Vyhledávání Menu
EN | CZ
 

Pozdravy panu kardinálovi IV

Kardinálova cílevědomá snaha o nápravu věcí lidských

Kardinál Miloslav Vlk se loučí s úřadem a chystá se výrazně změnit rytmus svého života. Kdybych napsal, že po devatenáct let působil jako arcibiskup pražský a primas český, nebyla by to pravda. On arcibiskupem pražským a primasem českým skutečně byl. V jeho osobě byl tento úřad personifikován a on se s tímto úřadem zcela ztotožnil. Jeho práci pastorační, organizační a reprezentační budou hodnotit jiní. Nemám však nejmenší pochybnosti o výsledku takového hodnocení. Jeho práce s širokou veřejností v otázkách víry, občanských postojů a šíření slova Božího znamenala významný přínos pro život nejen mnoha laiků, ale i teologů. Velmi intenzivně a svědomitě se věnoval právě otázkám přípravy mladé generace teologů. Velmi mu záleželo na tom, aby to byla generace moderních a vzdělaných odborníků, kteří jsou nejen znalí své odbornosti, ale i vědomi si své odpovědnosti vůči církvi.

Proto nebylo pro mne obtížné najít s ním v roce 2000 společný jazyk v otázce reformy Katolické teologické fakulty UK. Tak jak se univerzita snažila ihned po roce 1989 urychleně a intenzivně modernizovat svoje prostředí, tak odhodlaně jsme přistoupili i k restrukturalizaci a modernizaci fakulty. Dnes je fakulta nejen standardní a pevnou součástí moderní Karlovy univerzity, ale i významným článkem vzdělávací soustavy katolické teologie. Velká zásluha na tomto stavu patří kardinálu Miloslavu Vlkovi. Jeho jednoznačná podpora reformních kroků jednak na fakultě, či v rámci univerzity, ale zejména v Kongregaci pro katolickou výchovu u Svatého stolce znamenala rychlý a hladký proces zásadní přestavby fakulty, bez jakéhokoli přerušení výuky a bez jakýchkoli časových ztrát v té době imatrikulovaných studentů. Na celém procesu se podílela předlouhá řada oddaných, loajálních, pracovitých a odborně zdatných specialistů, avšak zásadní postoj kardinála Vlka byl pro celý proces naprosto zásadní.

Jako český primas byl také veřejnou osobou, vstupující do veřejného života, vyjadřující svoje názory a postoje k věcem veřejným. Bez jakýchkoli rozpaků přijal „pravidla hry“ ve veřejném prostoru a mediálním světě. S jakou důstojností, jednoznačností a noblesou se dokázal v tomto prostoru pohybovat je všeobecně známo. Jeho sebekritické hodnocení svého působení při veřejných vystoupeních právě ukázalo nejen sílu jeho osobnosti, ale i převahu jeho ducha nad představiteli politického života, se kterými se v době svého mandátu pokoušel řadu důležitých kroků realizovat.

Rád bych při této příležitosti kardinálu Vlkovi co nejsrdečněji poděkoval. Poděkoval za jeho nezištnou pomoc v řadě případů, a to nejen ve vztahu ke Karlově univerzitě. Za jeho neokázalé vystupování a cílevědomé snahy o nápravu věcí lidských. Za jeho příkladné postoje ve věcech občanských a konečně i za projevy osobní náklonnosti, sympatií a přátelství.

Otče kardinále hodně sil a kuráže do Vašich dalších aktivit a plné osobní zadostiučinění z jejich výsledků!

Ivan Wilhelm, profesor experimentální fyziky a bývalý rektor Univerzity Karlovy

 

Kardinál Vlk jako stavitel mostů nejen na poli mezinárodním

O domácím i mezinárodním kontextu působení kardinála Vlka by se jistě dalo hovořit dlouhou dobu. Velmi mě však oslovilo gesto z poslední doby, kdy při svém televizním bilancování u příležitosti papežské návštěvy otevřeně pojmenoval i neúspěchy při prosazování svých představ o řešení církevně-politických problémů. Kardinálovy výroky a doporučení o potřebě transformace mimoekonomických sfér (tedy ona „transformace srdcí“), jež měla souběžně doprovázet změny hospodářského sektoru, zůstávaly spíše nevyslyšeny. O důsledcích takového vývoje však máme nyní příležitost přesvědčit se skoro každý den. V naší společnosti je současně jen poskrovnu veřejných činitelů, kteří dokáží přiznat, že se jim něco nepovedlo, jak to učinil Miloslav Vlk.

V širším povědomí, a to myslím i mezi řadou věřících, není příliš známá kardinálova činnost na mezinárodním poli. Jako předseda Rady evropských biskupských konferencí se přitom mimo jiné zasloužil o úspěšný rozvoj mezikonfesních vztahů, když byla například v říjnu 1999 podepsána jedna ze zásadních ekumenických dohod 20. století - společná deklarace k nauce o ospravedlnění mezi katolickou církví a luterány, jež byla důležitým milníkem na cestě překonání rozporů mezi katolicismem a protestantismem. Nepřehlédnutelný je také podíl kardinála Vlka na rozvíjení česko-německých vztahů. Má velkou zásluhu na řešení bolestných problémů z minulosti a překonávání dlouhodobě vytvářených stereotypů, které tyto vztahy zatěžovaly.

