Vyhledávání Menu
EN | CZ
 

Únor, komunistický režim a katolická církev

Únorem 1948 se datuje nástup režimu, který byl stejně jako nacistický totalitarismus katolické církvi nepřátelský. V prvních měsících se snažila nová moc s církevními představiteli vyjednávat o modelu vzájemných vztahů, současně však připravovala kroky na rozdělení církve (např. v podobě izolace biskupů od širokého společenství věřících) a také pro perzekuční zásah. V červnu 1949 byl po incidentech, vyprovokovaných během svátku Božího těla internován pražský arcibiskup Josef Beran. Krátce poté se v internaci nebo ve vězení ocitli také prakticky všichni diecézní biskupové (v Čechách a na Moravě se jednalo o diecéze Praha, České Budějovice, Litoměřice, Brno, Olomouc; jediným sídelním biskupem, který zůstal v omezené míře v úřadu byl Mořic Pícha v Hradci Králové). Jejich místa obsadili kapitulní vikáři, kteří ve větší či menší míře spolupracovali s režimem (tato situace se opakovala i v 70. a 80. letech, kdy opět velká část diecézí zůstala bez biskupů). Na podzim 1949 přijal parlament tzv. církevní zákony, kterými církve podřídil pod přísnou kontrolu státu, který si tak připravil legislativní nástroje pro tvrdou represi. Záminkou pro ní byly propagandisticky využité okolnosti kolem tzv. číhošťského zázraku, spojené se zatčením a umučením kněze Josefa Toufara na přelomu let 1949 a 1950. Provázely ji mj. procesy s řeholními představenými a následný zákaz činnosti všech mužských a ženských řeholí (Akce K) a internace jejich členů. Zakázána byla činnost řeckokatolické církve. V první polovině 50. let byla také uvězněna téměř třetina z celkového počtu kněží, většina na více než 10 let (většina z nich byla propuštěna až po amnestii počátkem 60. let a do pastorace se mohli vrátit až po roce 1968). Do poloviny 50. let byla tak církev na oficiálně-institucionální rovině výrazně ochromena. Přesto však na rovině společenství věřících vytvářela dále katolická církev spirituální a morální alternativu k režimu, přestože to často znamenalo i konzervování forem zbožnosti a představ o církvi, jen obtížně reflektující vývoj na tomto poli, zejména po II. vatikánském koncilu.

Náznaky možné liberalizace církevní politiky konce 60. let přerušila invaze vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968. V období normalizace tlak na církve jako na možný zdroj rezistence proti novému vedení KSČ znovu zesílil. Tento nátlak byl spojen rovněž s novou vlnou ateistické propagandy, který měl v atmosféře apatie a morálního marasmu "salámového socialismu" mnohem větší úspěch než v předchozím období komunistické vlády. Komunistické orgány chtěly navíc znovu využít ochotu části duchovních ke spolupráci a využít je k oslabení církve zevnitř. Proto vzniklo Sdružení katolických duchovních Pacem in terris, které však přes represivní tlak nezískalo mnoho členů (stejně jako v 50. a 60. letech další kolaborantské uskupení Mírové hnutí katolického duchovenstva). Jeho vliv navíc zcela upadl poté, co byla jeho činnost odsouzena v březnu 1982 papežem Janem Pavlem II. Na druhé straně existovala velmi pestrá škála různých skupin (často poloilegálních), zejména řeholních společenství, duchovních hnutí, bytových seminářů, duchovních kroužků kolem jednotlivých osobností a také struktur tzv. tajné církve, malých i rozsáhlejších komunit, které však širší zázemí získávaly až v druhé polovině 80. let. V roce 1977 byly po vzniku Charty 77 navázány vztahy mezi křesťanským a občanským disentem. Přelomem v dalším vývoji katolické církve se stala volba polského kardinála Wojtyły papežem Janem Pavlem II. v říjnu 1978. Pražský arcibiskup František Tomášek se poté stále aktivněji zapojoval do podpory vězněných kněží i laiků a stával se respektovaným symbolem protikomunistického odporu s autoritou v široké veřejnosti. Je třeba také zmínit podporu, jakou poskytoval české církvi katolický exil (např. v Římě, Mnichově ad.).

Režim se navíc ve druhé polovině 80. let potýkal stále častěji s krizovými jevy, jež se prohloubily i se změnami v SSSR po nástupu M. S. Gorbačova k moci. V této atmosféře rostla aktivita skupin, vyjadřující nesouhlas s mocenskými poměry, což se projevilo i zvýšenou činnosti církevních struktur (vydavatelská činnost, duchovní, etická formace skupin mládeže apod.). Znakem sílícího odporu v řadách věřících byla například pouť na Velehrad v červenci 1985. Velký ohlas získala petice za náboženskou svobodu moravského aktivisty Augustina Navrátila (tu podepsalo 600 000 občanů). Paralelně s tím byla započata iniciativa Duchovní desetiletí obnovy národa, které mělo přispět k vnitřnímu obrácení české národa a k hledání pravdivého obrazu o stavu církve i společnosti. Morální respekt, jež církev v této době ve své většině ztělesňovala, dokázal navíc oslovit i značnou část sekularizované společnosti, což bylo patrné například i v době "sametové revoluce 1989", do níž se aktivně zapojili také věřící.

V současné době je třeba dále studovat a reflektovat církevní zkušenost doby komunistického režimu, a to včetně selhání některých představitelů v podobě kolaborace anebo spolupráce s režimem např. i ve formě spolupráce s StB. Výzvy, jež přináší dnešní společenská, sociální i hodnotová situace jsou sice naprosto jiné než éra ateistických snah komunismu, zodpovědnost církve, hledat a nacházet na výzvy dnešní doby odpověď však zůstává stále stejná jako v nedávné minulosti.

PhDr. Jaroslav Šebek

Převzato z TS ČBK.
26. 02. 2008