Vyhledávání Menu

Představení knihy Aloise Musila Ze světa Islámu

Ve čtvrtek 12. února 2015 se konalo představení knihy Aloise Musila (1868 – 1944) „Ze světa islámu“ v Ústavu pro českou literaturu AV ČR, kterou se podařilo vydat pod záštitou Grantové agentury České republiky ve spolupráci s Univerzitou Karlovou v Praze, Husitskou teologickou fakultou. 

40700

Knihu představili kromě editora Pavla Žďárského, lektoři Petr Přebinda a Bronisla Ostřanský. O účast na představení knihy byl velký zájem, a aby ne. Kniha, která si cestu ke svým čtenářům hledala velmi obtížně, jelikož v době jejího napsání vládla cenzura a nedostatek papíru, na své vydání čekala více než 70 let. Publikace představuje islám na prahu druhé světové války a probírá jednotlivé muslimské země včetně periferií islámských zemí jako je Čína a jednu z nejlidnatějších zemí světa - Indonésii, což jen dokládá její jedinečnost.

Vášnivý cestovatel Alois Musil, kterého do Orientu zavedla touha po prohloubení teologických studií, rozprávěl na svých cestách s „muži pouště“ o jejich bohovědě, tedy teologii muslimů. Musilův nový pohled na nomády a beduíny, do té doby neznámý, může být i dnes tím, že je psaný rukou katolického kněze, velmi důležitým příspěvkem k dialogu mezi oběma náboženstvími. A jak říká sám editor Pavel Žďárský „Je to pohled člověka, který byl průkopníkem mezináboženského dialogu v době, kdy ten termín ještě neexistoval. Váží si islámu i muslimů, zároveň to ale není pohled černobílý“.

Musil se ve své práci ovšem věnuje i paláci Kusejr Amra, který se nachází v dnešním Jordánsku, dílo raného islámu s nástěnnými malbami nahých žen či zvěrokruhu. Palác, díky kterému jej vědecká obec ve Vídni v létě 1898 označila za lháře, jelikož podle tehdejších znalostí Islám zakazoval figurální zobrazení a v dostupné literatuře nebyla jediná zmínka o podobné výzdobě chalífova obydlí. Musilovi trvalo dva roky, než přivezl do Vídně důkazy v podobě fotografií výmalby a zámku a stal se z něj tak rázem uznávaný vědec.

„Na sklonku svého života se cítil Musil osamělý, neměl vlastní děti, rodinu, tak trošku možná i tušil, že budoucnost jeho díla bude jednou ohrožena. Říkal: zapomenou na mě i na všechno, co jsem vykonal, a objeví mě až po sto letech. Tak trochu předpověděl vlastně osud svého díla," podotkl Ždárský. (DLJ)



Jan Dlabač 20. 02. 2015