Nelze přehlédnout ani to, že se mu ve vnitrocírkevním životě dařilo zmírňovat problémy spojené s názorovou diferenciací uvnitř polistopadového katolického spektra, která se projevila v řadě sfér církevního života (asi nejvýraznější podobu nabrala v dění na teologické fakultě druhé poloviny 90. let). Díky tomu jsme se mohli vyhnout extrémním polohám, které bylo možné v českém katolicismu nalézt například v meziválečné době a které se po roce 1989 objevily v katolickém prostředí u našich sousedů (jako např. v podobě projevů antisemitismu u části konzervativních církevních kruhů v Polsku). Pan kardinál zúročil i svá studia na filosofické fakultě a významně se zasloužil o to, že se otevřely možnosti k uzdravení historických ran, hledání objektivnějšího poznání naší duchovní minulosti i vyjádření lítosti nad dávnými projevy nespravedlnosti, jako tomu bylo v případě velkého římského sympozia o významu M. Jana Husa před deseti lety.

Jaroslav Šebek, docent moderní historie a publicista

 

Kardinál Vlk jako inspirátor kulturních počinů

Katolická církev byla vždy štědrým a poučeným donátorem uměleckých děl. To nejlepší, co v naší zemi v oblasti výtvarné kultury vzniklo, je spjato s duchovním posláním a činností katolické církve. Připomeňme si sakrální stavby rodiny Parléřů, Jana Blažeje Santiniho či rodiny Dientzenhoferů, malířská díla Theodorikova, Mistra Třeboňského oltáře, Petra Brandla či Václava Vavřince Reinera, sochy Matyáše Bernarda Brauna a Ferdinanda Maxmiliána Brokofa. V bohulibé činnosti, coby ochránců duchovní kultury, pokračoval v tradici svých velkých předchůdců na stolci sv. Vojtěcha i kardinál Miloslav Vlk.

Zejména v posledních deseti letech se velmi pozitivně angažoval v několika výstavních projektech (např. Svatý Vojtěch. Tisíc let svatovojtěšské tradice v Čechách, Národní galerie v Praze 1997). Zvláště bych chtěl vyzdvihnout jeho přispění ke zdárnému konání výstavy Karel IV. císař z Boží milosti, uspořádané v roce 2005 v Metropolitním muzeu v New Yorku a v roce 2006 na Pražském hradě. V minulém roce inicioval velkou výstavu věnovanou sv. Václavu, která byla velmi hojně navštívena širokou kulturní veřejností. V neposlední řadě je nutné připomenout jeho podíl na tom, že na Katolické teologické fakultě Univerzity Karlovy vznikl nový studijní obor Dějin křesťanského umění, o který pan kardinál projevuje soustavný zájem. Zvláštní dík mu patří za jeho zásadové a jednoznačné vyjádření k omezování akademických svobod naznačených v tzv. Bílé knize terciárního vzdělávání, prokázal tím, že je důstojným velkým kancléřem Karlovy univerzity.

Jan Royt, profesor dějin křesťanského umění

 

Stavět mosty – být mostem

Laudatio u příležitosti udělení Medaile smíření Ackermann-Gemeinde na paměť Hanse Schütze kardinálu Miloslavu Vlkovi

Eminence, motivem pro založení Ackermann-Gemeinde bylo vyrovnávání se s minulostí, překonávání materiální, ale především duchovní nouze způsobené odsunem. Postuláty zněly „utěšit, poradit, pomoci“, úkolem bylo vybudovat novou existenci a integrovat se. K zahojení hlubokých ran bylo potřeba se s vyhnáním vyrovnat především duchovně. Úkolem pro křesťany bylo přijmout Boží vůli a díky odpuštění a smíření se vnitřně osvobodit od zatěžující minulosti. Tato slova se zpočátku nevyslovovala snadno. Byla to obtížná a dlouhá cesta s mnoha neúspěchy. Tato cesta vedla přes ujištění, že to, co se stalo, bylo bezpráví, pochopení vlastního dílu viny, resp. viny elity národa, vděčnost za to, že mnozí unikli hrůzám komunismu, vděčnost za horizont lepší budoucnosti, údiv nad tím, že cesty Boží nejsou našimi cestami.

