Vyhledávání Menu
EN | CZ
 

Velikonoční triduum

Zelený čtvrtek


Ježíšovo dílo ve světě vrcholí. Skončilo jeho veřejné působení, skončilo jeho kázání sdílením Boží moudrosti slovem a životem i projevování Boží moci v zázracích. Při poslední večeři ještě řeč na rozloučenou a velekněžská modlitba. Pak už přichází jen vrchol darování sebe. Na kříži odevzdá zítra svůj život, aby mohli věčně žít všichni, za které se obětuje. Už teď však ustanoví svátost eucharistie, aby zpřítomňovala kalvárskou oběť a všem generacím umožňovala sytit se Kristovým Tělem.

Těžko to budou chápat i ti nejbližší, kteří se těšili na účast v jeho království. Proto jim dá zvláštní lekci. On, Pán a Mistr se opáše zástěrou, bere na sebe službu otroka a umývá nohy svým učedníkům. Petr se bouří, je šokován dobrovolným ponížením Ježíše, je podrážděný. Že by v té chvíli pochopil Ježíšovu paradoxní cestu zřízení Božího království za cenu oběti vlastního života a že on sám by měl svého Mistra na této cestě následovat? Do Božího království může vejít jen ten, kdo přijme logiku darování sebe bez mezí. I vy máte jeden druhému nohy umývat. Krista nelze následovat bez lásky, která slouží. V křesťanství má cenu víra, která se projevuje láskou (srov. Gal 5,6). Činná láska vyplývá z víry jako důsledek.

Při poslední večeři, kdy Pán zanechává svůj nejcennější odkaz v ustanovení eucharistie a modlí se za své učedníky, ale i za ty, kteří pro jejich slovo uvěří, aby jedno byli, znovu vyzvedá službu lásky nejen nějakým slovem, ale nepřehlédnutelným činem, když umyje nohy učedníkům. Ten večer se projevuje přítomnost Boha, který se z lásky bezmezně daruje, tak mimořádně.

Papež Benedikt XVI. vyjádří Ježíšův odkaz přijatý jako úkol slovy: Jednou z hlavních oblastí činnosti církve spolu s udělováním svátostí a zvěstováním slova, je uplatňování lásky k vdovám a sirotkům, vůči uvězněným, nemocným a potřebným všeho druhu. To vše patří k podstatě církve stejně jako vysluhování svátostí a zvěstování evangelia. Církev nesmí opomíjet službu lásky (Bůh je láska 22).

A jinde připomene: Křesťan ví, že Bůh je láska a že se zpřítomňuje právě v okamžicích, v nichž se nekoná nic jiného, než láska. Ví, že pohanění lásky je pohaněním Boha i člověka, je to pokus, jak si vystačit bez Boha. Z toho plyne, že ta nejlepší obrana Boha i člověka spočívá právě v lásce (Bůh je láska 31).

Zdá se mi, že Ježíš nám dnes zanechává nejen velký odkaz – sám sebe, ale také úkol zpřítomňovat Boha v dnešním světě o němž se říká, že je tak ateistický. Jakoby nám řekl: Miluj, konej skutky lásky a pokorně služ z lásky, aby lidé mohli znovu zakusit blízkost Boha. Pak naslouchej Božímu slovu a slav eucharistii. Budeme-li žít celý odkaz poslední večeře, tedy i pokornou službu lásky, změní se církev i svět. Boží láska přivede křesťany k jednotě a tak se konečně splní podmínka pro to, aby svět uvěřil.

Velikonoční liturgie i lidová tradice dovedou krásně a silně připomínat velikonoční události, takže vstupují do naší kultury, kterou spoluvytvářejí. Zpíváme a hrajeme pašije. V tyto dny na venkově stále ještě chodí děti zvát k modlitbě a k bohoslužbě klepáním místo zvonů, které ztichnou. Dodržují se různé velikonoční zvyky. Bdíme na modlitbách s Ježíšem v Getsemanské zahradě, stavíme Boží hrob a držíme u něj modlitební stráž, děláme průvody Božího Těla a především každodenně slavíme mši svatou jako památku a zpřítomnění poslední večeře i Kristovy smrti a vzkříšení.

