Vyhledávání Menu
EN | CZ
 

Vzpomínka na všechny věrné zemřelé

Bohoslužba na vyšehradském Slavíně má dlouhou tradici. Pod širým nebem půjde i tentokrát průvod s rozžatými svíčkami, aby se, obklopen hroby významných osobností moderních českých dějin, společně pomodlil za zemřelé. Vyšehrad spjatý s počátky české státnosti i křesťanské víry je také vhodným místem pro hlubší zamyšlení. Doba památky zesnulých, kdy si připomínáme ty, co již nejsou mezi námi, je příležitostí položit si otázku po smyslu vlastního života. Vzpomínáme na naše blízké a v duchu se ptáme, jaké svědectví nám zanechali.

Památka všech věrných zemřelých či lidově „dušičky“ je dnem, kdy se církev modlí za zemřelé. Modlitba za zemřelé patří k nejstarší křesťanské tradici. Jako památku ji zavedl roku 998 clunyjský opat Odilo († 1048). Ve 13. století se tento zvyk rozšířil v západní církvi a papež Benedikt XV. jej v roce 1915 potvrdil pro celou církev.

Ale co vlastně znamená modlit se za mrtvé? Je to snaha skrze Boha zachovávat pouto, které nás k mrtvým váže? O modlitbě za zemřelé hovoří již Bible: "Proto dal Juda Makabejský přinést smírnou oběť za mrtvé, aby jim byly odpuštěny hříchy" (2 Mak 12,46). Stáváme se tedy v modlitbách jejich přímluvci před Bohem. Podobně hovoří i sv. Cyril Jeruzalémský, jenž říká, že „když prosíme za všechny, kteří zesnuli před námi, tak jim to velmi prospívá“. A jaký smysl má skutečnost, že Vzpomínku na všechny věrné zemřelé připadající podle liturgického kalendáře na 2. listopad slaví římskokatolická církev hned po slavnosti Všech svatých? Není modlitbou za mrtvé propojována naše církev pozemská s církví zemřelých a církví vítěznou? (ap)

23. 10. 2009