Vyhledávání Menu
EN | CZ
 

Vůbec poprvé se u nás papež setká s akademickou obcí

Čím je vlastně charakteristický myslitelský styl Benedikta XVI. ? Co jsou hlavní témata vědecké práce jednoho z největších teologů současnosti? Na co klade důraz a v čem se jeho myšlenková práce kříží či naopak plodně doplňuje s ostatními mysliteli? O příspěvek na toto téma jsme poprosili prof. Tomáše Halíka.



Myšlení J. Ratzingera/ Benedikta XVI.


V dvoutisíciletých dějinách papežství se jen málokdy stalo, že byl na Petrův stolec povolán přední z teologů své doby; církev zpravidla hledala spíše „zkušené pastýře“, případně vynikající diplomaty.  V případě volby Benedikta XVI. však tato situace nastala: Josef Ratzinger byl znám jako jeden z největších katolických intelektuálů dvacátého století. (To byl ostatně důvod, proč byl tento někdejší profesor významných německých univerzit, autor řady teologických spisů a někdejší poradce reformního II. vatikánského koncilu povolán nejprve do úřadu mnichovského arcibiskupa a pak do čela jedné z nejdůležitějších institucí Svatého stolce, Kongregace pro učení víry. Postupně se stal nejbližším spolupracovníkem papeže Jana Pavla II.).

Často se zmiňuje určitý obrat v Ratzingerově teologické orientaci po roce 1968 – zatímco do té doby byl znám jako jeden z předních inspirátorů koncilové obnovy, zkušenosti z období bouří levicových studentů ho vedly k rezervovanějšímu postoji k některým rysům pokoncilního vývoje v církvi.

Charakteristickým rysem Ratzingerova myšlení je silný důraz na úlohu rozumu, racionality, na potřebu pevného svazku víry a rozumu a „nového spojenectví mezi vírou a vědou.“  Ratzinger se ostře staví proti náboženskému fanatismu a fundamentalismu, proti blouznivému mysticismu a proti iracionalismu jak v „nových náboženských hnutích“, tak v postmoderním relativismu (zpochybňování klasické metafyziky i klasické vědecké racionality). Staví se však zároveň proti novověkému zužování racionality pouze na oblast empiricky měřitelných fakt, hájí „otevřenou, nikoliv uzavřenou racionalitu“. Podle jeho názoru rozum a víra mohou jedině ve vzájemném dialogu rozvinout své nejlepší možnosti, víra bez přemýšlení i rozum bez etických a duchovních aspektů víry mohou být nesmírně nebezpečné. V dialogu víry a rozumu vidí věrnost vůči  nejhlubší tradici křesťanství (které se v Evropě rozvinulo s využitím racionálních prvků řecké filozofie a tím se stalo základním kamenem evropské kulturní identity ) a zároveň nezbytný základ pro mezináboženskou toleranci a mezináboženský dialog. (Právě tato myšlenka byla základem mimo jiné známé přednášky na univerzitě v Řeznu, která nejprve vyvolala napětí s islámskými extrémisty, ale pak se stala základem velmi seriózního dialogu s předními muslimskými intelektuály, kteří si Benedikta XVI. velmi váží.) Podle Ratzingera základní důraz tradiční  křesťanské filozofie a teologie, že základ všeho bytí (Bůh) má povahu Logu („Rozumu“), byla podstatná pro rozvoj vědy a veškeré evropské racionality. I když v době osvícenství se racionalita často odkláněla od křesťanství, dnešní situace je výzvou nikoliv  „vrátit se před osvícenství“ (jak to navrhuje fundamentalistický křesťanský konzervativismus), nýbrž hledáním vzájemné kompatibility mezi soudobým sebekritickým křesťanstvím a dnešním sekulárním liberalismem překonávat jednostrannosti obou tradic – na této věci se překvapivě shodli kardinál Ratzinger s levicovým filozofem Jürgenem Habermasem při slavném dialogu na půdě mnichovské Katolické akademie.

Zatímco dřívější papežové dvacátého století vycházeli především z tomistické a novotomistické tradice, Benediktu XVI. je bližší tradice, navazující na sv. Augustina. Oproti dřívějším papežům je také díky své akademické práci v německém prostředí hlouběji obeznámen se současným protestantským myšlením i ateistickými filozofy; často při výkladu Písma (zejména ve své knize Ježíš) cituje i evangelické a židovské autory.

Benedikt XVI. je  skutečně mistrem dialogu.  Den před smrtí svého předchůdce, 1. dubna 2005 předložil Josef Ratzinger v přednášce v klášteře v Subbiacu světu „nevěřících“ zajímavý návrh. Novověká věda nás naučila žít s hypotézou „metodologického ateismu“, uvažovat, „jako by Bůh nebyl“ (etsi Deus non daretur).  Neměli bychom však dnes v etické oblasti naopak pracovat všichni, tedy i ti, kdo nedisponují žádnou náboženskou jistotou, „kdo nedokážou najít způsob, jak přijmout Boha“ s opačnou hypotézou – žít, chovat se a rozhodovat tak, „jakoby Bůh byl“ – veluti si Deus daretur?

Z dokumentů Benedikta XVI. získala zatím největší mezinárodní pozitivní ohlas - přes hranice politických i náboženských uskupení – letošní sociální encyklika „Veritas in caritate“, zabývající se mimo jiné příčinami soudobé ekonomické krize a výzvami, které představuje proces globalizace.

Tomáš Halík

25. 09. 2009