To však není celý odkaz poslední večeře. Kéž bychom do kultury našeho života více uvedli Ježíšův odkaz lásky, která se cele dává v pokorné službě druhým. Často kritizujeme dnes tak rozšířené sobectví, které nehledí na druhé, jde jen za vlastním cílem a buduje si svůj svět. Sobecká uzavřenost pak nehledí na Boží přikázání a řídí se jen svou chutí, shromažďuje pro sebe, ale nedovede dávat, takže ani nepředává život dalším generacím a chová se tak, jako by už ani po nás další generace neměly přijít.

Nevolá nás právě dnes Pán k tomu, abychom odpověděli na potřebu doby větším rozvinutím jeho odkazu lásky, která se daruje ve službě? Zavedení určitých liturgických slavností, které vstoupily do kultury, bývalo v dějinách Boží odpovědí na potřeby doby, jako například se zavedly slavné průvody Božího Těla, když lidem došlo, že mohou ve svém městě slavnostně vítat nejen pozemské vládce, ale i Krále Krista, který je pod způsobou chleba u nich skutečně přítomen. Co kdyby nám konečně došlo, že do ateistického světa můžeme aktivně přinášet Boha my a ten svět změnit? Bůh je láska a zpřítomňuje se právě v okamžicích, v nichž se nekoná nic jiného, než láska.


 


Velký pátek


zve k pohledu na kříž a na toho, který řekl: Jako Mojžíš vyvýšil na poušti hada, tak musí být vyvýšen Syn člověka, aby každý, kdo v něho věří, měl skrze něho život věčný (Jan 3,14-15).

Známe Mojžíšův kůl. Lid byl už dlouho na cestě pouští z egyptského otroctví. Propadal únavě a reptání. Bůh ho trestal skrze jedovaté hady. Tehdy se dali na pokání a prosili o pomoc. Dostali znamení. Mojžíš udělal měděného hada, vztyčil ho na kůl a uštknutému stačilo podívat se na měděného hada a byl zachráněn. (Dodnes toto znamení užívá lékařská služba.)

Co všechno asi museli vložit do svého pohledu ti, kteří byli zachráněni! Viděli jen symbol, znamení, ale bezmezně spolehli na moc toho, který jediný zachraňuje. A zůstali na živu. Tak ve svém životě zakoušeli blízkost Hospodina a jeho moc. Na to se nedalo zapomenout. Celé náboženství Izraele je postaveno na zkušenosti Boha, která se předává, oslavuje, ale i znovu prožívá.

Tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný (Jan 3,16). Kolik víry vkládáme do našeho pohledu na kříž? Jen plné spolehnutí na tohoto Zachránce přináší život. Zaplatil celý náš dluh, když se nechal přibít na kříž jako dlužní úpis. Všechno máme zaplaceno dopředu. Jak osvobozující! Ale zároveň: Jak zavazující! Hledíme sice na strašnou smrt, ale zároveň na gesto největší lásky, na znamení skutečné svobody. Jsme dojati bolestí, ale musíme jásat pro dar svobody a z vděčnosti chválit a oslavovat Boha.

Nejen při slavné liturgii Velkého pátku, ale i v nejobyčejnějším dnu má pohled víry na kříž tu uzdravující moc, která zalévá srdce vděčností.

Každá mše svatá je zpřítomněním Ježíšovy oběti. Co všechno by mělo být v našem pohledu na proměnou Hostii, když se pozvedá? Až budu vyvýšen, potáhnu všechny k sobě (Jan 12,32).

Neviditelný Bůh dává viditelná znamení, působivá znamení. Záleží na nás, kolik pochopíme a co vložíme do našeho pohledu na ně.


 


Velikonoční vigilie


Celý den jsme prožíváme ve zvláštním tichu. Bdíme u Ježíšova hrobu. Jak řekl krásně starobylý kazatel: Na zemi je dnes veliké ticho, protože Král spí. Země se zatřásla a zmlkla, protože vtělený Bůh usnul a vyburcoval ty, kteří od věků spali…Jistě jde navštívit ty, kdo se nacházejí v naprostých temnotách a ve stínu smrti; přichází ten, který je jejich Bůh a jejich syn, vysvobodit z bolestí uvězněného Adama spolu s uvězněnou Evou… Já jsem tvůj Bůh a pro tebe jsem se stal tvým synem… Probuď se spáči, přece jsem tě neučinil proto, abys prodléval spoutaný v podsvětí. Vstaň z mrtvých, neboť já jsem život těch, kdo zemřeli.

