Stavět mosty – být mostem
Laudatio u příležitosti udělení Medaile smíření Ackermann-Gemeinde na paměť Hanse Schütze kardinálu Miloslavu Vlkovi
Eminence, motivem pro založení Ackermann-Gemeinde bylo vyrovnávání se s minulostí, překonávání materiální, ale především duchovní nouze způsobené odsunem. Postuláty zněly „utěšit, poradit, pomoci“, úkolem bylo vybudovat novou existenci a integrovat se. K zahojení hlubokých ran bylo potřeba se s vyhnáním vyrovnat především duchovně. Úkolem pro křesťany bylo přijmout Boží vůli a díky odpuštění a smíření se vnitřně osvobodit od zatěžující minulosti. Tato slova se zpočátku nevyslovovala snadno. Byla to obtížná a dlouhá cesta s mnoha neúspěchy. Tato cesta vedla přes ujištění, že to, co se stalo, bylo bezpráví, pochopení vlastního dílu viny, resp. viny elity národa, vděčnost za to, že mnozí unikli hrůzám komunismu, vděčnost za horizont lepší budoucnosti, údiv nad tím, že cesty Boží nejsou našimi cestami.
Pak přišly – pro mnohé nečekaně – politické změny v roce 1989. Na mnohé jsme se připravovali. Co našim Čechům na druhé straně hranice řekneme, na co se jich zeptáme, co od nich očekáváme. Nejprve přišla z obou stran povzbudivá, všeobecná prohlášení. Jak se ale náš model osvědčí v konkrétní podobě? Podaří se smířit realitu s našimi představami? To byly úzkostlivé otázky, které jsme si přes veškerou euforii nového začátku kladli. Potom přišel dopis nového budějovického biskupa adresovaný vyhnaným bratřím a sestrám z jeho diecéze. „... Rád bych se omluvil ... za sebe a za všechny katolické křesťany naší diecéze; chceme odpustit všechno, co v důsledku selhání a viny zatížilo náš vzájemný vztah ... náš vztah již nesmí být určován silami nelásky a nenávisti, které v minulosti způsobily veškeré neštěstí, díky síle lásky, která je novou silou ducha, chceme hledat a nacházet nové cesty k obnově... srdečně Vás zvu... pojďte, začneme opět spolu. Díky společným snahám začínáme odstraňovat to, co mezi námi nahromadila nepřízeň doby a organizovaná nenávist. Společnou cestu k obnově a smíření žehná Miloslav Vlk!“
Dámy a pánové, to byl program, poselství smíření! Potom přijel stejný biskup coby arcibiskup pražský do Mnichova k hrobu posledního pražského světícího biskupa německého původu, Jana Remigera, při příležitosti 35. výročí jeho úmrtí a prosil za odpuštění. A přijížděl k nám zas a znova, i jako kardinál: do Würzburku – na most k soše sv. Jana Nepomuckého, kolem které se shromažďovali vyhnaní, zavzpomínali na starou vlast a pomodlili se Otčenáš – i česky, do Ellwangen – na pouť vyhnaných, do Mnichova – do ústředí Ackermann-Gemeinde, do Berlína – do Katolické akademie, setkání s Ackermann-Gemeinde a s představiteli Spolkové republiky Německo a německé církve, do Bamberku – do Ackermann-Gemeinde a k soše sv. Jana Nepomuckého, patrona mostů, při příležitosti výročí založení diecéze, do Rohru – na seminář o patronech Evropy, do Litoměřic – při příležitosti 50. výročí založení Ackermann-Gemeinde, do Teplé – na naše Mariánskolázeňské rozhovory. Při všech těchto příležitostech nás opakovaně zval, abychom přijeli do naší společné vlasti.
Mimořádné bylo pozvání na oslavy 650. výročí založení pražské arcidiecéze. Pozvání jsme přijali a vypravili několik autobusů. Program byl velkolepý: návštěva u prezidenta Václava Havla, modlitby u hrobů našich společných světců v Praze, slavnostní eucharistie s kardinálem Vlkem v katedrále; a potom na rozloučenou na nádvoří Arcibiskupského paláce povzbuzení, které nás po celém tom velkolepém zážitku uvedlo trochu do rozpaků. Jeho poslední věta zněla: „Tak, a co bude dál?“ On sám nás stále znovu povzbuzoval, abychom hledali nové cesty a vydávali se po nich, stavěli mosty, ba dokonce se mosty sami stávali.
Pane kardinále, od roku 1989 jste Ackermann-Gemeinde rozhodujícím způsobem utvářel a neustále nás motivoval. Naším jen těžko omluvitelným opomenutím je to, že Vám naše nejvyšší vyznamenání předáváme až dnes!
Otče Kardinále, dnes už je zpevněno mnoho cest porozumění a postaveno mnoho mostů důvěry. Standardní součástí česko-německých vztahů se staly iniciativy, při kterých se setkávají mladí lidé a děti, jsou navazována partnerství a patronáty mezi obcemi, školami a spolky. Vyžadují sice stále ještě naši pozornost a asistenci, nejsou ale již vážné ohroženy. Bohu díky za to! Přesto stojí za pozornost apel, který v roce 2005 při příležitosti 60. výročí konce války zazněl v prohlášení České biskupské konference. „Využijme každou příležitost k tomu, aby si lidé konečně odpustili. Přispějme svým dílem ke smíření a odolejme všem pokusům o znovuoživení nenávisti.“
Dámy a pánové, sestry a bratři! Je těžké přiznat vinu, ale je ještě těžší vinu odpustit. Pro mnohé lidi je zátěž prožitého utrpení příliš velká. Pokušení toho, že budeme druhé straně stále znovu něco předhazovat, je veliké. Ze své zkušenosti s vězeňskou pastorací vím, že odvaha přiznat vinu a poprosit o odpuštění závisí na naději, na naději, že vyznání viny a prosba o odpuštění budou skutečně vyslyšeny a že bude odpuštěno. V jistém smyslu musí příslib odpuštění prosbě o prominutí předcházet.
A tak mě pro uzdravení našich česko-německých vztahu napadá reálná utopie: sudetští Němci odpustí Čechům vyhánění a vše, co s tím souvisí, a Češi odpustí sudetským Němcům jejich podíl na „Mnichově“ a vše, co s tím souvisí. Takto „radikální smíření“ je možné pouze s Boží pomocí, za přímluvy našich svatých zemských patronů a za pomoci takových lidí, jakým je náš dnešní laureát Medaile smíření Ackermann-Gemeinde na paměť Hanse Schütze Miloslav kardinál Vlk.
Mons. Anton Otte
