Vyhledávání Menu
EN | CZ
 

Vánoční poselství Benedikta XVI.

„My“ církve nemůže být nahrazeno žádnou ideologií

 

Drazí bratři a sestry z Říma a celého světa, a vy všichni, muži i ženy, v nichž má Pán zalíbení!

„Lux fulgebit hodie super nos,

quia natus est nobis Dominus.

Dnes nad námi vzešlo světlo,

protože se nám narodil Kristus Pán.“

(Římský misál, Boží hod Vánoční, mše za svítání, vstupní antifona).

 

Liturgie jitřní mše nám připomněla, že noc už přešla a nadešel den; zazářilo nad námi světlo, které vychází z Betlémské jeskyně.

Bible a liturgie, k nám však nemluví o přirozeném světle, ale o jiném, zvláštním světle, které je do určité míry zaměřeno a orientováno na „nás“, k „nám“, pro které se Betlémské dítě „narodilo“. Tímto „my“ je církev, velká univerzální rodina věřících v Krista, kteří s nadějí očekávali nové narození Spasitele a dnes v tajemství slaví trvalou aktualitu této události.

Na začátku okolo Betlémských jesliček bylo ono „my“ očím lidí téměř neviditelné. Evangelium svatého Lukáše referuje, že zahrnovalo kromě Marie a Josefa, několik pokorných pastýřů, kteří přišli do jeskyně na pokyn andělů. Světlo prvních Vánoc bylo jako oheň rozžatý v noci. Všude kolem byla tma, zatímco v jeskyni zářilo pravé světlo, „které osvěcuje každého člověka“ (Jan 1,9). A přece se všechno děje v jednoduchosti a ve skrytu, stylem, kterým Bůh jedná v průběhu celých dějin spásy. Bůh rád zapaluje ohraničená světla, aby pak osvítil široký prostor. Pravda a Láska, jež jsou jejich obsahem, vzplanou tam, kde jsou přijaty, a šíří se pak v soustředných kruzích jakoby dotykem v srdcích a v myslích těch, kteří se svobodně otevírají jejich záři a sami se stávají zdroji světla. To jsou dějiny církve, která začíná svou cestu v ubohé Betlémské jeskyni a během staletí se stává lidem a zdrojem světla pro lidstvo. I dnes, prostřednictvím těch, kteří vychází vstříc Dítěti, Bůh stále zapaluje plameny uprostřed noci světa a svolává lidi, aby v Ježíši uznali „znamení“ jeho spásné a osvobozující přítomnosti, a tak se šířilo ono „my“ věřících v Krista na celé lidstvo.

Kdekoli je nějaké „my“, které přijímá lásku Boží, tam září světlo Kristovo, i v těch nejobtížnějších situacích. Církev jako Panna Maria, nabízí světu Ježíše, Syna, jehož Ona sama obdržela darem a který svobodně přišel osvobodit člověka z hříchu. Církev - stejně jako Maria - nemá strach, protože její silou je Dítě. Nenechává si jej však pro sebe: nabízí jej všem, kteří ho hledají s upřímným srdcem, pokorným na zemi a sklíčeným, obětem násilí, těm, kteří touží po dobru míru. Lidské rodině hluboce poznamenané vážnou ekonomickou, ale ještě předtím morální krizí, a bolestnými ranami válek a konfliktů, církev podává stylem sdílení a věrnosti člověku slova pastýřů: „Pojďme do Betléma“ (Lk 2,15), tam nalezneme naši naději.

„My“ církve žije tam, kde se narodil Ježíš, ve Svaté zemi, a vyzývá její obyvatele, aby opustili každou logiku násilí a pomsty a vydali se s novou velkodušností a rozhodností na cestu pokojného soužití. „My“ církve je přítomno v dalších zemích Blízkého Východu. Jak nepomyslet na trýznivou situaci Iráku a onoho malého stádečka křesťanů, které žije v tomto regionu? Nezřídka trpí násilím a nespravedlnostmi, ale stále se snaží přispívat k vytváření civilizovaného soužití, které se příčí logice konfliktů a odmítání bližních. „My“ církve působí na Srí Lance, na korejském poloostrově a na Filipínách, jakož i v dalších asijských zemích jako kvas smíření a pokoje. Na africkém kontinentu nepřestává pozvedat hlas k Bohu s prosbou o konec utrpení v Demokratické republice Kongo, vybízí občany Guineje a Nigérie k respektování práv každého člověka a k dialogu; v Madagaskaru prosí o překonání vnitřního rozdělení a o vzájemné přijetí; a všem připomíná, že jsou povoláni k naději, navzdory dramatům, zkouškám a těžkostem, které je nadále sužují. V Evropě a v severní Americe se „my“ církve snaží překonat egoistickou a technicistní mentalitu, prosazovat společné dobro a respektovat ty nejslabší osoby, počínaje nenarozenými. V Hondurasu pomáhá v obnově institucí; v celé Latinské Americe je „my“ církve faktorem identity, plností pravdy a lásky, kterou žádná ideologie nemůže nahradit, je výzvou k respektování nezcizitelných práv každého člověka a jeho integrálního rozvoje, zvěstí spravedlnosti a bratrství, zdrojem jednoty.

Církev, věrna mandátu svého Zakladatele, je solidární s těmi, kteří jsou postiženi přírodními katastrofami a chudobou a to i v blahobytných společnostech. Tváří v tvář exodu těch, kteří opouštějí svou rodnou zem a jsou hnáni hladem, netolerancí nebo zhoršováním životního prostředí je církev přítomna a volá k pohostinnosti. Jedním slovem církev zvěstuje všude Kristovo evangelium, navzdory pronásledováním, diskriminacím, útokům a lhostejnosti, někdy i zášti, které jí, naopak, dokonce umožňují sdílet osud jejího Mistra a Pána.

Drazí bratři a sestry, jak velký je to dar, patřit do společenství, které je pro všechny! Je to společenství Nejsvětější Trojice, z jejíhož srdce sestoupil na svět Emmanuel, Ježíš, Bůh-s-námi. Jako Betlémští pastýři – naplněni úžasem – rozjímejme toto tajemství lásky a světla! Šťastné Vánoce vám všem!

Přeložil Milan Glaser, převzato z www.radiovaticana.cz.

28. 12. 2009