Vyhledávání Menu
EN | CZ
 

Pastýřský list k papežské návštěvě

Bratři a sestry,

když se připravujeme na návštěvu Svatého otce, připravujeme se na velké setkání. Nejde jen o to, že se setkáme s velkou a významnou osobností. Setkáme se totiž s papežem i s těmi, kteří se shromáždí k bohoslužbám, především jako věřící lidé, tedy ve víře. Nespojí nás jen společný zájem nebo společné místo, na kterém se budeme nacházet, ale křesťanská víra. A doufám, že nás spojí také radost z této víry.

Žijeme ve světě, v němž není křesťanská víra něčím samozřejmým, co by sdíleli všichni lidé. Křesťanství chápe víru, jak čteme v katechismu, jako „osobní přilnutí člověka k Bohu“ (KKC 150) a vidí ji zároveň jako „svobodný souhlas s celou pravdou, kterou Bůh zjevil“(KKC 150). A opět slovy katechismu: „Pro křesťana je víra v Boha neoddělitelně spojena s vírou v toho, kterého Bůh poslal, v jeho milovaného Syna, v němž se mu zalíbilo“ (KKC 151), tedy v Ježíše Krista.

Křesťanství ale nevidí víru jen jako lidské přesvědčení nebo jako ideu, kterou si člověk osvojí, protože se mu z nějakého důvodu zalíbí. Do třetice tedy katechismus: „Nelze věřit v Ježíše Krista, jestliže člověk nemá podíl na jeho Duchu. Právě Duch svatý zjevuje lidem, kdo je Ježíš“ (KKC 152). Apoštol Pavel píše: „Vždyť jenom pod vlivem Ducha svatého může někdo říci: Ježíš je Pán!“ (1 Kor 12,3)

Minulou neděli jsme slavili svatodušní svátky, slavili jsme tím také svou víru, dílo Ducha svatého v nás. Působení Ducha svatého stojí za vírou všech křesťanů, spojuje nás. Vnímáme však také, že nás naše víra dělá ve světě nějakým způsobem zvláštními. Dokonce se člověk může pro svou víru cítit mezi těmi, kdo ji nesdílejí, poněkud cize. Můžeme mluvit o určitém nebezpečí, že budeme vnímat sami sebe podle toho, jak nás vidí jiní: jako nějak zvláštní, „nenormální“, opožděné, slabé. Proto potřebujeme uplatnit křesťanskou víru při pohledu sami na sebe i při pohledu na druhé. Sami sebe můžeme a máme vnímat jako ty, kteří jsou z nepochopitelných důvodů Bohem obdarováni darem víry. A na druhé lidi, u kterých tento dar nevidíme, bychom měli pohlížet jako na ty, kterých se Boží láska týká a dotýká. Všichni jsme stvořeni k obrazu a podobenství Božímu a za všechny lidi zemřel Ježíš. Po všech touží Bůh. Při tomto pohledu víry nám druzí lidé jaksi „zkrásní“. A Ježíšovo přikázání lásky, které se týká všech, se nám snad bude jevit snazší a pochopitelnější.

Dnes slavíme slavnost Nejsvětější Trojice – největší tajemství víry – trojjediný Bůh. Stvořeni jsme byli k obrazu tohoto trojjediného Boha, který je společenstvím osob. Ve křtu jsme byli včleněni do společenství s ním a určeni ke společenství s ostatními věřícími, s církví, které Ježíš svěřil své evangelium a svátosti a v níž ve vzájemné lásce křesťanů, v Duchu svatém, podle svého slova zůstává: „Kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich“ (Mt 18,20). Život křesťanů podle evangelia a jejich vzájemná jednota jsou svědectvím o Bohu pro svět, který nás obklopuje.

Ani nejkrásnější křesťanské myšlenky nám nemohou zastřít skutečnost, že ve světě, v němž žijeme, je mnoho obtížného, falešného a zlého. Ani naše snahy o dobro, které jsou potřebné a cenné, nemají schopnost všechno zlo z našeho okolí odstranit. Jinak je tomu ale s vírou. V prvním listě Janově čteme větu, která je mocnou výzvou: „Protože každý, kdo je narozen z Boha, vítězí nad světem. A to je vítězství, které přemohlo svět: naše víra“ (1 Jan 5,4). Víra, která je zakořeněna v působení Ducha svatého v nás, je životní silou, která přesahuje obrysy našeho vlastního života. Vidíme to na veřejně činných osobách, jako je například Svatý otec, ale vidíme to také v drobnějších a nikde nepublikovaných příhodách našich životů.

Radujme se tedy ze své víry, prosme o prohloubení daru víry a těšme se, že s papežem Benediktem prožijeme společnou slavnost víry, která bude posilou pro nás i pro něho.

K tomu vám žehnám.

Váš Miloslav kard. Vlk
arcibiskup pražský

(aj)

08. 06. 2009