Vyhledávání Menu

Rekviem za Magdalenu Schwarzovou OCD


Pražský arcibiskup kardinál Dominik Duka OP bude ve středu 11. ledna 2017 od 17.00 hodin sloužit ve Svatováclavské kapli katedrály sv. Víta, Václava a Vojtěcha zádušní mši svatou za karmelitku a vězeňkyni nacistického i komunistického režimu S. M. Annu Magdalenu Schwarzovou OCD. Ta ve věku 95 let zemřela 2. ledna 2017.


74028

Foto: Dominika Bohušová OP


Anna Magdalena Schwarzová OCD (pro přátele Nina) se narodila 14. března 1921 v Praze ve středostavovské rodině s židovskými kořeny, která se však ke své náboženské identitě již nehlásila. Anna i její mladší bratr Jiří (*1923) byli pokřtěni a vychováni v katolické víře, jejich formačním prostředím se stal skauting. Otec Gustav Schwarz byl výrobním ředitelem koncernu Juta, matka Marie, rozená Ebenová, byla v domácnosti.

Nejprve žili na Arbesově náměstí v Praze na Smíchově, koncem 30. let se přestěhovali přes řeku na Nové Město. Anna absolvovala smíchovské Drtinovo gymnázium. Jako dospívající dívka prožila náboženskou konverzi k hluboké osobní víře a v roce 1939 se přihlásila do kláštera bosých karmelitek v Praze na Hradčanech, ale kvůli židovskému původu byl její vstup odložen na neurčito.

Dne 7. prosince 1941 byla spolu s rodiči v rámci prvního civilního transportu deportována do Terezína, otec a většina dalších příbuzných později zahynula v Osvětimi (otec v říjnu 1944). Anna s matkou v terezínském ghettu přežily a vrátily se do Prahy. Z matčiných 4 bratrů přežil jediný, otec Petra Ebena. Annin bratr Jiří Schwarz byl v 15 letech poslán na studia do Anglie, kde se po okupaci Československa přihlásil do armády. V 17 letech se stal příslušníkem RAF a působil jako palubní mechanik u 311. čs. bombardovací perutě; po okupaci 1968 emigroval do USA.

Po skončení války se Anna s matkou vrátily do Prahy, nebyl jim však navrácen rodinný majetek a musely žít ve velmi provizorních podmínkách. Anna se stala postulantkou karmelitánského kláštera na Hradčanech, ale její vstup do kláštera byl na radu jejího duchovního vůdce znovu odložen. Starala se především o maminku a od podzimu 1945 studovala na Filosofické fakultě UK v Praze angličtinu a francouzštinu. Působila též v Ústředí katolického studentstva (mj. zahraniční referentka mezinárodního sdružení katolických studentů Pax Romana) a v České lize akademické.

V květnu 1948 studia přerušila a vstoupila na Karmel na Hradčanech, při obláčce 1949 přijala řeholní jméno Marie Magdalena od Kristových ran. Již v následujícím roce však pod tlakem komunistické moci musela jako všechny novicky řád opustit. Na podzim roku 1949 se vrátila na filozofickou fakultu, ale již počátkem roku 1950 pod hrozbou nasazení na pedagogickou praxi v pohraničí studium definitivně přerušila. Poté pracovala jako cizojazyčná korespondentka v podniku Juta a od roku 1951 jako referentka pro vývoz v podniku Kovo. Od podzimu 1949 patřila do okruhu pražského společenství Rodiny, založeného po válce chorvatským jezuitou Tomislavem Kolakovičem, kde nalezla řadu přátel, mezi něž patřili zvláště Růžena Vacková, Josef Zvěřina, Oto Mádr, Václav Vaško či františkán Zdeněk Bonaventura Bouše.