Radostná zvěst byla hlásána i mrtvým… (1 Petr 4,6) Sestoupení do pekel, jak říká Vyznání víry, nebo biblické šeól či hádes, podsvětí – tedy mezi ty, kteří jsou zbaveni blaženého patření na Boha – je úplné naplnění evangelní zvěsti o spáse. Je poslední fází Ježíšova poslání. Kristus sestoupil do hlubiny smrti, aby mrtví slyšeli hlas Božího Syna. Ti, kteří uslyší, budou žít (Jan 5,25). Ježíš, Původce života, svou smrtí zbavil moci toho, který má vládu nad smrtí, totiž ďábla a tak vysvobodil všechny ty, kteří byli po celý život drženi v otroctví strachem před smrtí (Žid 2,14-15). Od nynějška má vzkříšený Kristus klíče od smrti a podsvětí (Zj 1,18) a před Ježíšovým jménem se skloní každé koleno na nebi, na zemi i v podsvětí (Flp 2,10).

Na začátku noční bohoslužby ve slavném chvalozpěvu zní: Ten, který se vrátil z říše zemřelých a jasně zazářil lidskému rodu: Tvůj Syn, Ježíš Kristus. On s tebou žije a kraluje na věky věků. Ve chvíli, kdy prožíváme radost z Kristova vítězství nad smrtí, je dobře myslet na to, že nejsme sami. Raduje se s námi církev po celém světě. Radují se svatí v nebi a to nejen Kristovi učedníci a následovníci, ale i spravedliví Starého zákona, kterým dal Kristus účast na svém vítězství.

Kristovo vítězství nad smrtí nám umožňuje nový pohled na smrt. Smrt není konec. Smrt těch, kteří jsou spojeni s Kristem, je branou k životu. Přece: Pro svoje spojení s Kristem, všichni budou povoláni k životu, říká liturgie. Pro křesťana přijímání kříže a vstup do smrti je součástí života v němž se učil vycházet ze sebe a utrpení přijímal jako zrání. Papež Benedikt XVI. říká v jedné ze svých knih: Kdo utrpení vnitřně přijal, vyzrává a získává víc porozumění pro druhé, víc lidskosti. Kdo se utrpení vždycky vyhýbal, nerozumí druhému, je tvrdý a egoistický.

Láska sama je utrpení. Nejprve mě obšťastňuje, dává mi zkušenost štěstí. Na druhé straně mě však také vytrhuje z pohodlí mého klidu a já podléhám proměně. Když říkáme, že utrpení je rubem lásky, chápeme také, proč je tak důležité učit se trpět – a proč uhýbání před utrpením vede k neschopnosti žít. Plodí totiž prázdnotu bytí, která se může pojit jen s odmítáním, zahořknutím, nikoli s vnitřním přijímáním a zráním (Bůh a svět, str. 221).

Ve světle Kristova velikonočního vítězství vidíme jak nepřijatelný je pohled některých současníků na smrt, když propagují eutanázii, dobrovolnou smrt, ne jako oběť z lásky, ale jako uhýbání před utrpením. Láska, i když se tváří soucitně a proto odmítá bolest, je jen povrchní, když jí chybí ten rub, kterým je utrpení. Taková láska není plodná, odmítá například děti, které přicházejí na svět v porodních bolestech, a dlouhodobě vyžadují omezování sebe z lásky k nim. Společnost takových lidí ovšem nemůže mít budoucnost.

Kéž by nás velikonoční zkušenost nadchla pro nové spojení s Kristem, které neoslabí ani těžkosti života, abychom mohli být svědky tohoto Kristova odkazu našim současníkům. Při obřadu jsme svědky křtu a obnovujeme své vlastní křestní vyznání, abychom si znovu uvědomili, že ve křtu jsme už jednou zemřeli, abychom od té chvíle žili novým životem, abychom žili ve spojení s Kristem a s ním prošli až k slávě našeho vzkříšení. Kéž naše srdce nyní naplní nejen radost z Kristova vzkříšení, ale také radost z našeho podílu na jeho vítězství a naděje na šťastné společenství s ním bez konce.

Mons. Jan Graubner

Převzato z TS ČBK.

17. 03. 2008