Vyhledávání Menu
EN | CZ
 

Skončilo kolokvium "Svatý Václav a jeho kult"

Kolokvium v rámci Svatováclavského roku bylo vlastně velmi ojedinělé. Propojilo totiž zajímavým způsobem církevní kruhy a akademickou obec. Z toho také plynulo základní a velmi inspirativní předznamenání obou dnů kolokvia. Referáty všech přednášejících, kteří se vypořádávali s rozličnými momenty nejvýznamnějšího symbolu naší státnosti, by bylo možné rozdělit do dvou základních skupin podle zvoleného úhlu pohledu. Lze říci, že zatímco jedni na sv. Václava pohlíželi prizmatem působení jeho kultu, jehož plodem jsou celkem četné legendy, druzí zaujali hledisko opačné a za klíč k porozumění jeho druhému životu volili reálný život přemyslovského knížete. V pozadí všech přednášek se tak mohla skrývat velmi aktuální otázka: uctíváme sv. Václava pro jeho vladařské zásluhy, anebo není jeho život důležitý, protože těžiště jeho osoby spočívá až v tom, jak jí rozuměli ti, co utvářeli jeho kult? Jsou důležitá historická fakta, anebo smysl líčení zachycujících ideálního panovníka? Na této otázce se tříbí samotný pohled na status historie jako vědy. V souvislosti s rozvíjejícím se rozuměním historii jako způsobu reflexe minulosti se vyvíjelo také porozumění sv. Václavovi.

Je asi každému jasné, že na porozumění významným historickým postavám se současně vždy ukazuje porozumění nám samým. Interpretace sv. Václava vypovídají také o nás samotných. I legendy jsou takovými interpretacemi. Zatímco kronika se soustředí spíše na historické faktum, legendy jsou bohatým a přesným zdrojem informací o tom, co lidé vyznávají, čemu v souvislosti s historickou osobou věří a k čemu se upínají svou existencí. Už méně je důležité, „jak to vlastně bylo“. Hned na začátku kolokvia se o věrohodnosti legend jako pramenů a o ojedinělosti historických zpráv o Václavově vládě v kronikách rozpoutala debata. Otázka, zda se hovoří o „skutečném“ Václavovi anebo o postavě legend, se během obou dní vynořila ještě několikrát. Dr. Jan Kalivoda vymezil ve svém referátu území, na němž mohly tyto debaty o věrohodnosti legend o sv. Václavu probíhat. Vedle zmínek o Václavově životě v kronice saského mnicha Widukinda může totiž historické bádání čerpat právě pouze z legend.

Celé kolokvium, na němž vystoupili zástupci mnoha vědních oborů (historie, dějin umění, klasické filologie, archeologie či numismatiky), bylo rozděleno do čtyř tematických bloků: život sv. Václava a jeho doba, archeologické objevy, raný kult a jeho odraz v ikonografii a nakonec proměny úcty v dobách pozdějších až do 20. století. Vedle věhlasných jmen našich předních historiků, kteří, opřeni o rozsah svých znalostí, podávali celkový pohled na určitý výsek z tohoto rozlehlého tématu, vystoupili také badatelé, kteří předložili nové dílčí poznatky např. z archeologických výzkumů. Nově byly zveřejněny výsledky archeologických zkoumání rotundy sv. Václava na Malostranském náměstí v Praze či kostelů ve Staré Boleslavi, kde se podařilo odkrýt dvě sakrální stavby. To skutečně nové, s čím kolokvium přišlo, je však daleko více zachycení proměn významu svatováclavského tématu v kontextu vývoje české středověké a novověké společnosti.

V prvním příspěvku kolokvia se prof. Jiří Sláma pokusil o zasazení Václavovy vlády do širšího dějinného kontextu tehdejší doby. Vykreslil velmi plasticky okamžik, kdy česká knížata hledala na západě oporu pro svou svébytnost oproti moravským vládcům. Přemyslovskému knížeti se díky jeho politické obratnosti podařilo získat přízeň saského vévody Jindřicha I. Ptáčníka, který se stal novým německým panovníkem. Václav se tak zasloužil o upevnění státního útvaru, který o několik století později získal zásadním způsobem na významu. Podle prof. Slámy v tom klíčovou roli sehrála skutečnost, že Václav nechal pražský chrám zasvětit sv. Vítu, patronu Sasů. To, že sv. Václav umožnil malému českému národu obstát vedle mocného souseda, představuje podle dr. Kalivody zásadní Václavův význam pro naše dějiny.

Přestože (ve své přednášce to nastínil dr. Petr Kubín) sv. Václav nebyl kanonizován soudním procesem, jak ho známe z pozdějších dob, nýbrž počátek jeho úcty je spojen s translací, tedy přenesením těla ze Staré Boleslavi do Prahy, nebyla úcta k panovníkově osobě, jak dovozoval prof. Petr Sommer, v počátcích lidová, spontánní. Nejenže christianizační impulzy vycházely z uzlů státní moci, tj. z hradů, uprostřed kterých se stavěly kostely (i katedrála sv. Víta stojí dnes uprostřed vládních budov), ale i sám kult sv. Václava ve svých počátcích měl mít především smysl politický a státotvorný. Až v dobách baroka se státní rovina vytrácí a sv. Václav začíná mít svůj význam také pro obyčejný, prostý lid. To samozřejmě předurčilo také další vývoj chápání toho, jaké místo zaujímá tento světec v našich dějinách. Jak ukázal doc. Jiří Mikulec, i Habsburkové se pokusili rozeznít tuto politickou strunu a prostřednictvím osoby sv. Václava legitimovat v očích českého obyvatelstva svůj nárok na český trůn. A také české prostředí si skrze (vzdálenou) příbuznost Habsburků se sv. Václavem Habsburky přivlastňovalo.