Po likvidaci mužských řádů podnikala kurýrní cesty do internačních táborů, kam dopravovala potraviny, informace i různé tajné pokyny. Dne 12. února 1953 byla zatčena Státní bezpečností a obviněna z protistátní činnosti ve spojení „s již odsouzeným špionem Vatikánu Mádrem“. V březnu 1954 byla ve skupině Hošek a spol. v inscenovaném procesu odsouzena za velezradu k 11 letům odnětí svobody a ke ztrátě občanských práv a majetku. Trest si odpykávala nejprve v Praze na Pankráci a poté převážně v ženské věznici v Pardubicích až do amnestie v roce 1960. Ve vězení se znovu setkala se svojí Růženkou Vackovou a sblížila se s mnoha spoluvězeňkyněmi, mimo jiné s Dagmar Šimkovu, Jitkou Malíkovou, ale v ruzyňské vyšetřovací vazbě např. i s komunistickou političkou Marií Švermovou.

V 60. letech žila s maminkou u jejího bratra v Českém Krumlově, ale jako trestaná osoba měla problém sehnat práci. Od přelomu let 1961/1962 pracovala jako samostatná dělnice na noční směně v papírně ve Větřní, od roku 1965 ji směnový inženýr neoficiálně přeřadil na práci tlumočnice poté, co u ní objevil anglicky psanou detektivku. Do veřejného dění se v té době nezapojovala a nebyla v kontaktu ani s karmelitánským řádem. Koncem roku 1968 se vrátila do Prahy a v konkursu získala místo překladatelky ve Vědeckém lesnickém ústavu v Kostelci nad Černými lesy. Roku 1976 odešla do důchodu.

Po smrti maminky v dubnu 1976 se vydala za sestrami karmelitkami, které tehdy sídlily v Jiřetíně pod Jedlovou. Od generálního představeného bosých karmelitánů dostala tehdy potvrzení, že řád uznává její nedokončený noviciát a může složit řeholní sliby. V Jiřetíně tak 8. prosince 1976 složila časné sliby, při kterých jako kněz spolupůsobil jezuita František Lízna. Z rozhodnutí představených Chartu 77 nepodepsala, avšak s chartisty, disentem a Výborem na obranu nespravedlivě stíhaných úzce spolupracovala. Současně pro Josefa Zvěřinu a Oto Mádra překládala samizdatovou literaturu.

Státní bezpečnost na ni od roku 1980 znovu zavedla svazek pod jménem „Sára“, kde ji označovala jako řeholnici židovského původu. Byla trvale sledována, odposlouchávána, podrobována domovním prohlídkám. Státní bezpečnost jí zabránila i v návštěvách její komunity v Jiřetíně pod Jedlovou, a tak sestra Magdalena od přelomu 70. a 80. let začala jezdit do Polska, kde pobývala v krakovském klášteře na Wesołe. StB ji podezírala ze špionáže či z přípravy útěku z republiky, ona však toužila žít svoji karmelitánskou spiritualitu; při cestách vozila tajné dopisy a zprávy pro Amnesty International i duchovní literaturu.

V srpnu 1980 se v tomto krakovském Karmelu setkala s generálním představeným karmelitánů a 26. srpna zde složila věčné sliby pro klášter bosých karmelitek v Krakově-Wesołe. Roku 1982 jí byl odebrán pas a teprve po dlouhém vyjednávání církevních a státních institucí jí československé úřady počátkem roku 1985 povolily vystěhování do Polska. Dostala vystěhovalecký pas s podmínkou, že se vzdá československého občanství. Dne 19. ledna 1985 opustila Československo, 25. ledna ji čs. úřady zařadily na seznam nežádoucích osob.

V roce 1989 jí provinciální představená povolila návštěvu Prahy, aby si podala žádost o vrácení československého občanství. Po vyřízení žádosti o exklaustraci v roce 1992 měla povoleno několik let žít mimo klášter v Československu, aby si mj. mohla vyřizovat odškodnění za persekuci. Vždy několik měsíců v roce však pobývala ve své krakovské komunitě. Po dosažení osmdesáti let definitivně odešla do kláštera bosých karmelitek v Krakově-Wesołe, kde žila až do své smrti 2. ledna 2017.

V roce 2011 jí prezident republiky udělil Řád Tomáše Garrigua Masaryka za vynikající zásluhy o rozvoj demokracie, humanity a lidská práva. V listopadu 2010 ji Ústav pro studium totalitních režimů vyznamenal Cenou Václava Bendy a rok nato obdržela Cenu Paměti národa od sdružení Post Bellum. (Jan Stříbrný)

Aleš Pištora 09. 01. 2017