Zdařilé dílo kardinála Vlka
Když se Mons. Miloslav Vlk stal v roce 1991 pražským arcibiskupem a českým primasem, stál před úkolem, který se snadno vyjádří, ale těžce plní: přivést českou katolickou církev do jednadvacátého století. Jsem přesvědčena, že se mu to podařilo. Stačí si vzpomenout, že po nástupu komunistického ateistického režimu byly církevní struktury téměř zničeny, věřící zahnáni do ghetta, spojení se světem přerušeno. Bylo proto nutné postavit církev znovu takříkajíc na nohy, což znamenalo nejen obnovit, co bývalo, ale zavést mnoho nového, v duchu II. vatikánského koncilu. Znamenalo to obsadit prázdné fary, získat kněze z Polska, zakládat farní a pastorační rady, restaurovat kostely, zakládat sněmovní kroužky, zavádět kněžské dny, vikariátní setkání, exercicie atd. Připomeňme si rozvoj církevního školství a charitních zařízení, adopce na dálku, duchovenskou službu v armádě, diecézní centra pro mládež atd. K tomu všemu bylo však především zapotřebí odstraňovat předsudky a strach, „obnovovat církev jako Boží lid“, jak řekl pan kardinál v jednom interview pro Svobodnou Evropu. Velmi důležité bylo navázání spolupráce s médii, založení Tiskového střediska ČBK, pořádání tiskových konferencí i neformálních setkání s novináři.
Za zvlášť důležitou považuji činnost kardinála Vlka na poli ekumenickém, a to jak doma, tak v zahraničí. Od roku l994, kdy jsem se vrátila do vlasti, pozoruji obrovský pokrok ve vztazích mezi katolíky a protestanty. Dřívější napětí a nedůvěru vystřídaly čilé kontakty a spolupráce, jak osobní, tak na úrovni oficiální, zejména co se týče jednání se státem, společné modlitby, diskuse a besedy, společná účast na práci Komise pro studium osobnosti, života a díla Mistra Jana Husa, kterou z popudu papeže Jana Pavla II. kardinál Vlk založil a po šest let vedl. Práce komise vyvrcholila koncem roku 1999 mezinárodním ekumenickým husovským symposiem na papežské Lateránské univerzitě v Římě, při níž papež vyjádřil hlubokou lítost nad smrtí Mistra Jana Husa, kterého zařadil mezi reformátory církve. Za své návštěvy České republiky v roce l997 se papež podruhé omluvil evangelíkům za všechna příkoří způsobená katolíky, načež se předseda Ekumenické rady církví Pavel Smetana na Velehradě omluvil katolíkům za utrpení způsobené evangelíky. To vše bylo výsledkem dlouholeté práce. Připomenout bych ještě chtěla další významný společný čin církví: společný dopis, ve kterém kardinál Miloslav Vlk a předseda ERC Pavel Smetana v roce 1997 apelovali na severoirské katolíky a protestanty, aby se smířili a spolupracovali, jako jejich souvěrci u nás, což mělo v Severním Irsku velký ohlas.
Práce na poli ekumenickém zavedla pana kardinála často i do zahraničí: účastnil se ve své funkci předsedy Rady evropských biskupských konferencí například evropského ekumenického setkání ve Štýrském Hradci či podpisu Ekumenické charty, nebo každoročního ekumenického setkání biskupů. Kardinál Vlk je v zahraničí velmi vážen a často zván na různá symposia a konference či jako přednášející. Má řadu čestných doktorátů zahraničních univerzit a jeho práci pro smíření mezi evropskými národy, zejména pak mezi Čechy a Němci, ocenil například bývalý německý kancléř Helmut Kohl. K tomu bych chtěla podotknout, že výsledky těchto snah kardinála Vlka jsou viditelné i u nás, jako když se například řezenská diecéze finančně podílela na stavbě prvního kostela v Praze po pádu komunismu.
Od roku 1994, kdy byl arcibiskup Miloslav Vlk jmenován kardinálem, k tomu všemu přibyly i povinnosti ve Vatikánu, jako například účast na volbě papeže.
Myslím si tedy, že kardinál Vlk se může po těch letech svého působení v roli arcibiskupa a kardinála, přes všechny problémy s politickými představiteli, ohlížet s uspokojením.
Olga Kopecká-Valeská, Rádio Svobodná Evropa
