Vyhledávání Menu

Zamyšlení z pera Petra Havlíka

Plamen ohně

Oheň je symbolem života. Je teplý, svítivý, stále v pohybu. Je ale zároveň obrazem ohně, který v nás stále plane – ohně Ducha sv., který byl vylit na apoštoly o letnicích a rovněž na nás ve svátosti biřmování. Oheň je také symbolem horlivosti. Např. o sv. Ignáci z Antiochie (a pak i jeho jmenovci, sv. Ignáci z Loyoly) říkali, že horlivostí pro Boha jen plane. Také na mnoha našich známých můžeme pozorovat, že jsou horlivými služebníky Hospodina. Tím nás vybízejí k podobnému jednání. Opakem jsou lidé studení, vychladlí a laxní, kterým je Hospodin celkem ukradený a nijak se pro něj nezasazují.

Právě proto, že oheň plane ve věčném světlu před svatostánkem, je to pro nás výzva, abychom i my stále prodlévali v Boží blízkosti a planuli láskou k Němu a horlivostí pro Něj.

Hořící svíce nás zas upozorňuje na to, že i my bychom podobně jako ona měli hořet - sloužit Pánu. A tak, jako se ona stravuje (ubývá jí), aby vydávala teplo a světlo, i my musíme okolo sebe vydávat teplo lásky a světlo svatosti života, pozitivního příkladu opravdového křesťanského života. I my se musíme stravovat pro Hospodina.

Viděli jsme, že plamen je symbolem duše. Zároveň je ale také symbolem živého Boha. „Bůh je světlo a není v něm žádná temnota“. A Ježíš říká učedníkům: „Oheň jsem přišel vrhnout na zemi, a jak si přeji, aby už vzplanul.“ (Lk 12,49). Vzpomeňme na Mojžíšovo setkání s Hospodinem v hořícím keři. Bůh je jako oheň, který neubližuje, ale naopak hřeje, osvěcuje a přetváří toho, kdo se k němu přiblíží v člověka hořícího, planoucího, opravdovějšího, lidštějšího. Boží láska nás přetváří v nositele lásky. Boží láska k nám nás vybízí k odpovědi lásky: lásky k Bohu i bližním. Zároveň ale spaluje a ničí strusku podobně jako při tavení železa. Tak i v nás oheň Boží lásky spaluje a ničí všechnu naši pýchu, egoismus, ... – to, co nám brání ve vztazích k Bohu a bližním.

Bohužel, mnoho lidí dnes má strach být takto sežehnuto - mají pocit, že když uvěří v Boha, přijdou tím o svou svobodu a konečně i část sebe samých, své dosavadní návyky, požitky; budou muset dávat a nikoli jen přijímat. Na jednu stranu by chtěli zblízka následovat Ježíše a být s Ním, ale na druhou stranu se bojí důsledků tohoto následování. Je na nás, abychom takovéto váhavé hledače Boha povzbudili a ukázali jim radostným svědectvím vlastního života, že ten, kdo následuje Krista, o nic nepřichází, ale naopak získává to nejcennější.

 

 

27. 09. 2013