Pak přišly – pro mnohé nečekaně – politické změny v roce 1989. Na mnohé jsme se připravovali. Co našim Čechům na druhé straně hranice řekneme, na co se jich zeptáme, co od nich očekáváme. Nejprve přišla z obou stran povzbudivá, všeobecná prohlášení. Jak se ale náš model osvědčí v konkrétní podobě? Podaří se smířit realitu s našimi představami? To byly úzkostlivé otázky, které jsme si přes veškerou euforii nového začátku kladli. Potom přišel dopis nového budějovického biskupa adresovaný vyhnaným bratřím a sestrám z jeho diecéze. „... Rád bych se omluvil ... za sebe a za všechny katolické křesťany naší diecéze; chceme odpustit všechno, co v důsledku selhání a viny zatížilo náš vzájemný vztah ... náš vztah již nesmí být určován silami nelásky a nenávisti, které v minulosti způsobily veškeré neštěstí, díky síle lásky, která je novou silou ducha, chceme hledat a nacházet nové cesty k obnově... srdečně Vás zvu... pojďte, začneme opět spolu. Díky společným snahám začínáme odstraňovat to, co mezi námi nahromadila nepřízeň doby a organizovaná nenávist. Společnou cestu k obnově a smíření žehná Miloslav Vlk!“

Dámy a pánové, to byl program, poselství smíření! Potom přijel stejný biskup coby arcibiskup pražský do Mnichova k hrobu posledního pražského světícího biskupa německého původu, Jana Remigera, při příležitosti 35. výročí jeho úmrtí a prosil za odpuštění. A přijížděl k nám zas a znova, i jako kardinál: do Würzburku – na most k soše sv. Jana Nepomuckého, kolem které se shromažďovali vyhnaní, zavzpomínali na starou vlast a pomodlili se Otčenáš – i česky, do Ellwangen – na pouť vyhnaných, do Mnichova – do ústředí Ackermann-Gemeinde, do Berlína – do Katolické akademie, setkání s Ackermann-Gemeinde a s představiteli Spolkové republiky Německo a německé církve, do Bamberku – do Ackermann-Gemeinde a k soše sv. Jana Nepomuckého, patrona mostů, při příležitosti výročí založení diecéze, do Rohru – na seminář o patronech Evropy, do Litoměřic – při příležitosti 50. výročí založení Ackermann-Gemeinde, do Teplé – na naše Mariánskolázeňské rozhovory. Při všech těchto příležitostech nás opakovaně zval, abychom přijeli do naší společné vlasti.

Mimořádné bylo pozvání na oslavy 650. výročí založení pražské arcidiecéze. Pozvání jsme přijali a vypravili několik autobusů. Program byl velkolepý: návštěva u prezidenta Václava Havla, modlitby u hrobů našich společných světců v Praze, slavnostní eucharistie s kardinálem Vlkem v katedrále; a potom na rozloučenou na nádvoří Arcibiskupského paláce povzbuzení, které nás po celém tom velkolepém zážitku uvedlo trochu do rozpaků. Jeho poslední věta zněla: „Tak, a co bude dál?“ On sám nás stále znovu povzbuzoval, abychom hledali nové cesty a vydávali se po nich, stavěli mosty, ba dokonce se mosty sami stávali.

Pane kardinále, od roku 1989 jste Ackermann-Gemeinde rozhodujícím způsobem utvářel a neustále nás motivoval. Naším jen těžko omluvitelným opomenutím je to, že Vám naše nejvyšší vyznamenání předáváme až dnes!

Otče Kardinále, dnes už je zpevněno mnoho cest porozumění a postaveno mnoho mostů důvěry. Standardní součástí česko-německých vztahů se staly iniciativy, při kterých se setkávají mladí lidé a děti, jsou navazována partnerství a patronáty mezi obcemi, školami a spolky. Vyžadují sice stále ještě naši pozornost a asistenci, nejsou ale již vážné ohroženy. Bohu díky za to! Přesto stojí za pozornost apel, který v roce 2005 při příležitosti 60. výročí konce války zazněl v prohlášení České biskupské konference. „Využijme každou příležitost k tomu, aby si lidé konečně odpustili. Přispějme svým dílem ke smíření a odolejme všem pokusům o znovuoživení nenávisti.“

Dámy a pánové, sestry a bratři! Je těžké přiznat vinu, ale je ještě těžší vinu odpustit. Pro mnohé lidi je zátěž prožitého utrpení příliš velká. Pokušení toho, že budeme druhé straně stále znovu něco předhazovat, je veliké. Ze své zkušenosti s vězeňskou pastorací vím, že odvaha přiznat vinu a poprosit o odpuštění závisí na naději, na naději, že vyznání viny a prosba o odpuštění budou skutečně vyslyšeny a že bude odpuštěno. V jistém smyslu musí příslib odpuštění prosbě o prominutí předcházet.

A tak mě pro uzdravení našich česko-německých vztahu napadá reálná utopie: sudetští Němci odpustí Čechům vyhánění a vše, co s tím souvisí, a Češi odpustí sudetským Němcům jejich podíl na „Mnichově“ a vše, co s tím souvisí. Takto „radikální smíření“ je možné pouze s Boží pomocí, za přímluvy našich svatých zemských patronů a za pomoci takových lidí, jakým je náš dnešní laureát Medaile smíření Ackermann-Gemeinde na paměť Hanse Schütze Miloslav kardinál Vlk.

Mons. Anton Otte

12. 01. 2010