Vyhledávání Menu
EN | CZ
 

Poselství Benedikta XVI. ke Světovému dni misií

Drazí bratři a sestry,

u příležitosti Světového dne misií bych Vás rád vyzval k úvaze o trvalé naléhavosti hlásání Evangelia, a to i v této době. Misijní poslání nadále zůstává absolutní prioritou a důležitým úkolem pro všechny pokřtěné, kteří byli na počátku tohoto tisíciletí vyzváni, aby se stali „služebníky a apoštoly Ježíše Krista“. Můj ctihodný předchůdce, služebník Boží Pavel VI., prohlásil už v apoštolské exhortaci Evangelii Nuntiandi:

„Evangelizace je vlastně milost a povolání vlastní církvi, její nejhlubší identitou.“ (č. 14) Rád bych poukázal obzvláště na sv. Pavla, apoštola národů, jako na vzor tohoto apoštolského úkolu, neboť tento rok slavíme významné výročí, věnované jemu. Je to rok svatého Pavla, jenž nám poskytuje příležitost se blíže seznámit s tímto slavným apoštolem, který byl povolán k hlásání Evangelia nevěřícím podle toho, jak mu to ukázal Pán: „Jdi, neboť já tě chci poslat daleko mezi pohany“ (Sk 22,21).

Jak bychom mohli nevyužít příležitosti, kterou toto významné výročí nabízí místním církvím, křesťanským komunitám a jednotlivcům k šíření Evangelia až na konec světa, moci Boží spasit všechny, kdo věří (srov. Řím 1,16)?

1. Lidstvo potřebuje vysvobození

Lidstvo potřebuje vysvobození a vykoupení. Samo tvorstvo - jak říká sv. Pavel - trpí a živí se nadějí k účasti na svobodě ve slávě Božích dětí (srov. Řím 8, 19-22). Tato slova platí i pro dnešní svět. Tvorstvo trpí. Trpí a čeká na skutečnou svobodu, čeká na jiný, lepší svět, čeká na vykoupení. A v hloubi duše ví, že tento nový svět, jenž očekává, předpokládá nového člověka, předpokládá „děti Boží“.

Pohleďme blíže na situaci, v níž se dnešní svět nachází. Zatímco na jedné straně mezinárodní panorama nabízí vyhlídky slibného ekonomického a sociálního rozvoje, na druhé straně nás upozorňuje na určité velké obavy o samotnou budoucnost člověka. Násilí v mnoha případech poznamenává vztahy mezi lidmi a národy. Chudoba deptá miliony obyvatel. Diskriminace a někdy i pronásledování z rasových, kulturních a náboženských důvodů dohání mnoho lidí k útěku ze své země, aby jinde nalezli útočiště a ochranu. Technický pokrok, pokud se netýká důstojnosti a dobra člověka nebo nesměřuje-li k rozvoji, založeném na solidaritě, ztrácí svou moc jako faktor naděje a naopak se vydává v nebezpečí nárůstu už existujících nepoměrů, nerovnováhy a nespravedlností. Navíc je tu trvalá hrozba týkající se vztahu člověka k životnímu prostředí vzhledem k nerozvážnému využívání přírodních zdrojů s dopadem na tělesné i duševní zdraví člověka.

Budoucnost člověka je ohrožena také útoky na jeho život, jež mají různé podoby a způsoby. Nad tímto scénářem, „zmítáni nadějemi a úzkostí ... obtěžkáni břemenem stísněnosti“ (konstituce Gaudium et Spes, č. 4), se s obavami ptáme sami sebe: Co bude s lidstvem a se stvořením? Je nějaká naděje do budoucna, nebo spíše, bude mít lidstvo nějakou budoucnost? A jaká ta budoucnost bude? Odpověď na tyto otázky přichází k těm z nás, kdo věříme, v Evangeliu. Kristus je naše budoucnost a, jak jsem napsal ve své encyklice Spe Salvi, jeho Evangelium je „život proměňujícím“ sdělením, jež dodává naději, dokořán otevírá temné dveře času a osvětluje budoucnost lidstva a celého světa (srov. č. 2).

