikonoc.

Budeme-li se ptát na naše velikonoční zvyky, pak nejblíže tradici židovských velikonoc je svěcení mazanců či potravy, se kterým se setkáváme především na východě. Barvení a svěcení vajíček není biblický ani ranně křesťanský zvyk, ovšem byl adoptován, protože vejce je symbolem nového života. Svěcení velikonočních ratolestí, kočiček je potom určitý odkaz na Kristův příjezd do Jeruzaléma.

Zamýšlíme-li se nad touto tradicí, je nám jasné, že bychom si v rámci slavení Velikonoc v tomto roce měli více přiblížit texty Melitona Sardského a páteční uctívání kříže. Měli bychom mnohem více čerpat z oné hluboké biblické židokřesťanské tradice, která se ve středověkých a barokních Čechách stala našimi Velikonocemi.

Kardinál Dominik Duka OP, arcibiskup pražský

28. 03. 2013