Porozumění sv. Václavu se v průběhu dějin značně proměňovalo. Středověké legendy se snažily vidět Václava jako zbožného panovníka, který usiloval o pokřesťanštění našich zemí a vedl vzorný křesťanský život. Nejen v legendách, ale také v ikonografii lze vyčíst, jak se na sv. Václava nahlíželo. Tomu byl věnován především příspěvek prof. Jana Royta. Ve Velislavově bibli je např. sv. Václav zobrazen, jak sklízí obilí či vzdělává vinohrad, aby mohl připravit chléb a víno pro eucharistii. V naprostém protikladu k legendickému líčení sv. Václava jako středověkého mnicha jej ve svém spise z roku 1872 vykresluje Josef Kalousek, soukromý docent Karlovy Univerzity. Kalousek kritizuje legendy za to, že si vymýšlí nepravdy a že báchorkami o tom, jak dával otrokům svobodu a kácel šibenice, pošlapávají jeho vladařské nadání a státnický um. V očích Kalouska, jak dovozoval dr. Vácslav Babička, byl kníže Václav naopak velkým státníkem, který měl jasno v krocích, jež je třeba podniknout na uhájení vlastní autority vůči svému okolí. Takové kroky se ve středověku a ani nikdy potom nemohly podobat životu mnišskému.

Interpretace významu sv. Václava se proměňovala nejen v dějinách, ale také v závislosti na tom, kdo byl jejich hlasatelem. Někdy se protivníci hlásili k témuž Václavovi, jindy ho viděli zcela jinak. Prof. Hledíková ukázala, že to nebyli pouze katolíci, kdo se dovolávali sv. Václava, ale rovněž tak ve své době umírnění kališníci, kteří zpívali Svatováclavský chorál, a dokonce k němu přidali sloku: „nedej zahynouti nám ni budoucím“. Při přijetí kompaktát a při volbě Jiřího z Poděbrad byl chorál zpíván oběma stranami – kališníky i katolíky. V době vzniku samostatného Československa lze pozorovat tendenci opačnou. Václav se stal tím, kdo národ rozděloval. Zatímco katolické kruhy se snažily svatováclavský kult interpretovat jako ryze český a snad až protihabsburský proud našich dějin, F. M. Bartoš, profesor Komenského bohoslovecké fakulty, předpokládal, že kult sv. Václava je a musí být pro svou nedemokratičnost a sepětí s monarchistickou vládou odsouzen k zániku.

Příznačným je také způsob, jak bylo slaveno milénium Václavova úmrtí v roce 1929. Jak ukázal  dr. Jaroslav Šebek, byla totiž oslava rozdělena na oficielní část a církevní oslavy. O několik let později, na začátku druhé světové války, je sv. Václav oporou jak těch, kdo jsou odhodláni bránit vlast, tak také těch skupin obyvatelstva, které spolupracují s německou správou protektorátu. Známým a nedávno znovu diskutovaným příkladem rozdílných interpretací (či v tomto případě dezinterpretací) tradice sv. Václava je zneužití svatováclavské tradice nacisty. Komunisté se sv. Václava snažili z povědomí lidí vytěsnit zcela. To se jim do jisté míry povedlo. Ne však úplně. Jeho síla působila latentně, a tak se lidé na Václavském náměstí u sochy sv. Václava scházeli zcela spontánně nejen v roce 1968, ale i dvacet let poté.

Kolik ale tedy vlastně máme Václavů? A je-li pravda, že naše interpretace Václava jde ruku v ruce s tím, jak rozumíme sami sobě, co o nás říká dnešní chápání patrona českého národa? Jaká je naše dnešní interpretace? Kdo byl sv. Václav? Utíká se český národ pod plášť sv. Václava jen tehdy, teče-li mu do bot? Usiluje o porozumění jeho odkazu pouze v době, kdy společnost cítí jakési duchovní vakuum? O čem vypovídá sám fakt, že bylo kolokvium uspořádáno a setkalo se, jak lze po jeho skončení již říci, s výrazným zájmem? Není hledání pravé tváře sv. Václava také tak trochu hledáním naší vlastní identity? Nejsou to právě odpovědi na tyto a podobné otázky, co by mohlo být tím skutečně novým „objevem“, po kterém volá dnešní doba? O životě svatováclavské tradice by nám možná mohly mnohé říci i jiná než jen historická bádání.

Ať už je sv. Václavů v našem chápání více či existuje pouze jeden a je možné o jeho postavě vytvořit syntetickou historickou práci, jak po tom ve svém shrnujícím slově volala prof. Zdeňka Hledíková, ať už je skutečnost, že se náš národ utíká právě k němu, náhoda či logický důsledek jeho účinné ochrany našich zemí, platí, co řekl na konci kolokvia jeho inspirátor kardinál Miloslav Vlk: „Není větší a starší české tradice než tradice sv. Václava“. (ap)

08. 11. 2008