Vyhledávání Menu
EN | CZ
 

Vydejme se na cestu

Popeleční středou a první nedělí postní otevřela církev své čtyřicetidenní putování k Velikonocům. Vstoupila tak do jednoho z nejzávažnějších období v liturgickém roce - postní doby.

Na vrcholu této cesty čeká totiž Ježíšovy učedníky setkání s dílem "par excellence" Boží lásky k člověku a k celému stvoření: setkání s Božím Synem, nesoucím na těle rány smrti, jíž se poslušně vydal na kříži pro spásu světa a ke chvále svého i našeho Otce, setkání se Spasitelem, oděným netušenou slávou vzkříšení, jež jako vzácné dědictví třetího dne přinesl všem, kdo ho následují, jako prvotinu obnoveného lidství, schopného zpívat v Otcově království novou píseň.

Výstup na posvátnou horu Velikonoc, jak říkávali Otcové křesťanského starověku, nutně provází obrácení srdce od model k pravému Bohu, dále ryzí modlitba umocněná postem, a také skutky pokání a vzývání Božího milosrdenství nad vlastními hříchy a dílo podobně milosrdné lásky vůči bližním.

Stojíme ovšem před hlubokým paradoxem, do něhož nás vtahuje starobylý výběr biblických čtení pro postní neděle (v našem lekcionáři cyklus A). Od počátku našeho výstupu je to totiž především sám Boží Syn, který sestupuje do všech temných propastí našeho bytí. Vstupuje do prapůvodního dilematu člověka (když je Duchem vyveden na poušť a pokoušen ďáblem) a vychází z něj jako nový Adam, požehnaný Syn, v plnosti oddaný Otci. Svým učedníkům zjevuje Boží slávu (při Proměnění na hoře), aby v nich probudil naději. Jde vstříc lidské existenciální žízni (v setkání se samařskou ženou), slepotě (při uzdravení slepého od narození) a bezvýchodnému zákonu smrti (při vzkříšení Lazara), aby vzal naše bolesti na svá ramena a ospravedlnil mnohé (jako Izajášem předpovídaný trpící služebník, naplňující pak proroctví v pašijových událostech a na Golgotě). Za tím vším vidíme obraz dobrého pastýře, který se namáhá a prodírá pustinou, aby sám člověka našel, vložil jako zatoulanou ovci na svá ramena a přinesl zpět do ovčince.

Vytoužené setkání se odehrává ráno v zahradě prázdného Kristova hrobu, v níž se člověk znovu vrací ke ztracenému stromu života zahrady Eden (evangelium o vzkříšení): je to setkání církve s jejím vzkříšeným Snoubencem (v Máří Magdaléně a ostatních, kteří se postupně s Ježíšem setkávájí).

Dodnes se toto požehnané setkání otevírá ve velikonočních svátostech, které Pán své nevěstě odkázal: především ve křtu, biřmování a eucharistii.

Konkrétní podoba postní doby procházela v dějinách proměnami a její náplň se obohacovala a zrála.

Zrodila se z prostého zvyku několikadenního postu a usebrané přípravy před oslavou svátků. Odtud se také bere její prapůvodní identita.

Svoji bohatě rozvinutou tvářnost získala ve starověku, souběžně s rozvojem organizované přípravy katechumenů, která vrcholila v týdnech před Velikonocemi a završovala se křtem o velikonoční noci, a s rozvojem veřejné přípravy kajícníků ke smíření, která začínala oblečením kajícího šatu a znamením popela a završovala se znovupřijetím do eucharistického společenství na prahu Velikonoc. Celé společenství Božího lidu tehdy tyto své bratry a sestry každodenně doprovázelo usilovnou modlitbou a dělnou účastí na jejich zápasu.

Vědomí přípravy na blížící se svátky, usebranost a půst, znamení popela, modlitba a usilovná snaha o obrácení a přilnutí ke Kristu se tak spolu s almužnou staly všeobecnou charakteristikou postní doby pro všechny příští generace.

Živá vzpomínka na podobná putování či období postu, jak je přinášely dějiny spásy (vyjití z Egypta a putování Izraelitů čtyřicet let po poušti, čtyřicetidenní půst Mojžíše na hoře Sinaj, čtyřicetidenní putování Eliáše k Boží hoře Chorebu, Ježíšův půst na poušti), vedla časem křesťanské obce k úpravám trvání postního období tak, aby už v počtu čtyřiceti dní symbolicky zpřítomňovalo všechny své předobrazy.

V církvi římského obřadu dnes začíná postní doba Popeleční středou a znamením popela, který si věřící nechávají sypat na hlavu. Přísný půst se dodnes povinně zachovává na Popeleční středu a na Velký pátek, postní střídmost a osvobozující odříkání v různých oblastech života nás však provází celých čtyřicet dní - výjimku tvoří jen neděle, které na památku Ježíšova zmrtvýchvstání zůstávají vždy dnem slavnostním. Postní doba v sobě dnes zahrnuje bohatou přípravu na slavení Velikonoc a obrací se k pokřtěným i ke katechumenům. Uchovává si souběžně ráz hluboké kajícnosti i nadějeplného očekávání, jež se sytí především z oněch velkých čtení z evangelia našeho Pána a z eucharistie, v níž se nám Pán dává jako pokrm na cestu a jako lék na nemoci lidského srdce.

Vydejme se na cestu!

12. 02. 2008