Vyhledávání Menu
EN | CZ
 

Spravedlnost i selský rozum

Mluví-li se dnes o narovnání majetkového vztahu mezi církvemi a státem či o odškodnění církví, znamená to, že církve byly nějak poškozeny a že vztah mezi státem a církvemi není dosud úplně v pořádku. Na tom se jistě všichni shodnou. Nastolit v tomto ohledu spravedlnost, či se jí napravením „některých křivd“ alespoň přiblížit, je cílem chystaného zákona o majetkovém vypořádání. To, co bylo po roce 1948 totalitním režimem ukradeno se musí vrátit skutečnému vlastníku. Přestože dát do pořádku nevyřízené účty chce jistě každý, na zákon, který by věci vyřešil, jsme kvůli politické nevůli čekali plných 18 let. Snad můžeme tentokrát chovat jistou naději, že se to povede.

Často je slyšet hlas, který říká, že spravedlnost je jedna věc, ale že se nikomu nechce vracet něco, co mu sice nepatří, ale už dlouho to s výhodami užívá a nebudeme-li dávat příliš prostoru svému svědomí, půjde to tak nějak i dál. Jinými slovy žádná vláda dosud nenašla dostatek odvahy k jasnému skoncování s vleklým problémem. Otázka, která trápí nejen církve, ale komplikuje život i obcím, které čekají na odblokování majetku, s nímž nemohou zacházet, se dosud stále odsouvala. Většina lidí před tímto břemenem minulosti zavírala oči. Zatímco nespravedlnost tohoto uhýbání před problémem volá stále stejně silným hlasem, nerozumnost takového počínání je čím dál tím zřetelnější. Je to jakoby malý školák odkládal nepříjemnou povinnost. A přitom vláda, jíž by se tento krok podařil, si bude moci na své konto připsat historický úspěch.

Česká biskupská konference není slepá a zná náboženskou situaci v České republice. Právě proto přišla s velmi vstřícným návrhem základního principu majetkového narovnání. Ustoupila ze spravedlivého řešení k řešení rozumnému, které spočívá v kombinaci naturální restituce pro řády a finančního odškodnění pro diecéze. Nastolením spravedlnosti nechce katolická církev působit těžkosti ostatním. Proto se všechny diecéze zřekly svého majetku a pro své budoucí financování se spokojí s finanční náhradou, která navíc nebude vyplacena hned, což je jen další ústupek. Majetek tak církev definitivně nechá v rukou státu, který získá velké bohatství přesahující výši finanční náhrady pro církve.

Pro stát a tedy pro nás všechny, neboť i čeští katolíci jsou občany České republiky, je takové řešení výhodné. Budoucí zákon by zrušil veškerá ustanovení tzv. blokačních paragrafů z počátku devadesátých let, která zakazují s majetkem církve manipulovat. To by znamenalo, že na obce, města či kraje by mohl být převeden majetek, kterého by se církve vzdaly ve prospěch státu a obce by ho mohly použít ke svému vlastnímu rozvoji. Zástupci obcí tedy tento zákon velmi vítají. I někteří představitelé vlády vítají toto řešení s tím, že stát by mohl odblokovaný majetek privatizovat. Vedle toho by však chystaný zákon také upravil způsob financování církví, které by již dále nebyly financovány ze státní kasy, jako je tomu doteď, ale musely by samy hospodařit. Církve by převzaly náklady na placení duchovních a církevních úředníků, kteří jsou nyní placeni státem. Tak by se v budoucnu odlehčilo státní pokladně, která by ušetřené peníze mohla věnovat oblastem, kde se jich nedostává. A ten, kdo je přesvědčen o svém „ateismu“, by si konečně oddechl, že už nemusí platit věřícím „na modlení v kostelech“. Dnes má totiž mylně za to, že tak činí.

Zákon o narovnání majetkových poměrů je však zásadní především pro církve samé. Díky finanční náhradě by se konečně mohly stát skutečně svobodnými a nezávislými na státu tak, jak to zaručuje naše ústava. Mohly by samy hospodařit, starat se o majetek, který komunismus proměnil v ruiny a věnovat se i dále oblastem, v nichž po celá staletí byly daleko úspěšnější než jakékoli instituce státní, totiž charitě, zdravotnictví a školství. Do české společnosti by mohly přinášet skrze tyto konkrétní aktivity duchovní rozměr, který jí tolik chybí.

Otázkou zůstává, zda výsledná podoba návrhu zákona projde parlamentem. Protože však vypořádání se s církvemi bylo zakotveno i v koaliční smlouvě, musíme doufat, že tato vleklá otázka už nebude dále odsouvána. Lze se domnívat, že mnozí již od sametové revoluce pochopili nejen to, že komunistická totalita páchala na církvi to největší bezpráví se snahou zničit ji, a že by tedy krok k majetkovému narovnání byl krokem spravedlnosti. Lze však také mít za to, že majetkové narovnání je prostě rozumným a pragmatickým řešením dalšího neblahého dědictví naší komunistické minulosti. Jen pokud se my všichni, i nevěřící, vyrovnáme s vlastní minulostí, budeme moci jít svobodně a společně vstříc budoucímu. (ap)

03. 01. 2008