Vyhledávání Menu
EN | CZ
 

Výstavu korunovačních klenotů navštívil apoštolský nuncius Diego Causero

Arcibiskup Diego Causero v rámci prohlídky klenotů vyslechl i stručný výklad historie tohoto symbolu české státnosti. Velmi jej zaujalo, že letošní výstava vlastních korunovačních klenotů je doplněna ostatkovými bustami s relikviemi svatých, řadou dalších relikviářů a deskových maleb, které se při korunovaci užívaly. Tyto a další mistrovské kusy, které jsou součástí svatovítského pokladu, byly na výstavu zapůjčeny Metropolitní kapitulou u Sv. Víta. Ze čtyř desítek exponátů vystavených ve Vladislavském sále jich ze svatovítského pokladu pochází asi čtvrtina. Jak na tiskové konferenci v pátek 18. dubna uvedl generální vikář Arcibiskupství pražského Mons. Michael Slavík, "do pokladu patří i svatovojtěšská lebka a lebka svatého evangelisty Lukáše. Je to řada předmětů, některé jsou opravdu úžasné umělecké a historické povahy". Metropolitní kapitula hodlá v příštích letech uspořádat výstavu, na níž by exponáty z tohoto pokladu, uloženého v chrámu sv. Víta, lidem představila v širším měřítku.

V minulosti měla Metropolitní kapitula za úkol střežit korunovační klenoty a panovníkovi je propůjčovat jen pro příležitost korunovace. Panovník Metropolitní kapitule za péči o klenoty platil. Bylo tomu tak proto, že pravým vlastníkem klenotů byl podle vůle Karla IV. sám sv. Václav. Darování koruny sv. Václavovi bylo také schváleno listinou papeže Klementa VI. z 6. května 1346. Nebylo a není radno zacházet s korunovačními klenoty neoprávněně. Metropolitní kapitula neměla za úkol opatrovat pouze hmotnou památku, ale především bránit její symbolický a duchovní rozměr.

Hodnota korunovačních klenotů nespočívá totiž pouze v tom, že jde o středověké mistrovské dílo v oboru zlatnictví a šperkařství, ale přinejmenším ještě ve dvou dalších skutečnostech. Teprve až jejich spojení dává smysl slovům, která mluví o drahocennosti nevyčíslitelné ceny. Vedle estetické hodnoty je to také hodnota duchovní a historicko-symbolická. Korunovační klenoty nejsou tedy pouze exponátem výstav. Jsou hlavně relikviářem a důkazem legitimní panovnické moci.

Soustředíme-li se pouze na svatováclavskou korunu, kterou Karel IV. nechal zhotovit před rokem 1346, je třeba zdůraznit, že s ničím nesrovnatelnou cenu jí dodával také trn z Kristovy koruny, který do zlatého kříže na vrcholu zaklenutých oblouků nechal císař Karel IV. vsadit zřejmě těsně před svou smrtí. Kromě jiného měla tato relikvie symbolizovat duchovní spojení panovníka s Kristem. Ten se měl stát Božím služebníkem, který se svého úřadu ujímá pro blaho lidu.

Tento smysl královské služby, i když možná mnohdy skrytý či pouze formální, zcela jasně demonstrovala sama korunovace. Byl to právě Karel IV., kdo požadoval, aby se český stát stal skutečně suverénním a český král již dále nebyl korunován cizinci. Následník trůnu, moravský markrabě, pozdější římský císař a český král Karel IV. se tedy stal iniciátorem povýšení pražského biskupství na arcibiskupství. Těmto oprávněným nárokům vyhověl papež Klement VI., který vydal v Avignonu dne 30. dubna 1344 zřizovací bulu „Ex superne providentia maiestatis“, jíž vyňal pražské a olomoucké arcibiskupství z dosavadní metropolitní závislosti na Mohuči a povýšil Prahu na církevní metropoli a pražské biskupství na arcibiskupství. Bulou „Romanus Pontifex“ ze dne 5. května 1344 přenesl papež právo pomazat a korunovat české krále a královny z mohučského arcibiskupa na arcibiskupa pražského. První pražský arcibiskup, kterým se stal 28. pražský biskup Arnošt z Pardubic, mohl roku 1347 Karla IV. pomazat a na hlavu mu vložit nedávno dokončenou svatováclavskou korunu.

Velmi důležitou skutečností bylo, že korunovace krále nebo císaře byla současně svěcením na jáhna, čili prvním stupněm kněžského svěcení, jak ukazuje korunovační královský plášť, jehož součástí je i manipul a štóla, části jáhenských parament. Tato skutečnost snad nejlépe ukazuje úzké propojení světské i církevní sféry. Vláda Karla IV. byla dobou, kdy církev a politika tvořily jakousi dynamickou jednotu – jednotné společenství křesťanů. Již vkládání rukou při pomazání Karla Velikého roku 800 připomíná gesto při kněžském svěcení. Pomazání, které je svěcením, mělo vyhlašovat „vesmírnou harmonii nebes, církve a státu“, píše francouzský historik Jacques Le Goff.

Dnes velmi často zapomínáme, že křesťanské symboly, jež jsou bez výjimky vtěleny do tvarů každé korunovační insignie vystavené ve Vladislavském sále, nejsou pouhými ozdobami. I dnes tvoří křesťané dvě obce. A to, že se vztah těchto dvou říší u nás dnes zploštil na diskuzi o nápravě majetkových škod, na tom nemůže nic změnit. (ap)

20. 04. 2008