Sv. Pavel dobře chápal, že pouze v Kristu může lidstvo nalézt vykoupení a naději. Proto chápal misie jako neodkladné a naléhavé poslání hlásat „slíbený život v Kristu Ježíši“ (2 Tim 1, 1), „naši naději“ (1 Tim 1, 1), aby všichni lidé měli stejná dědická práva a byli společníky v zaslíbení skrze Evangelium (srov. Ef 3, 6). Byl si vědom toho, že bez Krista je lidstvo „na světě bez naděje a bez Boha“ (Ef 2, 12) - „bez naděje, protože byli bez Boha“ (Spe Salvi, č. 3). Ve skutečnosti „každý, kdo nezná Boha, i když chová v sobě všechny druhy nadějí, je ve své podstatě bez naděje, bez té velké naděje, která podpírá celý život.“ (srov. Ef 2, 12) (Ivi, č. 27).

2. Misie jsou věcí lásky

Je tedy naléhavou povinností každého hlásat Krista a jeho zachraňující poselství. Svatý Pavel řekl: „Běda, kdybych ho nehlásal (Evangelium)!“ (1 Kor  9,16). Na cestě do Damašku poznal a pochopil, že vykoupení a misie jsou dílem Božím a jeho lásky. Láska ke Kristu jej vedla k cestě po říši Římské jako posla, hlasatele, apoštola, kazatele a učitele Evangelia; v jehož souvislosti sám sebe prohlásil za „hlasatele v poutech“ (Ef 6, 20). Milosrdenství Boží z něj učinilo „pro všechny všechno, aby zachránil alespoň některé“ (1 Kor 9, 22).

Pohlédneme-li na zkušenost sv. Pavla, pochopíme, že misijní činnost je odpovědí na lásku, kterou nás Bůh miluje. Jeho láska nás vykupuje a pobízí nás k missii ad gentes. Je to duchovní energie, která může způsobit harmonii, spravedlnost a růst společenství mezi lidmi, rasami a národy, o což všichni usilují (srov. Encyklika Deus Caritas Est, č. 12). Takže je to Bůh, který je Láska, který vede církev k hranicím lidství a vyzývá šiřitele Evangelia, aby „pili z onoho prvního a původního zdroje, jímž je Ježíš Kristus, z jehož probodnutého srdce prýští Boží láska“ (Deus Caritas Est, č. 7).

Pouze z tohoto pramene může starost, péče, něha, soucit, pohostinnost, vstřícnost a zájem o lidské problémy čerpat, stejně jako další ctnosti nezbytné pro hlasatele Evangelia, aby vše opustili a věnovali se naprosto a bezvýhradně šíření vůně Kristovy lásky po celém světě.

3. Evangelizujte stále

Zatímco první evangelizace je i nadále nezbytností a naléhavostí v mnoha oblastech světa, trpí dnes různé diecéze a instituty zasvěceného života malým počtem kléru a nedostatkem povolání. Je důležité znovu zdůraznit, že i přes narůstající obtíže Kristův příkaz evangelizovat všechny lidi zůstává i nadále prioritou. Nic nemůže být důvodem pro oslabení či ustrnutí, neboť „úkol evangelizovat všechny lidi tvoří i nadále hlavní misii Církve“ (Pavel VI., apoštolská exhortace Evangelii Nuntiandi, č. 14).

Je to misie, která je „stále ještě pouze v počátku a my se musíme celým srdcem této službě oddat“ (Jan Pavel II., encyklika Redemptoris Missio, č. 1). Jak bychom zde nemohli vzpomenout Makedoňana, jenž se ve snu zjevil Pavlovi a volal: „Přijď do Makedonie a pomoz nám!“ Dnes je nespočet lidí, kteří čekají na hlásání Evangelia, těch, kteří dychtí po naději a lásce. Je mnoho těch, kteří se hluboce oddali této žádosti o pomoc, jež se objevuje mezi lidmi, kteří opustili vše pro Krista a předávají lidem víru a lásku k Němu! (srov. Spe Salvi, č. 8)4. Běda mi, kdybych ho nehlásal! (1 Kor 9, 16)

Drazí bratři a sestry „duc in altum“! Vydejme se na širé moře světa a vrhněme bez obav své sítě, následujme Ježíšovo pozvání, buďme přesvědčeni o jeho stálé pomoci. Svatý Pavel nám připomíná, že hlásání Evangelia není důvodem k chlubení (srov. 1 Kor 9, 16), ale spíše povinností a radostí. Drazí bratři biskupové, když následujete Pavlův příklad, mnoho z vás se cítí jako „vězeň Kristův pro pohany“ (Ef 3, 1) s vědomím, že můžete počítat se silou, která k nám od Něho přichází v nesnázích a útrapách. Biskup není vysvěcen pouze pro svou diecézi, ale pro spásu celého světa (srov. encyklika Redemptoris Missio, 63).

Tak, jako apoštol Pavel, je biskup povolán, aby šel k těm, kteří jsou daleko a ještě neznají Krista nebo stále ještě nepoznali jeho osvobozující lásku. Posláním biskupa je učinit celou diecézní komunitu misionářskou a podle možností dobrovolně přispívat k posílání kněží a laiků do jiných církevních komunit na evangelizační službu. Tímto způsobem se missio ad gentes stane sjednocujícím a spojujícím základem celé pastorační a charitativní činnosti.

Vy, drazí kněží, první spolupracovníci biskupů, buďte řádnými pastýři a nadšenými hlasateli Evangelia! Mnoho z Vás odešlo v průběhu posledních desetiletí do misijních oblastí, když jste se řídili encyklikou Fidei Donum, jejíž 50. výročí jsme nedávno oslavili a kterou můj ctihodný předchůdce, služebník Boží Pius XII., dal podnět ke spolupráci mezi církvemi. Jsem přesvědčen, že toto misionářské úsilí místních církví nebude chybět, i přes nedostatek kněží, který postihuje mnoho z nich.

A vy, drazí řeholníci a řeholnice, jejichž povolání je poznamenáno silnými misionářskými souvislostmi, hlásejte Evangelium každému, zvláště těm, kteří jsou velmi daleko, prostřednictvím důsledného svědectví Kristu a radikálního následování jeho Evangelia. Drazí věřící laici, vy, kteří působíte v různých oblastech společnosti, jste pozváni, abyste se účastnili na šíření Evangelia, jehož důležitost stále roste. Otevře se tak před vámi spletitý a mnohotvárný areopagus, jenž má být evangelizován: svět. Dokažte svým životem, že křesťané „náležejí nové společnosti, která je cílem jejich společné pouti a která je právě v jejich putování předjímána“ (Spe Salvi, č. 4).

5. Závěrem

Drazí bratři a sestry, kéž oslava Světového dne misií povzbudí každého, aby přijal obnovené povědomí o naléhavé potřebě hlásat Evangelium. Nemohu se nezmínit s opravdovou vděčností o přispění Papežských misijních děl k evangelizačním aktivitám církve.

Děkuji jim za podporu, kterou poskytují všem komunitám, zvláště těm novým. Z misionářského hlediska jsou efektivním nástrojem pro animaci a formaci Božího lidu a utvářejí společenství osob a majetku mezi rozličnými částmi mystického Těla Kristova.

Kéž sbírka, prováděná ve všech farnostech na Světový den misií, je znamením společenství a vzájemného zájmu mezi církvemi. A konečně, ať se mezi křesťany zvýší důraz na modlitbu, která je základním duchovním prostředkem pro šíření světla Kristova mezi všemi lidmi, světla „par excellence“, jež osvětluje „temno historie“ (Spe Salvi, č. 49).

Poté, co jsem svěřil Pánu apoštolské dílo misionářů, církve celého světa a věřící, jakkoli zapojené v nejrůznějších misijních aktivitách, a vzýval přímluvu apoštola Pavla a Panny Marie, „živé Archy úmluvy“, Hvězdy evangelizace a naděje, dávám všem své požehnání.

Z Vatikánu 11. května 2008

Papež Benedikt XVI.

Zdroj: Papežská misijní díla

(aj)

14. 10. 2008